Článek
Upřímně odpusťte, ale přestávám mít dojem, že je nějaký svátek. Je to můj osobní problém. Snažím se s tím vypořádat. Kristus tu fyzicky není, slavíme-li jeho odkaz, je stejně poškozený. Jako mnoho věcí, jež bylo zmanipulováno.
Někdo se snaží vidět lidem do hlavy, aby mohly běžet ty správné reklamy. Všechno možné si dnes koupíme. Ale milost od Boha určitě ne. Určitě se také nechce vidět viset neustále a po věky někde na kříži. Nasazován trnovou korunu a adorováním přibližován neustále svým jménem někam dolů.
Mezi ty naše démony. Které už nějak nemáme pod kontrolou, sypeme jedno obvinění jeden na druhého a očekáváme něco jiného. Dneska bych měla mít totiž asi uklizeno. Ale nemám. Měla bych toho hodně stíhat, mnohému rozumět a rozhodně neprotestovat. To se ve společenském faktoru dost nehodí. Musíš být totiž jako my.
Takže kam se to vlastně poděl jeho odkaz. Být milován a milovat. Místo toho mám vlastně pořád něco nakupovat. Kupovat si odpustky, sníst oplatek. Nechat si požehnat a pak dále mrskat sebou jak ryba vytažená z rybníku. Protože takto nějak vnímám dnešní dobu.
Moderní otroctví za pochodu. Máme dluhy, víme, že musíme je splácet. A naši předkové se z toho mohou v hrobu obracet. Nezanechali nám totiž půdu. Nevím, jak se nám to stalo. Bez statku a půdy jsme lehce zlu nakloněni. Nemáš, musíš se někomu jinému podřídit. Moji předkové jsou určitě z toho všichni vzhůru.
Hledám, kde si mám založit základní kámen. Ten nový, protože starý už je spálen. Už nám toho moc nezbylo. Jsme odkázáni si vše znovu pořídit. Znovu začínat. Znovu někde něco vytvořit. To dřívější už tu není. Doba nás žene někam nahoru. Ale kdo se mne ptá, zda tam půjdu?
Tam někam na výsluní, kde si budeme povídat snad o systému? Ne, tak to není. Nemají lidé na sebe ten čas, dokonce slýchám ani kapacitu. Nebudeme si povídat, něco si tu řekneme na internetu a jde se dělat. Proč? Nemáme tu surovou hmotu, musíme jinde pracovat, aby nám někdo poskytl naši skutečnou hodnotu a potřebu.
Mnoho věcí je instantních. My si neumíme počkat. Ani na ty správné lidi, na správné partnery. Na spolupráci, ani to sdílení. Tak co nám tedy zbylo, pár řádků na papíru. Kde sebrat tu odvahu, jít znovu někde pospolu. Musíme se otáčet a to znamená, že někdo nás vyhlížel a čeká dál. A často se ani nedočkal. To víme, když lidem umírali ti nejbližší a neměli možnost jít ani se na sklonku života uvidět.
Dnes je asi jedno, zda si hindu, muslim, křesťan nebo ateista. Je pozoruhodné, že Velikou noc budeme slavit bez ohledu na své vyznávání dozajista. Pro Krista. Prostě velký den. Nemusím jít do práce. I to stačí na oslavu. Ale co ten náš uvnitř arzenál? Je tam pořádek? Abych mohl někde předstoupit a odprezentovat se?
Nevím, dumám. Mám z toho hlavu jak to vše stíhat za pochodu. Jsem sám, uklidit, navařit, nachystat. Vydělat a zároveň se nepo..- si doplňte. Bůh má rád humor, tak snad jsem to tím uzavřela. Jsme komedianti? A na přechodu?
Sunwise
