Článek
Když se mluví o politické moci, obvykle se díváme na vlády, parlamenty, prezidenty nebo volby. Existuje ale i jiná forma moci, která je méně viditelná, přesto může mít na fungování společnosti zásadní vliv. Je jí schopnost ovlivňovat, za jakých podmínek se pohybují peníze.
Úrokové sazby, dostupnost úvěrů, kurz měny, množství peněz v ekonomice nebo podmínky, za kterých si stát půjčuje. To všechno ovlivňuje život firem, domácností i samotného státu. Centrální banky přitom nejsou vládami a jejich rozhodnutí nejsou politickými rozhodnutími v klasickém smyslu. Jejich kroky ale mohou mít velmi konkrétní politické a společenské důsledky.
Když jsou například peníze levné, může růst investování a spotřeba. Současně ale mohou růst ceny nemovitostí a dalších aktiv. Z toho mohou mít větší prospěch lidé, kteří už nějaký majetek vlastní, než ti, kteří se k němu teprve snaží dostat.
Podobně se pohybuje i kapitál. Hledá výnos, bezpečí a příležitost. Není proto sám o sobě ani dobrý, ani špatný. Důležitější otázkou je, kdo ho ovládá, kam proudí a za jakých podmínek.
A právě tady začíná naše Mapa moci.
Centrální banky, kapitál a česká ekonomika
Abychom pochopili dnešní rozložení ekonomické moci v Česku, musíme se vrátit před více než třiceti lety. Po roce 1989 se československá ekonomika začala měnit z centrálně plánovaného systému na ekonomiku založenou na trhu a soukromém vlastnictví. Neměnila se přitom jen pravidla podnikání. Měnilo se také vlastnictví.
Státní podniky měly získat nové vlastníky. Vznikal kapitálový trh, měnil se bankovní systém a objevovaly se nové investiční společnosti a fondy. Do české ekonomiky postupně vstupoval zahraniční kapitál. Česká národní banka ve svých historických materiálech popisuje, jak se bankovní sektor v první polovině devadesátých let rychle rozvíjel a jak banky sehrály významnou úlohu také při financování privatizace.
Na konci devadesátých let pak došlo k privatizaci velkých českých bank a jejich postupnému převzetí významnými zahraničními finančními skupinami. To je důležitý okamžik, protože když stát přestane vlastnit banku, podnik nebo jiný významný majetek, otázka nezní jen: Kdo ho koupil? Je potřeba se ptát také, co se tím změnilo v toku peněz a v rozložení ekonomické moci.
Zahraniční kapitál samozřejmě nemusí znamenat nic negativního. Přináší investice, technologie, know-how, pracovní místa nebo přístup na zahraniční trhy. Kapitál má ale zároveň jednu základní vlastnost – chce výnos. A pokud zisk vzniká v české ekonomice, ale vlastník sídlí jinde, část těchto peněz může odcházet mimo Českou republiku.
To samo o sobě není problém. Je to běžná součást fungování otevřené ekonomiky. Je ale důležité vědět, kam peníze tečou.
Privatizace nebyla pouze o tom, kdo dostane podnik
Privatizace se často vypráví jako příběh o převodu majetku ze státu do soukromých rukou. Ve skutečnosti šlo o mnohem hlubší změnu. Probíhala malá privatizace, velká privatizace, restituce i kupónová privatizace. Vznikaly nové společnosti, investiční fondy, banky a finanční instituce. Stát se postupně stahoval z přímého vlastnictví podniků.
Současně ale vznikala nová vlastnická struktura, které běžný občan často příliš nerozuměl. A právě tady se objevuje jeden z klíčových rozdílů mezi vlastnictvím a skutečnou mocí.
Kdo nerozumí fungování akciové společnosti, valné hromadě, investičním fondům nebo finančním vztahům mezi jednotlivými podniky, má výrazně menší schopnost svůj majetek ovlivňovat. Mít akcii totiž ještě automaticky neznamená mít skutečný vliv.
