Článek
Měla jsem doma staršího pejska, který byl nemocný už nejméně rok. Věděla jsem, že přijde jeho čas, a měli jsme možnost se na to psychicky připravit. Nemoc postupovala pomalu. Někdy jsem měla pocit, že se i čas zastavil. Že fungujeme, i když v nízkém režimu.
Co to šlo jsme chodili co nejvíce do přírody, aby měl pejsek stálé zážitky. Ačkoli jsme už neušli deset kilometrů dlouhou dobu, stále jsem se snažila, pokud to bylo v mých možnostech, věnovat svému věrnému příteli vše co potřebuje.
Můj čas a jeho čas. My lidé si pořizujeme náhražky pro své vlastní potřeby, ale musíme zvážit, jak se u toho má můj čtyřnohý přítel. Dostává stejně tak? Je mu věnována dostatečná pozornost? Nebo sedí celý den jenom na gauči?
Na sklonku jeho života jsem se snažila, aby měl co nejvyšší komfort. Vycházky se smrskly jenom na hodinku za den. Někdy méně, jindy více. Záleželo, jak jsem na tom fyzicky byla i já sama. Psů jsem měla hned několik a to i koček, takže v jedné osobě rozdělit pozornost všem je samo o sobě náročné.
Místo suchých granulí jsem v posledních letech přešla na vařenou stravu, aby byla chutnější a lépe doplňovala potřebné výživové faktory. Přeci jenom pes není zvyklý jíst pouhou zeleninu. A suchary byste také nejedli každý den, kdybyste si měli své role vyměnit.
Všechna čest zvířatům a nejvíce těm domácím. Co si s člověkem užijí a vytrpí. A často si přiznejme, že to není stoprocentní, ta naše péče. To, jak by se jim mělo dařit a co by od nás měli dostat. Pes splňuje všechny požadavky jít rovnou do nebe. Protože je to tichý společník, snáší všechny vaše nálady, požadavky, i pokřiky a vytěžování.
Jasmína byla velmi komorní dáma. Nenáročný pes, který potřeboval lásku, péči a domov. Vzala jsem si ji do adopce v jejích pěti letech. Kdy jí umřel původní pán. Měla spoustu traumat, fobií a strachů. Z bouřek, změny prostředí, cestování apod. Během devíti let co byla s námi se její prožívání hodně změnilo. Její strachy jsme téměř eliminovali.
To, o čem jsem chtěla psát, bylo o odvaze. Nechat pejska odejít přirozenou cestou. Přesto, že měla degenerativní neurologické procesy, bolesti i rakovinu. Přestály jsme to spolu, posledních 14 dní jsem u ní byla non-stop. Měla záchvaty. Věnovala jsem jí svůj čas a vyměnila jej za veškerou případnou osobní svobodu a zábavu. Byla jsem s ní, překládala jsem její pomalu začínající bezvládné tělo, kdy už se nemohla postavit na nožky.
Nemohla chodit, a přesto měla sílu bojovat o každý svůj čas na zemi. A já jsem jí ho dopřála. S léky proti bolesti jsme spolu bojovaly až do konce. Snažila jsem se jí ulevit co to šlo. Začala chabnout, kůže jí visela, pomalu z ní odcházel životní příběh. Ale já nepřestávala jí dodávat odvahy, že to zvládneme přirozeně. Aby mohla odejít, kdy přijde opravdu její čas. Ne, kdy jí ho někdo vezme.
Bolest je součástí našeho putování a lidé by se jí neměli bát, ať už u sebe, nebo u ostatních. Někdy si myslíme, že někomu ulevíme a že ho uspíme. Ale my zákonitostem tohoto světa téměř vůbec nerozumíme. Čím si musí duše projít, aby se dostala na onen svět. Co musí pustit, jak musí transformovat, jak má ty které věci opustit. Strachy, žal a vše co k tomu patří.
Aby mohla klidně a odevzdaně opustit náš příběh a odejít do svobody. To mě naučilo mnohému. Pokorný pes, který snášel v tichosti všechny své útrapy. Její milostivé pohledy, když jsem si něčím podobným procházela i já. Vždy přišla a dala mi najevo – ale já tu jsem. Stojím u tebe. Můžeš se o mne opřít. Neplač už. Vím, že máš trápení. Nechci aby ses trápila.
