Článek
Vidím, že mnohé z vás zaujal můj předešlý článek „Jak jsem přestala zahrnovat druhé svou pozorností“.
Proto jsem se rozhodla napsat jeho pokračování. Jak tedy krmit sebe a svou vlastní pozornost, když jsem to ještě donedávna dělala úplně jinak.
Největším žroutem mé mentální energie je přehrávání si komunikace s lidmi, vůči nimž cítím konflikt. Je to, jako bych jim neustále dávala pozornost – i když jen pasivně.
Příklad je jednoduchý: pohádáte se s kamarádkou a v hlavě vám pořád běží, co se stalo, co byste jí ještě řekli, jak byste se obhájili. Vedete vnitřní dialog s někým, s kým jste se nepohodli, a znovu a znovu živíte myšlenky, které už pro vás nemají žádný skutečný přínos.
Hlava si k tomu vymýšlí spoustu omluvenek – proč jste jednali tak, jak jste jednali, a proč máte pravdu. To je velmi jasný signál, že se člověk brodí v myšlenkách, které ho odvádějí od vlastního klidu. Neustálá potřeba se obhajovat znamená, že nejsme ve svém středu ani v rovnováze.
Často to děláme proto, abychom se necítili provinile. Pocity viny, hanby a sebe-zpochybňování mají velmi nízkou energii. Člověk se v nich dokáže dlouhodobě užírat – mnohdy zcela nevědomě.
Právě proto je důležité si své myšlenky hlídat. Nedávat jim takový význam a takovou pozornost. Naučit se v tu chvíli zastavit, ukotvit se, uzemnit. Udělat obyčejnou věc a přepnout se do režimu: teď se starám o sebe.
Je to těžká disciplína. Jsme zvyklí fungovat automaticky a tenhle vnitřní automat si s námi pak dělá, co chce. Kontrola vlastních myšlenek je ale klíčová. Je potřeba se naučit tento způsob uvažování vědomě přepínat.
Utápění se v myšlenkách nám nic nepřináší – naopak nám nenápadně, ale vytrvale odčerpává energii. Když jsem se chtěla chránit, musela jsem se naučit těmto myšlenkám dávat méně pozornosti. I to jsou osobní hranice.
Lidé, kteří nás snadno vytočí, jsou vlastně naši trenažeři. Učí nás, kde ještě nejsme pevní. Proto je neviním a neobviňuji ani sebe. Beru to jako příležitost učit se být k sobě vědomější.
Nikdo nás nevytáčí schválně. Dotýká se nás to jen proto, že tomu dáváme význam. Protože je pro nás důležité, jak o nás druzí smýšlejí, a podle toho si vytváříme obraz o sobě. Odpoutat se od tohoto způsobu uvažování je hluboká práce na sobě.
Čím víc znám svou hodnotu a dokážu ocenit sama sebe, tím méně potřebuji potvrzení zvenčí.
Ano, člověk pak zůstává víc sám se sebou – a to může být náraz. Vynoří se věci, které jsme dlouho nechtěli vidět. Právě tady je důležité přijmout se takoví, jací jsme. I se svými nedokonalostmi a temnějšími stránkami.
Když je přijmu, přestanou se na ně nabalovat další podobné příběhy. Ne proto, že bych byla dokonalá, ale proto, že se sebou přestávám bojovat.
A tohle je jen drobeček. Drobeček z velkého dortu sebepoznání. Takových drobků je mnohem víc. Ten dort jsem si upekla sama – a je na mně, jak s ním naložím.
Pokud chci respekt od druhých, musím ho nejprve dát sama sobě.
A tak se respektuji hlavně tím, že si hlídám obsah svých myšlenek.
Svůj vlastní dort.
Sunwise
