Článek
A z toho důvodu bychom měli chápat, jak jedinou větou můžete člověku podepřít ramena, nebo mu zničit celý život. Samozřejmě, jak často opakují kartářky ve svých online výkladech, toto není rčení pro každého. Byť by sice mohlo, ale ne vždy je to, co je vysloveno, správně chápáno.
Vždy záleží nejen na úhlu pohledu, ale také na hloubce našich zkušeností a následném uvědomění. Pak chápeme slova a spojení. Čtení mezi řádky je pro intuitivnější povahy často samozřejmostí. Ti tak mohou význam sdělení pochopit třeba i z jediného slova.
Dnes opravdu není vše pro každého, ale je to možná otázka budoucnosti. Tím jsem ale chtěla říct, že paradoxy mají velký význam. A to i v tom, že jediná věta může někomu naprosto ovlivnit život. Může mu přesměrovat jeho životní dráhu. Může mu pomoci najít sebe. Může mu dát sílu pokračovat dál. Může ho povzbudit. Zároveň ale, když na to člověk není připraven, se může stát pravý opak.
A tak neovlivníme, jak si kdo co vezme k sobě, čím bude dotčený a co bude chápat pro svůj rozvoj. Přesto máme schopnost používat vlastní slova buď intuitivně, nebo vědomě. Když nebudu zacházet do hloubky, buď prostě vím, co dělám – anebo ne.
Někdy se rozčílíme, a můžeme tím někoho zranit. To se stát může. Jsou ale situace, kdy někoho můžeme naprosto poškodit. V době, kdy potřebuje naši oporu nebo psychickou podporu, bychom měli chápat, že takovou osobu nelze přetěžovat svým přesvědčením proti jeho vůli.
Tím mu totiž škodíme, aniž to víme. Lepší je pak mlčet. A i zde se projeví síla slova. V mlčení už přemýšlíte, zda chcete ublížit, nebo si raději to, co se chystáte vyslovit, promyslíte.
Někdy je nezbytné vyjádřit své hranice, a jindy zase neplýtvat svým časem ani energií. Někdy můžete člověka tak „srolovat“, že už nebude chtít vstát. A protože často necítíme, nevíme, co konáme, kdy a komu ubližujeme. Pokud se nám člověk nemá šanci svěřit se svými pocity, nezjistíme, zda naše úsilí stálo za to, nebo zda jsme mu nechtěně ublížili.
Ačkoli vždy záleží na povaze události a na osobnosti každého z nás, milion lidí může přečíst jednu větu, a každý ji bude vnímat po svém. A to je právě to, co nemůžeme ovlivnit. Můžeme ale ovlivnit to, čím cílíme a jaký máme záměr – zda je čistý, podpůrný, anebo omezující.
Nebojte se tedy říct, že někoho milujete. Když vám blízký člověk řekne „Mám tě rád“, tak co? Vždyť já mám také ráda třeba polévku nebo čokoládu. Chápeme se? Vyjadřujme se opravdově. To, že vás někdo má rád a nebo miluje, je přece mnohem hlubší věc.
Přesto si člověka můžete ověřit jeho činy. Buď pro vás je ochoten obětovat čas a někdy i rozum, nebo prostě není. Na tom záleží. Na tom, jak to vnímáte a cítíte.
Projevovat své city je rozumné. Nemanipulujeme lidi k tomu, co jim říkáme, ale jasně vyjadřujeme své postavení vůči nim. Pokud se nad někým povyšujeme, poznáte to velmi snadno – prostě už to vycítíte.
A protože slovo může být lékem, měli bychom ho také jako lék umět chápat a používat. Zkuste si to. Zkuste nejprve někomu mentálně vyjádřit cit, pocit, lásku. A pokud na to nemáte buňky, tak o tom přemýšlejte. Uvidíte, jak se k vám dotyčný začne chovat.
Bude-li tam láska, bude i zpětná vazba stejná. Bude-li tam něco jiného, nebude vám z toho dobře. Ale hlavní poselství tohoto článku zopakuji: Slova jsou dar, jsou lék, jsou mocná a naučme se je správně interpretovat i používat.
To je velmi zásadní podnět k tomu, jak proměnit své prostředí.
---
Dnes uvedu některé příklady, protože mi přijdou velmi důležité:
Situace A: Někdo se nachází na hlubokém dně a neví si se sebou rady. Už nemůže. Jeho kapacita už mu nedovoluje si sám poradit. Zavolá v noci kamaráda, ale ten mu řekne, „Nemám teď čas. Zkus mi zavolat zítra nebo až ve středu.“ (Bohužel běžná realita; člověk často nepotřebuje zavolat zrovna v noci, slušní lidé žádají o pomoc i ve dne, ale přesto se jim může stát, že si na ně známí najdou čas třeba až za týden, měsíc nebo vůbec.) Lidé v krizi mívají často svou největší tíseň právě v noci. Pokud tato osoba myslela na sebevraždu, pravděpodobně ji půjde vykonat, protože se jí od vesmíru (od vás) nedostalo odpovědi, přijetí, vyslyšení ani dobrého slova („To zvládneš, jsi silný, nepolevuj.“). Kdybyste ho nezranili už jenom tím odmítnutím, protože teď máte něco jiného na práci, mohl ten druhý žít. Ale vy jste to nepoznali.
Situace B: Na ulici jde člověk, utápí se ve svých myšlenkách a říká si, že už dál nemůže. Potká starou paní, která se na něho usměje a popřeje mu hezký den. Nebylo to nic povrchního. Ona na něm cítila, že se cítí slabý, a dala mu kousek své pozornosti. Ten člověk si právě říkal, že jestli Bůh existuje, ať mu pošle znamení. A během krátké chůze potkal cizí paní, která se na něj usmála – znamení, které potřeboval vidět a dokonce i slyšet. Tehdy si řekl, že musí zvládnout jít dál, protože věří, že ten vesmír s ním opravdu komunikuje. A že to půjde.
Situace C: V rozhovoru s kamarádem mi řekl, „Tak se měj.“ Nezáleželo na tom, co říkal, ale na tom, že se tím ode mne odvrací. Jednoduchý slovní obrat „Tak se měj“ vyzněl jako „Je mi jedno, jak ti je a jak se máš. Hlavně já jsem teď zatížen a nemám čas se ti věnovat.“ V praxi to tak i dopadlo. Frustrace z takových spojení s lidmi, o kterých jsem si myslela, že jsou přátelé, se zvyšovala.
Situace D: Jednou v nemocnici jsem prožívala velmi silný nedostatek všeho – nejen materiálně, ale i emocionálně jsem se neměla o co opřít. Byla tam žena, která často křičela, až hrůzu naháněla, a nikdo ji nedokázal uklidnit. Měla takové stavy, že prožívala bolest, kterou nedokázalo zastavit nic. Přidávalo mi to na síle mého vlastního prožívání, bála jsem se jí. Jednou se ke mně u oběda obrátila, vzala mé ruce do svých a řekla, „Ty máš sílu, já už ne. Ty to zvládneš.“ Neuvěřitelné, kde se v ní vzala taková vnímavost. Ale v tom doteku jsem cítila hluboké spojení. Dodala mi sílu pocítit, že se na mne možná někteří lidé spoléhají – a že je nesmím zklamat, protože mi to v té chvíli vnukla.
---
Sunwise