Moc proto nevzniká pouze z vlastnictví. Vzniká také z informací o vlastnictví. Kdo ví, kdo koho vlastní, kdo s kým obchoduje, kdo koho financuje a kdo má rozhodovací pravomoc, má mnohem lepší pozici než člověk, který vidí pouze své jméno na akciovém výpisu.
Když vlastník nemá informace
Představme si obyčejného člověka na začátku devadesátých let. Najednou se z něj stává akcionář. Jenže kolem něj vzniká nový svět finančních institucí, investičních fondů, bank, holdingů a nových podnikatelských struktur.
Pravidla se teprve učí a informace nejsou rovnoměrně rozdělené. Právě v takovém prostředí může vznikat moc. Nejen prostřednictvím samotného kapitálu, ale také prostřednictvím znalosti systému. Kdo rozumí pravidlům lépe než ostatní, může získat výhodu. Kdo má informace dříve, může jednat dříve.
A kdo dokáže propojit informace s kapitálem a kontakty, může postupně získávat mnohem větší vliv, než odpovídá jeho původnímu majetku.
Nová podnikatelská vrstva
Transformace ale samozřejmě nevytvořila pouze několik velkých hráčů. Vznikla také početná nová podnikatelská vrstva. Lidé začali zakládat firmy, obchodovat, poskytovat služby, dovážet zboží nebo investovat. Výzkumy zabývající se českou společností v první polovině devadesátých let ukazují, že šlo také o výraznou společenskou změnu. Měnily se hodnoty, způsob podnikání i představa o tom, co znamená úspěch.
Pro většinu podnikatelů ale platilo něco velmi jednoduchého. Malý podnikatel potřeboval zákazníky. Větší podnikatel potřeboval kapitál. Ještě větší podnikatel potřeboval banku, právníky, účetní, informace, kontakty a přístup k lidem, kteří rozhodovali.
A tím se postupně měnila samotná podstata ekonomické moci.
Od podnikatele k mocenskému hráči
Bohatství a moc nejsou totéž. Bohatý člověk si může koupit věci. Mocenský hráč může mít schopnost ovlivňovat, co se bude kupovat, kdo o tom rozhodne a podle jakých pravidel. To je podstatný rozdíl.
Ekonomická moc může postupně přerůst v moc společenskou a společenská moc může přerůst v moc politickou. Ne vždy a ne automaticky. Za určitých podmínek ale ano.
Právě proto jsou devadesátá léta důležitá pro pochopení dnešního Česka. Nevznikaly pouze nové firmy. Vznikaly také nové vztahy mezi kapitálem, politikou, médii, bankami a státem.
Tři cesty k moci
Právě v tomto prostředí můžeme sledovat různé cesty lidí, kteří se v transformačním období dostali k významnému vlivu.
Andrej Babiš představuje především cestu budování rozsáhlého podnikatelského a kapitálového zázemí, které později přerostlo také do přímého politického vlivu. František Mrázek představuje jiný typ prostředí. Jeho příběh je spojen s podnikáním, kontakty, informacemi a prostředím, kde se legální ekonomika prolínala se šedými zónami transformačního období. Radovan Krejčíř představuje ještě jinou cestu, v níž se podnikání a kapitál spojovaly s organizovaným zločinem a rozsáhlou sítí kontaktů.
Tyto tři příběhy proto není nutné stavět vedle sebe jako důkaz jednoho systému. Právě naopak. Jejich rozdílnost je zajímavá, protože ukazuje, že cesta k moci nemusela mít jedinou podobu. Mohla vést přes podnikání, přes kapitál, přes informace, přes kontakty a v některých případech také přes prostředí na hranici nebo za hranicí zákona.
Když pravidla vznikají za pochodu
Problém transformačních let spočíval mimo jiné v tom, že mnoho institucí vznikalo současně. Budoval se kapitálový trh, měnil se bankovní systém, vznikaly nové firmy, přepisovaly se vlastnické vztahy a vznikala nová legislativa. Zároveň se teprve vytvářely zkušenosti s tím, jak má nový systém fungovat.
