Mapa moci: BRICS a proměna ekonomické moci ve světě

BRICS vznikl jako uskupení Brazílie, Ruska, Indie a Číny. V roce 2011 se připojila Jihoafrická republika a v letech 2024–2025 následovalo výrazné rozšíření. Dnes BRICS sdružuje jedenáct členských zemí a vedle nich existuje také kategorie partnerských států.

Z původního označení rychle rostoucích ekonomik se tak postupně stal významný prostor pro politickou a ekonomickou spolupráci zemí globálního Jihu.

Podle ekonoma Petera Staňka lze tento vývoj chápat jako součást širšího přechodu k multipolárnímu světu, ve kterém bude postupně růst význam několika velkých mocenských center.

Ekonomka Ilona Švihlíková zase upozorňuje na snahu zemí globálního Jihu získat větší prostor pro vlastní rozhodování a snížit jednostrannou závislost na existujících mocenských strukturách.

BRICS přitom není jednotným protizápadním blokem. Jeho členové mají rozdílné politické systémy, ekonomické zájmy i vzájemné spory.

Spojuje je však mimo jiné zájem o větší roli zemí globálního Jihu v mezinárodním systému a snaha o reformu některých globálních institucí. Oficiální materiály BRICS například výslovně hovoří o větším zastoupení zemí globálního Jihu v institucích, jako jsou OSN, Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka.

Mapa moci: BRICS tedy nemusí znamenat vznik jednoho „protizápadního světa“.

Může ale ukazovat na něco důležitějšího:

svět se může postupně přesouvat od dominance několika center k systému, ve kterém existuje více mocenských pólů.

A právě ekonomika tento proces ukazuje velmi dobře.

Když se mluví o mocenském soupeření mezi státy, pozornost se většinou soustředí na armády, zbraně, nerostné suroviny nebo obchod.

Existuje ale ještě jedna forma moci, která je méně viditelná:

kontrola nad finanční infrastrukturou.

Dobrým příkladem je brazilský platební systém PIX.

Brazilská centrální banka PIX oficiálně spustila 16. listopadu 2020. Systém umožňuje okamžité platby a převody mezi lidmi, firmami i dalšími účastníky ekonomiky.

Na první pohled jde pouze o moderní způsob placení.

Z pohledu Mapy moci je ale zajímavější něco jiného.

Kdo kontroluje způsob, jakým peníze proudí ekonomikou, získává určitý druh moci.

Neznamená to, že Brazílie vytvořením PIX získala úplnou finanční suverenitu. Brazílie je stále hluboce propojena s globálním obchodem, kapitálovými trhy a mezinárodním finančním systémem.

PIX ale ukazuje něco důležitého.

Stát nemusí být pouze uživatelem infrastruktury vytvořené zahraničními nebo soukromými společnostmi.

Může vytvořit vlastní základní infrastrukturu.

Brazilský systém okamžitých plateb je navíc postaven na infrastruktuře SPI, kterou provozuje brazilská centrální banka. Ta představuje centrální infrastrukturu pro vypořádání okamžitých plateb mezi různými poskytovateli platebních služeb.

A právě zde začíná širší otázka.

Pokud se svět skutečně mění směrem k multipolárnímu uspořádání, nestačí pouze vytvářet nové politické aliance.

Důležitá je také schopnost jednotlivých zemí kontrolovat vlastní technologie, platební systémy a další části ekonomické infrastruktury.

Nejde nutně o snahu „zničit dolar“.

Často jde o něco mnohem praktičtějšího:

nebýt na jednom systému závislý více, než je nezbytné.

Brazilský PIX je proto zajímavý nejen jako platební systém, ale jako příklad širšího trendu.

A podobný trend můžeme sledovat také v Indii.

Indie se v některých ohledech vydala ještě dál.

Vedle systému UPI – Unified Payments Interface vybudovala širší digitální infrastrukturu, která propojuje identitu, bankovní služby, digitální platby a další veřejné a soukromé služby.

UPI umožňuje okamžité převody mezi bankovními účty prostřednictvím mobilních aplikací.

A jeho rozsah je mimořádný.

Podle oficiálních statistik indické organizace NPCI zpracoval UPI v květnu 2026 více než 23,2 miliardy transakcí.

To už není technologická novinka.

Je to infrastruktura.

Malý obchodník, řidič rikši nebo zákazník v restauraci mohou během několika sekund přijmout nebo odeslat platbu.

A právě zde se mění význam slova suverenita.