Když dopřejeme svému zvířeti k nám promlouvat, pochopíme, na jakou cestu se pro nás vydali. Kolik toho obětovali. Kolik si museli ubírat ze svého, aby druhý mohl něco dostat. Psům a domácím mazlíčkům bychom měli věnovat mnohem větší pozornost a naši vděčnost a obdiv. Za to, co pro nás konají.
Ne se zbavit odpovědnosti, že nyní nevím co s nemocným psem, a nemám čas ho překládat, ručně dokrmovat, tahat se s ním ven, nosit ho a dělat mu na sklonku jeho života opravdového a pravého společníka. Toho, co se na to nevykašle, když už nezvládá a nechce. Já jsem tu byla pro ni a i ostatní zvířata musely jít do pozadí a veškerý možný čas věnovat tomu, kdo potřeboval nejvíce.
A nelituji toho. Byla jsem u ní až do posledního dechu, pomáhala jí vyrovnat se s tímto světem a přivítat ten nový. Ten, který následuje. Odevzdat vše boží síle a moci a netížit se tím, čemu sami vlastně vůbec nerozumíme. Já jsem to tak udělala a i když i já už měla toho dost a namále, veterinář stejně k nám nemohl v čas přijet.
Ačkoli jsem volala paní veterinární doktorce, že už nastal opravdu její čas, kdy jsem cítila, že už by fakt potřebovala odejít. Byla od nás tak daleko, že by nestihla dojet dříve jak na druhý den. Ano, mohli jsme zvolit jiného lékaře. Jenomže my jsme byli osobně domluvení, že kdyby to bylo nutné, dojede přímo k nám. Abychom s pejskem příliš nemanipulovali. Ke všemu držíte umírajícího pejska a není prostor hledat další varianty.
A protože se tak nestalo, má jediná volba byla požádat o pomoc vyšší síly. Do jedné ruky si požádáte o potřebnou sílu a druhou rukou ji předáváte zvířeti. Cítila jsem totiž, že jí něco brání k odchodu, jakoby se její energie odčerpávala bokem a ne na její proces. Zavřela jsem ten únik svou rukou (na její páteři) a od druhé mé ruky šla energie přímo od Bruna Gröninga. Takto asi pětkrát pořádně a úlevně si vydechla naposledy. Bylo to fakt najednou tak rychlý proces.
Poprosila jsem takto o boží vedení a sílu, položila jsem jí ruku na tělíčko a druhou přijímala transformační energii, která jí pomohla vydechnout naposledy. Bylo to pro nás náročné, když odcházela několik dní, ale poslední chvíle byly jak vysvobození.
V okamžiku, kdy jsem si o pomoc na vrchu požádala, přišla pro nás pro mne překvapivě takto okamžitě. Jasmína udělala posledních pár výdechů a já na ní viděla, jak moc jí to pomohlo. Byla to taková anestezie. Že ten boj už má konečně za sebou. Že mohla odejít s boží silou zároveň.
Pro nás obě to byla velká transformační zkušenost.
Že může v klidu spočinout a odpočívat. A já věděla, že si ji andělé na požádání vyzvedli. A tato zkušenost trvala tak tři minuty. (Zatelefonovat doktorce, zjistit, že to nepůjde, a poprosit tam nahoru.) Mně to dodalo odvahu že všechno je možné s božím vedením a načasováním. Když víme kdy a jak. Když to cítíme a konáme. Když se nenecháme druhými manipulovat, odsuzovat, kárat a poučovat. Když my sami se řídíme vnitřním vedením a víme, co kdy nastane, nebo má nastat. Či následovat.
Tento pejsek mne naučil mnohému, nejenom odevzdání, přijímání věcí jak jsou, odvahy se nebát konat dle svého záměru a uvážení, překonat mnohé překážky a dokonce se naučit cítit se svobodně v naprosto nevyhovujících podmínkách.
Všechna čest Jessamine.
Sunwise
