Článek
V sociálních službách a školství už se nějaký ten pátek pohybuju. Často tvrdím, že nic jiného než pomáhat vlastně neumím. Nicméně asi ani ze začátku jsem neměla vyloženě ideály. Motivovalo mě spíš to, že pomáhající profese obecně budou potřeba neustále. A koneckonců nemusím vždycky pracovat jenom v přímé péči. Nemám totiž jenom kurz asistenta pedagoga nebo pracovníka v sociálních službách, za moje ctěné jméno byl před deseti lety skromně připojený titul DiS.
Zkusit to znovu ještě na vysokou jsem se rozhodla, protože se naskytla příležitost. Nebudu lhát, při zaměstnání to někdy není úplně jednoduché. Jestli v něčem vidím přínos, rozhodně to nejsou jen teoretické poznatky (v tom se od mé předchozí školy učivo až tolik neliší), ale už jen možnost promluvit si s vyučujícími nebo spolužáky.
Část mého ročníku tvoří rodiče dětí, které mají speciální vzdělávací potřeby. Je poznat, že studium vnímají trochu jinak než já, tak trochu "omletá oborem “. To mě samo o sobě hodně obohacuje a dává víc nahlédnout, jak vzdělávání vnímá někdo, pro koho v jistém ohledu neexistuje pracovní doba. Oni jsou v téhle realitě i doma.
Další, v čem se mi tak trochu rozšířily obory, je empatie. Pokud někomu opakovaně připomínáte, že každý jsme jinačí a nehodí se kvůli tomu druhým posmívat, někdy možná tak trochu házíte hrách na stěnu. Jenže se vyplatí to nevzdávat. Ono je totiž fakticky mnohem těžší žít s tím, že emocím druhého i přes veškerou snahu prostě neporozumíte (třeba kvůli Aspergerově syndromu).
Co se mnou bude po státnicích? Těžko říct, budoucnost je pro každého nejistá. Každopádně i když jsem to neměla v úmyslu, rozhodně jsem se hodně naučila i sama o sobě. Žít tak, aby to, co je „speciální“ znamenalo nestydět se i za svoje limity. Umět si v případě potřeby stát za svým a nebát se říct svůj názor. Je to sice někdy těžké, ale ve výsledku potřebné.
