Článek
Už mnoho let přemýšlím nad souvislostmi kravský život a ten náš. Zda-li není nějak propojený. Jako každá věc ve vesmíru či v tomto světě. A zdá se, že je.
Když si člověk připadá mezi ostatními jako dojná kráva. To mé zastavení nad některým chováním lidí v mém okolí, tak si říkám, čím si to tak často způsobuji. A zda to nesouvisí s tím, co přehlížím.
A tím je život jiných. Těch, které nevidíme. O kterých nic moc neslyšíme. Ale když si představím život takové dojné krávy, dojde mi to skoro okamžitě. Jaký útrpný život mají.
My lidé si tu nárokujeme věčné požadavky do vesmíru, samé přání a jedno dostanu a už chci další. Jsme takoví rychlo spotřebitelé. To pochopíme tím, co všechno se u nás jednou použité vyhazuje. Dítě to už nepotřebuje. V knihovně už to stojí věky. Šup se vším do koše a do kontejneru. O jídle ani asi nemluvě.
Jsme přesycení požadavky, nároky, i tím, co vše k životu potřebujeme. Vzali bychom se ale na jeden den, týden nebo měsíc do kůže dojné krávy. Jsme úplně skončili. Nechtěli bychom tu žít a to utrpení celého rodu nechtěli ani prožívat.
A když se tak zamyslíme, nejsme schopni pro ně nic vykonat. Co taky. Ty krávy někomu patří a bude je dojit až dokud neskonají. Bude je ždímat, stavět z nich statky, tedy používat dané peníze. Z krav, které měly mít život svobodný někde na pastvě se svým stádem.
Ale nás je tolik, co potřebuje uspokojit ty své potřeby. Že vůbec na nikoho nehledíme. Na nikoho vedle v domě, natož tak na někoho na konci tohoto řetězce. Nemluvme o tom, že to k životu patří. Nebo že to tak je. Nebo že snad dokonce stojíme na konci té predátorské řady. Protože já si to vůbec nemyslím.
My si tu totiž žijeme jak kralevici, anebo nějací carové. A je nám úplně fuk, koho pošpiníme, pošlapeme, komu ublížíme. Koho zabijeme. Jaký život druhým způsobujeme. Jenom pro naše potěšení. Je mnoho bytostí zcela zničených.
Ne jenom jejich životy a životní prostředí. Ale i jejich prožívání. Ono totiž zvířata mají emoce. Cítí a vnímají. Dokonce používají daleko více smyslů než my lidé. Ale neumí se našemu modernímu stylu bránit. Nedostali nástroje. Ale duši mají, to víme.
To my jsme ten nástroj. My jsme ten nůž, který krájí zeleninu a nebo jde podřezávat ty druhé. Každá věc má dvě strany. Každá mince má dvě strany. A na této straně je přepych a neustálá touha po blahobytu lidí. A na té druhé je, co nikdy vidět nechtěli.
Jak velcí jsou to vykořisťovatelé. Pokud by jste měli království a vládli svému lidu. Snažili by jste se o to, nejen aby vám šly zisky. Ale aby společenství bylo spokojené, protože pak dobře produkuje. Pokud je ale nemocné, vadné, zubožené. Vaše království je u konce.
Tak jsou věci jednoduché. Když kraluješ špatně, přijde pohroma. A nezničí jenom tvůj dům, zničí vše, čemu si holdoval i kraloval. A protože se jako lidé nedíváme na důsledky svého chtíče, máme všichni to - co jsme zaseli.
Bídu kolem sebe. Bídu charakteru, postupující ničení pralesů a darů přírody. Ničení všeho, ve prospěch. Ve finanční hodnotu a nebo pocit moci. Které pilně měníme každý den za naše potřeby… A tož tak.
Sunwise