Finanční suverenita dnes nemusí znamenat pouze vlastní měnu a centrální banku.

Stále důležitější může být také schopnost státu vytvořit vlastní digitální infrastrukturu.

Indický model je zajímavý tím, že stát vytvořil základní infrastrukturu, na které následně mohou stavět soukromé společnosti.

Stát tedy nemusí technologie vlastnit celé. Může kontrolovat jejich základní vrstvu.

Brazílie prostřednictvím PIX a Indie prostřednictvím UPI tak ukazují podobný trend:

státy se snaží získat větší kontrolu nad základními vrstvami vlastní ekonomiky.

Neznamená to izolaci od globálního trhu.

Právě naopak.

Indie i Brazílie chtějí být součástí světové ekonomiky.

Zároveň ale nechtějí, aby jejich ekonomická infrastruktura byla zcela závislá na systémech vytvořených někde jinde.

A právě zde začíná být zajímavý BRICS.

Pokud budeme BRICS vnímat pouze jako politické uskupení, unikne nám důležitá část příběhu.

Jednotlivé země zároveň budují vlastní technologie, platební systémy, výrobní kapacity a finanční infrastrukturu.

Nemusí přitom vytvořit jeden společný systém.

Stačí, když budou existovat alternativy.

To může být jedna z nejpřesnějších představ multipolárního světa.

Ne svět jednoho nového centra.

Ale svět několika center, která jsou schopna fungovat vedle sebe.

A s rostoucí digitální mocí přichází ještě jedna otázka:

Kde končí efektivita a kde začíná kontrola?

Pokud stát dokáže propojit digitální identitu, bankovní služby, platby a veřejné služby, získává nejen efektivnější ekonomickou infrastrukturu.

Získává také nový nástroj moci.

Když se v prosinci 1991 rozpadl Sovětský svaz, skončila jedna z velkých geopolitických epoch 20. století.

Pro samotné Rusko však začala úplně jiná kapitola.

Nešlo pouze o změnu politického systému.

Rusko prošlo během 90. let obrovskou ekonomickou transformací, která změnila vlastnictví, rozložení bohatství i vztah mezi státem a ekonomikou.

Světová banka popisuje období po rozpadu SSSR jako rozsáhlý přechod od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu systému, který zahrnoval liberalizaci cen, privatizaci a institucionální reformy.

A právě zde je potřeba hledat kořeny dnešního Ruska.

Státní podniky, banky a průmyslové komplexy se postupně dostávaly do soukromých rukou.

Samotná privatizace však probíhala v prostředí slabých institucí.

Právní systém se teprve vytvářel a ochrana vlastnických práv byla nedostatečná.

Světová banka upozorňuje, že při privatizaci vznikaly problémy s řízením podniků, vlastnickými právy a koncentrací kontroly. Pozdější program „loans-for-shares“ navíc přispěl k upevnění mocných finančně-průmyslových skupin a oligarchické vrstvy.

Vznikla nová ekonomická elita.

A s majetkem přišel také politický vliv.

Ekonomická a politická moc se začaly vzájemně posilovat.

Proto se nabízí jednoduchá otázka:

Kdo skutečně vyhrál ruskou transformaci?

Rozhodně ne všichni obyvatelé stejnou měrou.

Vznikla skupina lidí, která získala přístup k obrovskému majetku a zároveň možnost ovlivňovat politické prostředí.

To je jeden z největších paradoxů ruské transformace.

Reformy měly vytvořit kapitalistickou ekonomiku a demokratický stát.

Výsledkem však nebyl stabilní liberální systém.

Vzniklo prostředí, ve kterém se velké soukromé bohatství propojilo s politikou.

Když na přelomu tisíciletí přichází Vladimir Putin, příběh se často zjednodušuje.

Skončila Jelcinova éra chaosu a nastoupil silný prezident.

Jenže Putin převzal systém, který už byl v 90. letech vytvořen.

Podle interpretace Ilony Švihlíkové proto není možné ruskou politiku vysvětlovat pouze představou jednoho člověka.

Důležité jsou také mocenské skupiny, jejichž kořeny sahají do období transformace.

To mění pohled na celé Rusko.

Nejde pouze o otázku:

„Proč se Rusko za Putina změnilo?“

Možná je přesnější otázka:

„Jaký systém Putin zdědil – a co z něj změnil?“

Po roce 2000 začal stát znovu posilovat svou kontrolu nad strategickými částmi ekonomiky.

