Článek
Ale já se nesmířila. Ani s jejich názory. Ani s tím, že bych měla být neustále někým okopávána.
Možná přicházela (nemoc) a vkrádala se do mého života proto, abych prozřela a něco si uvědomila. Možná jí dnes mohu být velmi vděčná a poděkovat jí za to, co mne vlastně naučila. Otevřela mi oči. Ukázala mi na to, co mne obklopuje. Kam jsem špatně zaměřovala svou pozornost. Koho jsem u toho živila svou energií.
Ve většině případů někoho, kdo si mne a mého života vůbec neváží. Pochopila jsem to tehdy, když jsem byla na dně a nikdo z dotyčných nezůstal a nepřišel mne povzbudit. Přišli jenom častěji zkontrolovat, že jsem tam, kde podle nich mám být. Někde uklizená do kouta. Nevyčnívat a neohrožovat jejich zdánlivě pohodlný život.
Jsou to rodina a blízcí přátelé nebo známí. Kteří vždy čekali, až se z toho proberu (sama) a vzpamatuji, aby si znovu mohli do mne rýpnout, kopnout. Protože jsem dostatečně nevyjadřovala svou hodnotu. Svou vlastní sebehodnotu. Byla zakopaná stejně jako mne pak potápěla bezmocnost, nemoc a nízká energie.
Když jsem tuto zprávu od své nemoci konečně pochopila, dostala jsem se do bodu, že to já jsem, kdo to může změnit. A chce to změnit. Nechce zůstat věčně na pozadí. Kdy druzí se baví a těší se ze života a já jsem někde na dně a neumím se odtud sama dostat.
Ale čím více jsem se snažila, aby mi někdo s tím pomohl, tím více jsem se zamotávala do pocitu, že mne jenom sráží a vůbec nepomáhá. Lékaři bagatelizovali mé prožívání, rodina a blízcí se jevili tak, že toto prožívání je pouze mé a jich se to nijak nedotýká. Ano jistě, velmi mne to sráželo. A obrovsky to bolelo.
Léčitelé často kroutili hlavami a vymýšleli si další poznatky. Terapeuti si nechali platit za to, že jsem vlastně na dně. Když už se někdo našel, kdo by mne kousíček navedl, spadlo to tam, že jsem dostala jakýsi drobek na cestu k sobě.
A pak také ten tlak na výkon, tlak ve společnosti a na to všechno, co musím ještě vykonat, abych se z té nízké energetiky dostala. Život se mi stal jakýmsi dalším bojem o ten vlastní život. Neustálým bojem a dokazováním, že si mohu něco zasloužit. Že snad i já mám právo žít.
Je velmi těžké vzdát se toho, co doposud tak dobře znáte. Hlavně když vám dojde, že to pro vás zdravé není. Že tyto vztahy nejsou a nebyly v harmonii. A že se neustále cyklí do té doby, než to budu schopná vyřešit. A vzdát se jich. A to nadobro.
Až budu na výslunní, vím moc dobře, že přiběhnou a budou si chtít urvat kus mého štěstí a úspěchu a budou se chtít cítit mou součástí a sounáležitostí. Dnes si ale velmi dobře uvědomuji, že to byly mé kroky k úspěchu. A že podpora byla natolik mizerná od mých bližních, že by si nadále neměli ukrajovat z mého krajíce chleba.
Podceňovala jsem se, protože jsem tak dlouhodobě byla tomu naučená. Dnes si myslím, že toxické vztahy jsou pro nás učiteli, jak se z nich vysvobodit. A že se tu moc věcí přehání. Dává se mu velká pozornost (dramatu). Ale to opravdové v nás nejde ničím zničit, protože to jsme mi sami. A když se najdeme, už se nenecháme o to neustále obírat. O svou vlastní důstojnost.
Prostě soustředěním se na toxicitu ve vztazích se z toho neumím osvobodit. Nechci se stále potýkat s tím, co je a proč je špatně. Domnívám se, že si mohu pouze vybrat. Něco nové, tvořivé a krásné a tím jednoduše eliminovat to, co mne vůbec nenaplňuje. Ať už jsou to boje, dramata, tlaky, stres, výkon a dokazování si toho, jak jsme kdo dobrý. Jsem prostě tím, kým jsem a vyjadřuji to, co cítím.
Musela jsem se naučit být sám sobě majákem.
Sunwise