V takovém prostředí mají výhodu lidé, kteří dokážou spojit několik věcí najednou – kapitál, informace, právní znalosti a kontakty.
Z jednotlivých firem pak mohou vznikat celé ekonomické ekosystémy. Banka financuje podnik, podnik vlastní jiný podnik, investiční společnost spravuje kapitál, právní kancelář pomáhá vytvářet strukturu, média ovlivňují veřejnou debatu a politické kontakty mohou otevírat dveře.
Najednou už nejde jen o jednoho bohatého člověka. Vzniká síť.
Co zůstalo po roce 1989?
Právě tady se dostáváme k důležité otázce, která jde ještě dál než samotná privatizace. Co všechno se vlastně po roce 1989 změnilo? A co naopak pokračovalo v jiné podobě?
Změnil se politický systém. Změnilo se vlastnictví. Změnila se ekonomika. Ale spolu s tím se musely změnit také mocenské struktury, které existovaly před rokem 1989. A otázkou je, jak přesně se změnily.
Kdo odešel? Kdo zůstal? Kdo získal nové postavení? Kdo měl informace? Kdo měl přístup k archivům? Kdo znal fungování starých institucí? A kdo dokázal své zkušenosti využít v novém systému?
To nejsou jednoduché otázky a u některých z nich neexistuje jedna jednoduchá odpověď.
Právě na tuto oblast upozorňuje například publicista Stanislav Novotný, který ve svých vystoupeních hovoří o kontinuitě bezpečnostních struktur, archivech, informacích a lidech působících před listopadem 1989 a po něm.
Některá jeho tvrzení jsou velmi závažná a kontroverzní. Proto je důležité oddělit dvě věci. Jedna věc je tvrzení, že něco existovalo. Druhá věc je otázka, zda pro toto tvrzení máme dostatečné důkazy.
Novotného pohled proto nemusíme vnímat jako hotovou odpověď. Zajímavý může být především tím, že pokládá otázky, které stojí za samostatné ověření. Co se stalo s citlivými informacemi? Jak se měnily bezpečnostní struktury? Co se stalo s archivy? Jaké informace zůstaly zachovány a jaké zmizely?
A především: může mít člověk nebo instituce moc i tehdy, když nevlastní žádný významný majetek, ale disponuje důležitými informacemi?
Odpověď je podle mě jednoznačná. Ano.
Informace jako neviditelný kapitál
Právě informace mohou být jedním z nejméně viditelných zdrojů moci. Kapitál můžeme vyčíslit, majetek můžeme ocenit a firmy můžeme najít v obchodním rejstříku. Informace ale často vidět nejsou.
Kdo koho zná? Kdo s kým jedná? Kdo má přístup k rozhodujícím lidem? Kdo ví o připravované změně dříve než ostatní? Kdo zná historii určité instituce? Kdo má přístup k informacím, které veřejnost nemá?
Takové otázky se objevují i v debatách o fungování moci po roce 1989. A právě tady se ekonomická mapa začíná měnit v mapu mnohem širší.
Protože kapitál není jediný zdroj moci. Stejně důležité mohou být informace, vztahy a schopnost dostat se k lidem, kteří rozhodují.
Od jednotlivců k síti
A tady se naše původní otázka začíná vracet v širším kontextu.
Na začátku jsme se ptali, kam proudí peníze. Postupně jsme se dostali k vlastnictví. Od vlastnictví k informacím, od informací ke kontaktům a od kontaktů k sítím.
To je možná nejdůležitější část celé Mapy moci.
Moc nemusí mít jedno centrum. Nemusí existovat jeden člověk, jedna kancelář nebo jedna organizace, která všechno řídí. Mnohem pravděpodobnější je složitější obraz.
Banky, firmy, investiční fondy, stát, média, poradci, právní kanceláře, politici, nadnárodní společnosti, zájmové skupiny a další instituce mohou vytvářet síť vztahů.