Současně však nezmizely všechny struktury vytvořené v 90. letech.

Ruský příběh tak není pouze příběhem jednoho prezidenta.

Je to také příběh vlastnictví, kapitálu, surovin a vztahu mezi ekonomickou a politickou mocí.

Rok 1991 nebyl pouze koncem Sovětského svazu.

Byl také začátkem obrovského přerozdělení majetku.

Kdo kontroloval majetek, získal moc.

Kdo získal moc, mohl ovlivňovat stát.

A stát se potom začal snažit získat část této moci zpět.

Když mluvíme o Jižní Africe a jejím vztahu k BRICS, nestačí se dívat pouze na současnou geopolitiku.

V pozadí stojí mnohem starší otázka:

Skončila vůbec ekonomická dekolonizace Afriky?

Politická nezávislost přišla pro většinu afrických zemí během 60. a 70. let 20. století.

Ekonomické vztahy se však měnily mnohem pomaleji.

Afrika zůstala významným dodavatelem nerostných surovin, zatímco jejich zpracování a významná část přidané hodnoty často vznikají mimo kontinent.

A zde se nachází jeden z klíčových problémů afrických ekonomik.

Bohatství může být v zemi, ale moc nemusí být v zemi.

Jihoafrická republika je v tomto ohledu mimořádně zajímavá.

Není pro BRICS důležitá pouze jako jedna z významných afrických ekonomik.

Má také nerostné zdroje, průmyslovou základnu a významné regionální postavení.

Otázkou proto není pouze:

Kolik Afrika vytěží?

Otázkou je:

Kolik hodnoty dokáže vytvořit sama?

Pokud země pouze vytěží surovinu a prodá ji do zahraničí, zatímco její zpracování, technologie a významná část zisku vznikají jinde, ekonomická závislost může přetrvávat.

Spolupráce s BRICS může Africe nabídnout nové možnosti – investice, infrastrukturu, technologie, nové trhy i alternativní zdroje financování.

Ale samotné členství v BRICS automaticky ekonomickou závislost neodstraní.

Pokud Afrika pouze vymění západní odběratele surovin za čínské, indické nebo jiné odběratele, ale samotný ekonomický model zůstane stejný, nebude to skutečná dekolonizace.

Pouze se změní obchodní partneři.

Skutečná změna by znamenala něco jiného:

více zpracování přímo v Africe,

více výroby,

více technologií,

více domácího kapitálu

a především větší podíl přidané hodnoty, která zůstane na kontinentu.

Právě zde se geopolitika propojuje s ekonomikou.

Když se podíváme na Brazílii, Indii, Rusko a Jižní Afriku, vidíme různé podoby ekonomické moci.

Brazílie ukazuje význam vlastní finanční infrastruktury.

Indie ukazuje sílu digitálních technologií.

Rusko ukazuje význam kontroly nad majetkem a strategickými zdroji.

Jihoafrická republika ukazuje problém nerostného bohatství a otázku, kdo získává největší část hodnoty z jeho využití.

Čína do tohoto obrazu přidává něco dalšího:

schopnost vybudovat obrovskou výrobní, technologickou a obchodní základnu.

A právě proto je Čína pro Mapu moci zásadní.

Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 prošla země dlouhým obdobím centrálně řízeného hospodářství.

Zásadní změna přišla po roce 1978.

Pod vedením Denga Xiaopinga začala Čína postupně otevírat ekonomiku trhu, zahraničnímu obchodu a zahraničním investicím.

Čína se ale nevydala cestou jednoduchého převzetí západního kapitalismu.

Vznikla vlastní kombinace:

trh dostal větší prostor, ale stát si ponechal významnou kontrolu nad klíčovými oblastmi ekonomiky.

Postupně se tak vytvořil model, který Čína sama označuje jako socialistickou tržní ekonomiku.

A právě tento model je pro pochopení dnešní Číny zásadní.

Jedním z největších paradoxů čínského vzestupu je, že na něm významně spolupracoval také zahraniční kapitál.

Globální firmy přesouvaly část výroby do Číny.

Důvody byly zřejmé:

levnější pracovní síla, obrovský pracovní trh, rychle rostoucí infrastruktura a postupně také stále větší domácí poptávka.

Čína nabízela něco, co bylo pro globální firmy mimořádně atraktivní:

možnost vyrábět levně a ve velkém.

Zpočátku šlo především o jednodušší výrobky.

Postupně se však situace změnila.

Čína nezačala pouze vyrábět.

