Článek
Buď se mi dějí například toxické vztahy a protože se na ně soustředím, tak zákonitě se budou objevovat. Když si uvědomím, že se v tom motám, mám dvě možnosti. Ano je to toxické a ubližuje mi to. Což mne vede neustále do role a pocitu oběti. A nebo: přijmout své životní okolnosti jako výzvu.
Záleží totiž vždy jenom na přístupu. Jak přistupuji k sobě nebo ostatním. Když si budu říkat, že mi něco ubližuje, tak mi to bude vesmír dávat neustále do cesty, protože reaguje na mé podvědomé vzorce – toto mi ubližuje.
Když si budu říkat, že mne okolnosti vedou a já splývám s proudem a svým postavením se povedu s výzvou, mohu si říct, že nic zlého se mi neděje. A budu hledat, co pozitivního mi to dává. Rozhodnutí je na nás.
Můžu si myslet, že jsem ve špatné situaci, v kolotoči a nemá to konce. A tak to budu i prožívat. Dnes jsem si vybavila jednu myšlenku, že jsem se cítila, že mne lidé škatulkují a že já nejsem krabička od zápalek. Ale to vědomí krabičky od zápalek mi neusnadnilo cestu.
Neb jsem přijala tuto vizi, že se mé okolí snaží si mne zaškatulkovat. A neuvědomila jsem si, že jsem tajně pro sebe přijala takovou verzi sebe sama. Na vědomé úrovni jsem si to o sobě nemyslela, ale na té nevědomé úrovni jsem o sobě takto mluvila. Lépe řečeno i to co jsem si o sobě myslet nechtěla, jsem vizualizovala.
Co se stalo, cítila jsem se tak, jak jsem nechtěla, protože jsem si o sobě vytvořila nepěknou vizi. Nemohli za to ostatní, byť skrze ně jsem se cítila tak, jak mi bylo nepříjemné. Jenomže už jsem si neuvědomila, že obraz do svého vědomí jsem si dala sama.
Že jsem stigmatizována, škatulkována a dosaďte si cokoliv, co dokáže vytvořit vaše mysl, když se cítíte frustrovaní. Nadáváte ven na to okolí a málo kdy si uvědomíme, že si to tvoříme. Nadáváním, nepřijetím, vlastním vztekem nebo sabotáží.
Jak z toho kruhu tedy ven? Jednoduše, přiznat si, že si ty obrazy o sobě promítám v sobě a na sebe. A pokud z nich chci vystoupit, je nutné vytvořit si o sobě příjemné obrazy. Ono to není vždy až tak jednoduché a lehké. Vezměte si to, někdo se vás zeptá jak se máte a vy mu začnete vysvětlovat, co vás bolí, jak se vám nedaří. Nikam to nepovede..
Vede vás to stále jenom do propasti a pasti negativního prožitku. Mnohem jednodušší je, když umíte povzbuzovat ostatní, vzbudit i sebe sama. A dát si nějaké zásady. Např. nebudu o sobě mluvit v negativním aspektu. Nebudu reagovat na to, když se mne někdo snaží říct, že ví, jak se cítím, protože to stejně neví. Jeho to zajímat nemusí. Nebudu si stěžovat. Nebudu se cítit a jednat se sebou jako oběť. A podobně.
Ten, kdo je zde důležitý, je mé prožívání, protože od něho se odvíjí, jak se prožívám ve svém okolí. Když je okolí negativně naladěno a naprogramováno, je to těžší. Udržet si svou energii. Proto potřebujeme chodit do přírody, vnímat se, provádět nějaké cvičení, nebo sebeuvědomování si. A také třeba formu meditace.
Když nám meditování ještě nejde, stačí se zastavit, vnímat své tělo, své pochody, co se se mnou děje. A směřovat se. Pokud to za vás dělá někdo druhý, nevíte kam s vámi míří nebo s vámi cvičí. Znám se nejlépe já sám a nemusím druhým dávat předmět opravy do jiných rukou. Ale to je na osobní odvahu a zodpovědnost.
Když cítím, že se momentálně do sebe zamotávám, prostě odměnit se tím, že přesměruji svou pozornost. A to musím dnes dělat často.
Dám-li se do rukou někoho druhého, je možné, že se nedočkám výsledku. Protože on neví, kam mám jít. Není a nezná můj cíl. Neodborné zásahy do duší, které si něčím prochází a neporozumění těmto procesům dělá nejenom paseku. Ale také závažné zásahy do procesu, kde máme na něco přijít. A my na to takto nepřijdeme, protože nám tu vizi nabourává někdo jiný. (Který opravdu můj život nežije).
Pokud si na to duše sama nepřijde, okrádáme ji o vlastní vývoj a uvědomění. Když někomu řekneme, tebe čeká toto, tak ho klejeme. Protože v našem právu neleží určovat cestu ostatním. Dnes si dávám pozor, co mi kdo říká. A to z důvodu, aby mne neovlivňoval a taky proto, že to říká ze svého vědomí a mluví o své cestě.
Lidé, kteří tomuto procesu rozumí vás nikdy nebudou předurčovat na cestu, kterou máte jít vy sami. A dělají to z jediného důvodu, toto rozhodnutí a vědomí je vaším právoplatným dílem. (Okrádají vás). A vy si ho nerozdělujte na ostatní. Pak se vám může stát, že budete skládat skládačku někoho jiného a nedostanete se k sobě.
Věřit si, znát sebe a svou cestu. I co mne na ní potkává je dáno nám vlastním. Přepsaný prožitek už každý další vnímá pouze ze své perspektivy. Ale nikdy ne z té vaší. Jsem-li tu objevit sám sebe, asi to za mne druhý udělat ani nemůže. Nechat se jimi tedy manipulovat do jakékoliv přidružené role je brzda. Budete mít daleko více práce s tříděním, co je vaše a co není.
Tedy vám to nejen že nepomáhá, ale nabaluje více práce. Někdy potřebujeme nějakou oporu a nebo berličku. Ale vězte, že máte dar chodit i sami.
Sunwise