Některé vztahy jsou veřejné. Jiné méně. Některé jsou zcela legitimní. Jiné mohou být problematické. A právě proto je důležité rozlišovat mezi tím, co je legální, co je legitimní a co je pouze formálně legální.
Kdo tedy skutečně rozhoduje?
Možná je špatně položená samotná otázka. Možná bychom se neměli ptát: Kdo řídí stát?
Lepší otázka může znít: Kdo má možnost ovlivňovat rozhodování a za jakých podmínek?
Kdo financuje koho? Kdo koho vlastní? Kdo s kým obchoduje? Kdo sedí v dozorčích a správních radách? Kdo přechází mezi státní správou a soukromým sektorem? Kdo získává veřejné zakázky? Kdo vlastní média? Kdo poskytuje kapitál? Kdo má přístup k informacím?
A především: kam nakonec proudí peníze?
Právě tam může začínat skutečná mapa moci.
Od českých devadesátek k dnešku
Česká transformace proto není jen historickou kapitolou. Její důsledky jsou stále přítomné. Majetkové struktury vzniklé v devadesátých letech nezmizely. Banky změnily vlastníky, firmy změnily majitele, vznikly nové finanční skupiny a část českého kapitálu vyrostla doma, zatímco část byla postupně propojena se zahraničními vlastníky.
Politika se mezitím začala stále více prolínat s ekonomikou.
A tím se dostáváme k další otázce. Pokud má někdo dostatek kapitálu, informací a kontaktů, může ovlivňovat nejen podnikatelské prostředí, ale také veřejnou debatu a politiku?
Historie posledních desetiletí ukazuje, že tuto možnost nelze jednoduše odmítnout. Neznamená to ale, že každý bohatý člověk ovládá politiku. Ani že každá vazba mezi politikou a byznysem je automaticky korupcí.
Znamená to pouze, že kapitál je jedním ze zdrojů moci. A čím více se koncentruje, tím důležitější je sledovat, jaké další vztahy se kolem něj vytvářejí.
Mapa se začíná skládat
Na začátku jsme měli peníze. Pak přišlo vlastnictví, privatizace, banky, firmy a nový kapitál. Z kapitálu vznikali podnikatelé. Z podnikatelů mohli vznikat mocní hráči. Kapitál se spojoval s informacemi, informace s kontakty a kontakty s institucemi.
Tak vzniká naše Mapa moci.
Ne jako mapa jednoho tajného centra, ale jako mapa vztahů. Protože skutečná moc nemusí být vždy tam, kde ji vidíme na první pohled. Může být u toho, kdo vlastní, u toho, kdo financuje, u toho, kdo poskytuje informace, u toho, kdo rozhoduje o pravidlech, nebo u toho, kdo dokáže všechny tyto věci propojit.
A právě proto nestačí sledovat pouze politiku.
Chceme-li skutečně rozumět tomu, kdo rozhoduje, kam proudí peníze, musíme sledovat také vlastnictví, kapitál, informace a vztahy mezi lidmi a institucemi.
Protože někdy nejde o to, kdo stojí před kamerou.
Mnohem důležitější může být otázka:
Kdo stojí za strukturou, která rozhodnutí umožňuje?
A právě tam začíná skutečná Mapa moci.
zdroje: https://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t1248_01.htm?utm_source
https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/dohled-financni-trh/.galleries/souhrnne_informace_fin_trhy/archiv/banky/download/bd_1999_c.pdf?utm_source
https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/dohled-financni-trh/.galleries/souhrnne_informace_fin_trhy/archiv/banky/download/bd_1999_c.pdf?utm_source
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/za-vrazdu-frantiska-mrazka-uz-trest-nepadne-je-promlcena-369636?utm_source
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/trest-15-let-pro-krejcire-za-cepro-plati-potvrdil-vrchni-soud-82254?utm_source
https://www.youtube.com/watch?v=GvyY-CTJUvY&t=5636s&utm_source
https://www.ilonaknihy.cz/?utm_source