Začala se učit.

Budovala vlastní dodavatelské řetězce, infrastrukturu, technické kapacity a domácí průmysl.

A tím se postupně změnila z výrobní základny zahraničních firem v samostatné průmyslové centrum.

To je jeden z nejdůležitějších momentů čínského vzestupu.

Zahraniční kapitál pomohl Číně vstoupit do globální ekonomiky. Čína následně využila této integrace k vybudování vlastních výrobních kapacit.

Čínský model se od západního systému liší také rolí státu.

Stát si ponechal významný vliv nad bankami, energetikou, dopravou, telekomunikacemi, strategickými podniky a dalšími oblastmi.

To umožnilo dlouhodobě směrovat kapitál do oblastí, které byly považovány za strategické.

Výsledkem nebyla pouze levná výroba.

Vznikly obrovské průmyslové kapacity.

Čína se stala jedním z nejvýznamnějších světových producentů celé řady průmyslových výrobků a zároveň výrazně posílila své technologické schopnosti.

A právě zde se mění význam ekonomické moci.

Kdo vyrábí, nemusí pouze vydělávat peníze. Může také ovlivňovat ostatní.

Pokud je určitá země klíčovým dodavatelem určitého výrobku, suroviny nebo technologie, získává tím určitý druh geopolitické síly.

Čína tuto sílu postupně vybudovala v obrovském měřítku.

Čínský příběh proto není pouze příběhem levné pracovní síly.

Je to také příběh technologického vzestupu.

Čína dnes soutěží v oblastech, které byly ještě před několika desetiletími spojovány především se Spojenými státy, Evropou, Japonskem nebo Jižní Koreou.

Elektromobily.

Baterie.

Solární technologie.

Telekomunikace.

Umělá inteligence.

Robotika.

Elektronika.

Polovodiče.

V některých oblastech už Čína není pouze následovníkem.

Stává se konkurentem.

A právě proto se vztah mezi Čínou a Spojenými státy změnil.

Nejde už pouze o obchodní vztah.

Jde o soutěž o technologickou a průmyslovou moc.

Čína se stala hluboce propojenou s americkou ekonomikou.

Americké firmy vyráběly v Číně.

Čínské firmy dodávaly zboží na americký trh.

Spotřebitelé ve Spojených státech nakupovali čínské výrobky.

Čína zároveň nakupovala americké technologie a další produkty.

Vznikla obrovská vzájemná závislost.

Jenže právě tato závislost se postupně stala zdrojem konfliktu.

Spojené státy si uvědomily, že některé strategické výrobní a technologické kapacity se přesunuly do Číny.

Čína si zase uvědomila, že v některých klíčových technologiích zůstává závislá na zahraničí.

A proto začala být stále důležitější otázka:

Kdo kontroluje technologické články výrobního řetězce?

To je důvod, proč jsou dnes tak důležité polovodiče, umělá inteligence, telekomunikace nebo výroba baterií.

Boj o technologie je ve skutečnosti bojem o budoucí průmyslovou moc.

Čínská moc však nekončí u hranic Číny.

Projekt Belt and Road Initiative, známý jako Pás a stezka, představuje rozsáhlý pokus propojit Čínu s dalšími částmi světa prostřednictvím infrastruktury, obchodu a investic.

Železnice.

Přístavy.

Silnice.

Energetická infrastruktura.

Průmyslové projekty.

Digitální infrastruktura.

Pro Čínu to znamená nové obchodní trasy a nové trhy.

Pro partnerské země to může znamenat potřebné investice do infrastruktury.

Ale zároveň vzniká další otázka Mapy moci:

Kdo financuje infrastrukturu, získává také určitý vliv na její budoucí využívání?

Tady se ekonomika znovu propojuje s geopolitikou.

A zde se dostáváme zpět k BRICS.

Bez Číny by byl BRICS úplně jiným uskupením.

Čína je jednou z jeho nejvýznamnějších ekonomických sil a zároveň důležitým motorem obchodu, průmyslu a investic mezi zeměmi globálního Jihu.

Čínský význam pro BRICS ale nespočívá pouze ve velikosti její ekonomiky.

Čína přináší něco, co ostatní země potřebují:

výrobní kapacity, technologie, kapitál a obrovský domácí trh.

Brazílie má zemědělství, potraviny a nerostné suroviny.

Rusko má energetické zdroje a suroviny.

Indie má obrovský trh, technologický sektor a rychle rostoucí ekonomiku.

