Článek
Možná překvapivě budu v mnohém s původním článkem souhlasit. Vlastně budu tak trošku střílet do vlastních řad, ale pěkně popořadě. Do školství jsem se dostala víceméně náhodou, a to „na přání“ mého bývalého kolegy a dodnes dobrého kamaráda. Necelý rok jsem totiž byla asistentka v „jeho“ třídě, protože moje předchůdkyně šla na mateřskou. Že jsem pak změnila místo za poměrně dramatických okolností není vlastně až tak zásadní. Nakonec jsem si polepšila, z malé soukromé základní školy jsem se dostala na mnohem větší, takzvanou paragrafovou (v tomto případě určenou především pro žáky s vadami sluchu a řeči), konkrétně na SOU a SŠ. Tak co se zlomilo, že hodlám vydržet maximálně dva roky, tedy do doby, než mladý muž, kterému jsem „k ruce“ (věřím, že úspěšně) dokončí svoje studium?
Obor Grafik je sám o sobě atraktivní, zvláště když odborné předměty vyučuje kolega (třídní), který „rozumí řemeslu“ a umí svoje nadšení předat dál. Naše spolupráce začala tak, že si mě na střední školu stáhli z učiliště, kde jsem předtím asistovala u kuchařů. Nebudu lhát, v teplíčku u plotny jsem se cítila o něco lépe, ale důvody této změny byly řekněme závažné. Konkrétně nespokojenost s jinou paní asistentkou.
Studenta (říkejme mu Max) jsem znala od vidění už předtím a třídu také, protože jsem danou kolegyni zastupovala, když onemocněla. Jenže už od začátku bylo jasné, že se děje něco, co jsme si asi nikdo nepřáli. Od samotné Maxovy maminky jsem se dozvěděla příčinu. Když mi popisovala práci paní asistentky, která byla ve třídě přede mnou, odpovídalo to i mým dosavadním zkušenostem s ní. Abych to zkrátila, důvodem výměny ze dne na den byl konflikt. Tomu údajně předcházelo opakované podcenění situace a neprofesionální chování.
Do té doby jsem nikdy nezažila, že bych snad byla nějak vyčleňovaná z dění ve třídě. Chovala jsem se právě tak, jak jsem byla zvyklá, a především, jak to doposud fungovalo. Snažila jsem se o spolupráci s třídním učitelem a ostatními vyučujícími, což maminka velmi oceňovala a zpočátku se to dařilo. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem nejdříve taktně upozornila třídního mezi čtyřma očima na určité chování ve třídě, které se mi nelíbí, a o něco později dokonce přímo zasáhla.
To se stalo ve chvíli, kdy dva Maxovi spolužáci vzali slečně z vedlejší třídy pantofli a začali si „hrát na třetího“. Dotyčná řekla, že jí to není příjemné, a já se jí zastala. Věděla jsem, že se právě pohybuju na hraně svých kompetencí, a celou situaci popsala oběma třídním učitelům. Ještě předtím jsem se od kluků dočkala dotazu: „Co se do toho štveš, jsi Maxova asistentka, ne?“ Podotýkám, že něco podobného jsem do té doby nezažila. Naopak jsem byla zvyklá, že mě žáci respektovali. Stejně tak znovu velmi chválím učitele a mistry z učiliště (odkud jsem byla „převelená“), se kterými jsem velmi rychle našla společnou řeč.
Abych to zkrátila, momentálně řešíme něco, co až paní metodička prevence stejně jako já označila jako šikanu (nejen proti Maxovi, ale ještě proti jednomu jeho spolužákovi). Podotýkám, že jsem tuto kolegyni s žádostí o pomoc oslovila já. Mohla jsem si mýt ruce tím, že jsem „dobrá jen na zapsání látky a procvičování učiva“. Velmi rychle jsem totiž zjistila, že pan učitel v podstatě nebyl zvyklý s předchozí paní asistentkou komunikovat (a ona s ním), dokonce byl mnohdy problém ji i sehnat v době, kdy měla být ještě ve škole.
Řeknu to napřímo. Nebýt předchozích vesměs pozitivních zkušeností, výpověď podám už dávno. Jsem přesvědčená, že kvůli některým mým kolegyním má tahle pozice skutečně špatnou reklamu. Přestože jsem původně sociální pracovnice (a opravdu ne „jen“ pečovatelka - pracovník v sociálních službách, splňuju potřebnou kvalifikaci pro pozici sociálního pracovníka podle zákona č. 108/2006), rozhodla jsem se chvilku pomáhat jinde. Moje naštvání opravdu pochází právě z pocitu, že asistentku může dělat i „cvičená opička s kurzem“. Když už se někdo snaží dělat tu práci pořádně, stejně má dost svázané ruce.
Ještě na sebe prásknu jednu maličkost. Na svojí levé ruce mám slovo „pomáhej“ přímo vytetované. Dokonce o sobě tvrdím, že nic jiného asi neumím. Taky se necítím být závislá na hodnocení druhých, ale na způsobu jejich práce do jisté míry ano. A ta je samozřejmě tím větší, čím závažnější problém je třeba řešit. Na něco zkrátka jeden člověk nestačí, což vůbec není ostuda si přiznat. Podobně by tomu bylo i kdybych se v roli třídního ocitla já. Říct si o pomoc je totiž stejně důležité jako pomáhat. To jsem pochopila stejně jako fakt, že všichni logicky nevidí věci podobně jako já, což ale často není na škodu.
Jsem sama na sebe zvědavá za dalších 10 let. Budu schopná nerezignovat na názor, že když nevyjde původní plán a někdy dokonce ani plán B, má stejně smysl zkusit další řešení? Nejen tahle zkušenost pro mě v tomto směru byla klíčová. Každopádně bych si ráda nejvíc pamatovala větu, kterou jsem použila jako nadpis a slyšela jsem jí, když mi bylo nejhůř. Už jen to stačí, že rozhodně litovat nebudu.
