Článek
Nemohu s tím dělat vůbec nic. Není to má vina. Ale ovlivnilo mě to ve velmi mnoha rovinách. Utajované věci, neříkání podstatných okolností, zazděné informace. Snad abych se z toho nevymanila a neosvobodila. Dávání mi nevhodných dárků, jako by si mě i kupovala. (Mnoho věcí, které do podrobností nechci popisovat.)
Nebo abych si myslela, že to je můj osud, který mám přijmout. Pokud tedy nejsem spokojená, tak neumím přijímat, co mi bylo naloženo. Karma je každého věc. U nás byla často komunikace tabu. Mnoho věcí jsem musela chápat mezi řádky.
Dospělá jsem musela být brzo. Odpovědná za všechno, co se mi stalo, také tak. Nikdo nenese odpovědnost za to, jak vypadám. Jak se cítím. Jak mi je. A když to tak je, mohu to obrátit nejen proti sobě, ale také zpátky.
Když má každý svůj osud, já jsem si zvolila takový, který nebude kopírovat to, co už tady bylo. To, co mi nevyhovuje. To, čím být nechci. A odmítám naplňovat představy druhého, jak si myslí, že bych měla vypadat. Nebo kým dokonce být.
Mé řádky píšu těm, kteří prožívají podobné věci, ale nikdy nebo až do dnešních dnů si neuvědomili, jak časté jsou tyto zkušenosti. V nás mnohých se odráží nenaplněné touhy bližních, kteří si je snaží skrze nás dořešit. Pokud se v tom poznáte, vězte, že opravdu nemusíte.
Nemusíte následovat cestu někoho jiného, i kdyby to byl váš nejmilejší člověk na světě. Svou pravou tvář poznáváme až tehdy, kdy se nám nic z našeho života už nelíbí a nevyhovuje. V tu dobu teprve dostáváme empirickou křivku zpátky k sobě.
Kdo jsem a co chci ve svém životě vyjadřovat? Kam půjdu? Co se mi hodí a co ne? Co je se mnou v souladu? Když vám totiž nic nezbude, přeci tam jenom něco je. Prázdné místo, kde se rozhlédnete za sebou a řeknete si, že takto dál už ne.
A v tuto prázdnou dobu teprve pocítíme, co se to s námi stalo, děje a co má nastat. Až v té prázdnotě, kde mi nic není po vůli, se zvedám a říkám všemu ne. Ne, o mne si už nezavadíš. Své představy veď o sobě. O mně toho ještě zdaleka moc nevíš. A řídit mi můj život nebudeš. (Tak nějak vypadá můj vnitřní dialog, když mi to došlo..)
Až do takové míry se musí někdy člověk dostat, aby nabral správný směr. Aby nabral ten svůj směr. Aby se nenechal oblomit. Ošálit. Zavést na zcestí. Tak pokud jste ve stavech totálního zoufalství, věřte, že za tím vším jsou dveře. Klíč do zámku máte v sobě. Otevřít se své budoucnosti.
Víte, já jsem se cítila tak, že nesu hory, které mi nepatří. A neuměla jsem je ze sebe sundat. Když se mě někdo zeptal, jak se mám a jestli žiji život ve své radosti, došlo mi, že nic z toho, co chci, neprožívám. Že je to jakýsi jenom zmatek a směs všeho, co mě přestalo identifikovat.
A tak jsem konečně pochopila. Pochopila jsem, že si člověk musí sáhnout na dno, aby změnil svou perspektivu a trajektorii. Protože do té doby se do ní chtěli mnozí vmáčknout. Využít toho, že někdo táhne ten vagón nářadí a závaží. Naskákali mi do něho a nechtěli se vzdát.
Co jsem musela udělat? Uvědomit si, že nepotáhnu ty věci, které mi nenáleží. Ani ty lidi, kteří neví, kdy přestat. I když je o to žádáte, pořád zkouší, jak jste pevní. Nejlépe jim to jde, když už žádnou sílu táhnout nemáte. To jsou pak rány, zklamání, zoufalství a beznaděj.
Dostat se zpátky na svou pěšinu je a není snadné. Když víte, kdo jste, je to lehké. Když v tom ještě tápete, tak je to velmi drsné. Najít sebe v té spleti všeho možného. Ale jde to. Přestala jsem krmit ego někoho jiného. Přitakávat, mlčet a dělat tak, jak druhý chce. (Aby nebyl druhý citově zraněn, dovolovala jsem zraňovat sebe). To dlouhodobě udržet nejde.
Musela jsem zabrat. Protože tato síla si mě omotávala a namotávala celý život. Tak to opravdu není mávnutím proutku. Musíte na tom zamakat. A to se pořádně zapotíte. Pobrečíte. Budete se vztekat. Bude vám hrozně. Budete se cítit tak, jako byste měli umřít. A ještě do vás budou ostatní i kopat.
To si zažilo mnoho osobností. Ale když měli silnou vůli, překonali své temné tůry. A i vám to půjde. A když to nyní bolí, hledejte své pravé průvodce. A lidi, kteří vám tu strast způsobovali, berte jako učitele, kteří vás k sobě vlastně dokopali. I jim odpusťte. Nemusíte tolerovat a posuzovat jejich důvody. Oni vám ukázali, kam až jste ochotni zajít, když nebudujete své vlastní pozice.
Buďte k sobě co nejvíce laskaví, jak dovedete, zasloužíte si to. Naučíte se to. Půjde to. Dejte si na to píli a času, kolik budete potřebovat.