Jihoafrická republika má nerostné zdroje a významné postavení v Africe.

Čína má průmyslovou základnu, kapitál, technologie a výrobní kapacitu.

V tomto smyslu se jednotlivé části BRICS mohou vzájemně doplňovat.

Neznamená to však, že vytvořily jednotný ekonomický blok.

Jejich zájmy se v mnoha oblastech liší.

Ale právě jejich rozdílnost může být zároveň jejich výhodou.

Čína se podobně jako Brazílie a Indie snaží o větší kontrolu nad vlastní finanční infrastrukturou.

Rozdíl je v měřítku.

Čína má vlastní měnu, vlastní centrální banku, velké domácí banky a rozsáhlý finanční systém.

Zároveň se snaží postupně rozšiřovat používání jüanu v mezinárodním obchodě.

Neznamená to, že jüan v dohledné době jednoduše nahradí dolar.

Taková změna by byla mnohem složitější.

Důležitější je něco jiného:

Čína nechce být v situaci, kdy by její zahraniční obchod a finanční systém byly zcela závislé na infrastruktuře kontrolované jinými státy.

Stejně jako Indie buduje digitální infrastrukturu.

Stejně jako Brazílie vytvořila vlastní platební řešení.

Čína buduje širší ekonomický systém, který jí umožňuje fungovat v globálním prostředí s větší mírou autonomie.

A právě tady se čínský příběh propojuje se všemi předchozími částmi Mapy moci.

Brazílie ukazuje význam platební infrastruktury.

Indie ukazuje význam digitální infrastruktury.

Rusko ukazuje význam kontroly nad majetkem a surovinami.

Jihoafrická republika ukazuje otázku nerostného bohatství a přidané hodnoty.

A Čína ukazuje něco ještě širšího:

moc může vzniknout z kontroly celého výrobního řetězce.

Od surovin.

Přes výrobu.

Technologie.

Dopravu.

Financování.

Až po konečný výrobek.

To je možná nejdůležitější lekce čínského vzestupu.

Čína se nestala mocností pouze proto, že měla levnou pracovní sílu.

Stala se mocností proto, že postupně vybudovala komplexní ekonomický systém, který dokáže spojovat výrobu, kapitál, technologie, infrastrukturu a obchod.

Když spojíme Brazílii, Indii, Rusko, Jihoafrickou republiku a Čínu, začíná se objevovat společný vzorec.

Moc není pouze v rukou armád.

Není pouze v prezidentských palácích.

A není pouze v penězích.

Moc vzniká na průsečíku:

kapitálu,

technologií,

surovin,

výroby,

infrastruktury

a schopnosti státu rozhodovat o jejich využití.

Brazílie ukazuje význam vlastní platební infrastruktury.

Indie ukazuje sílu digitální infrastruktury.

Rusko ukazuje, co se může stát, když se během transformace dramaticky změní vlastnictví majetku.

Jižní Afrika ukazuje problém země, která má významné přírodní zdroje, ale zároveň řeší otázku, jak větší část jejich hodnoty udržet doma.

A Čína ukazuje, co se může stát, když stát během několika desetiletí vybuduje obrovskou výrobní a technologickou základnu.

BRICS potom může být jedním z míst, kde se tyto různé zkušenosti začnou propojovat.

Ne nutně do jednoho společného systému.

Spíše do světa, ve kterém bude existovat více mocenských center a více alternativních cest.

Mapa moci proto není jen otázkou, kdo vládne.

Je otázkou:

Kdo vlastní?

Kdo financuje?

Kdo vyrábí?

Kdo kontroluje technologie?

Kdo kontroluje suroviny?

Kdo rozhoduje o tom, kam proudí peníze?

A možná především:

BRICS vznikl původně jako uskupení Brazílie, Ruska, Indie a Číny. Jihoafrická republika se připojila v roce 2011 a další významná expanze přišla v letech 2024–2025. Dnes má BRICS 11 členských států: Brazílii, Rusko, Indii, Čínu, Jihoafrickou republiku, Saúdskou Arábii, Egypt, Spojené arabské emiráty, Etiopii, Írán a Indonésii. Vedle členů existuje také kategorie partnerských zemí.

zdroje:

https://brics.br/en/about-the-brics?

https://www.worldbank.org/ext/en/country/china?

https://eng.yidaiyilu.gov.cn/?

https://www.ndb.int/

https://uidai.gov.in/hi?

https://www.npci.org.in/product/upi/product-statistics?