Článek
Samozřejmě okamžitě.
Když mi bylo dvacet a slyšela jsem, jak se mluví o tom, že ženským tikají biologické hodiny, tak jsem si představila, že mi jednou přepne, budu se rozplývat nad každým kočárkem a budu hrozně toužit po svém miminku. Samozřejmě okamžitě.
Už je to nějaká doba, co jsem na dortu sfoukla třicet svíček. To tikání není nějaká roztomilá touha si něco pořídit, ale spíš hrozivý deadline konce projektu, který nestíhám, ani když jedu přesčasy. Svůj jsem si celkem pragmaticky stanovila do pětatřiceti. V tu dobu bych měla mít ještě nějaké zbytky energie, vaječníky ještě relativně funkční a na maturitním plese dítěte bych vypadala spíš jako postarší máma než zachovalá babička.
Takže mi zbývá pět let. Přesněji 1 716 dnů ode dne, kdy tohle píšu. Vypadá to jako hodně času. Problém je, že když si uvědomím, že za 11 065 dnů, kdy jsem na světě, se mi nepodařilo najít vhodného partnera na tento projekt, ztrácím optimismus. Dobře, tak spíše za 3 760 dnů, protože pořizovat si dítě před dvacítkou je za mě čiré bláznovství.
Ono najít dárce spermatu by nebyl zas takový problém. Dokonce podle statistik vím, že můj sexuální život je z kvantitativního hlediska nadprůměrný. Ale můj problém je, že cíl mého projektu není porodit dítě, ale mít rodinu. A ta prostě lépe vzniká v páru.
Ve dvaceti jsem tvrdila, že chci tmavovlasého, zajištěného muže, který mi ukáže celý svět a bude se o mě starat jako o princeznu. V pětadvaceti jsem chtěla někoho, kdo bude inteligentní a budeme si rozumět. Ve třiceti hledám někoho, kdo nebude blbec a bude mít práci.
Kdybych se přeorientovala na zajíčky, měla bych svou misi snazší. Ale vzhledem k tomu, že lovím ve vodách, kde jsou muži o pár let starší ode mě, tak jsou ty nejlepší úlovky už rozebrané. V lepším případě mají za sebou nevydařený dlouhodobý vztah. V tom horším v něm ještě jsou. A v tom nejhorším je, že ten vztah nezvládli za čtyřicet let ani navázat.
I když mi právě začíná biologický závod a v následujících letech se budu snažit vyhrát nad deadlinem svých vaječníků a ideálně u toho ještě porazit úrokové sazby při pořizování nemovitosti, stále platí, že cesta je cíl.
Nechci někoho, kdo zaplatí půlku nájmu a poskytne svou část genetického materiálu. Chci partnera. Muže, jehož hodnotu neohrozí, když sama vyměním žárovku, ale který mezitím raději upeče chleba. Muže, pro kterého je feminismus přirozeným vývojem společnosti, nikoliv ohrožením mužství.
Nezáleží na tom, jestli budu v roce 2031 těhotná, s diamantem na prstě a ve vlastním domě čekat na muže, který se vrátí z práce. Postačí, když zjistím, že i tenhle budík se dá odložit nebo úplně vypnout. Že si řeknu, že jsem zkusila různé cesty a ta moje spíš vede do Říma než do porodnice. Snižovat s časem nároky na partnery ještě více je taky varianta, ale nebudu snižovat kvalitu naplnění svých potřeb, jen abych stihla deadline, který jsem dala sama sobě.
Vím, že si protiřečím. V úvodu píšu o odpočtu pomyslných plodných let a v závěru sedím jako šťastná, bezdětná teta v Itálii u Aperolu. Život není pětiletka. I když bych si to občas přála a často si na to hraji. Dávám si deadliny a život mi místo toho otevírá sidequesty.
Rodina není zárukou šťastného, naplněného života. Možná nakonec zjistím, že děti mít nemohu a můj závod za rodinou skončí, jako když běžím do obchodu před zavíračkou, ale když chci vejít, tak zjistím, že je státní svátek, a nenakoupím.
Tak bude lepší místo odpočtu zapnout stopky. Začít být vděčná za každou hodinu a užívat si radosti všedního dne, než se jednoho dne moje hodiny zastaví.
