Článek
Jako schizofrenikovi se mi před dvaceti lety stalo něco děsného. Děsivého až do morku kosti. Přišla jsem k schizofrenii. Ne náhodou, někdo tomu velmi pomohl. Někdo mne zneužil až tak, že jsem z toho nevyvázla málem živá.
A když už vyvázla, tak s hlasy. A to ještě dvěma. Půl roku mne sužovaly a to do takové míry, že jsem nevěděla, co mne drží při životu. Celý rok mne to vyřadilo následně z provozu. No vzhledem k tomu, že toto téma je natolik obsáhlé, musíme si ho rozdělit do maličkých kapitolek.
Z každé z nich ale plyne poznání a toto poznání je to, co vám chci předat. Neb každý si tam nesáhl a často neví, jak se má k druhým chovat. A neví to ve společnosti, rodině, blízcí, známí, odborníci ani ti ostatní. Oni se domnívají, často můžou něco tušit, přesto ale věcně neví, co konat.
Jak pomoci tak, aby vás u toho ještě nezabili. A já jsem ve svých názorech dost radikální. Z toho důvodu, že jsou často velmi závažné, ale okolí je lehce bagatelizuje. A tu vzniká ten konflikt. To, že se něco jeví na povrchu málo zřejmé a uvnitř vás to užírá na popel.
Ale fungovat zde musíte. A to je teprve třída či level. Jak to udělat a znovu a znovu se nezbláznit. Nenechat se těmi druhými zatahovat zpátky do pekla. A tak se vytvoří program. Program, který mne má chránit před druhýma. Ale někdy je i tak potřeba, i tehdy, když nemáte schizofrenii.
Mne obvinilo mnoho lidí, že si za to můžu sama. Takové křivdy se nesou velmi těžko. Jsou to balvany na vašich zádech, bagatelizovanými prohřešky a názory. Ono za co si můžu sama, za to, jaké nám společnost od narození vsugerovává přesvědčení? A i ty, které nejsou pravda? K tomu se dál dnes vyjadřovat nebudu.
Známe to všichni, co řeší seberozvojové aktivity. Pochopili jsme, že ve společnosti si něco společensky namlouváme a myslíme. Ale uvnitř nás se odehrávají ty opravdové zápasy a boje. S tím, jak to tu má vypadat. Jak se mám chovat a jak doopravdy chci se chovat.
Mým posláním této kapitoly je: nenechte si kydat na záda ani na hlavu. Lidé často něco říkají, ale prdlajs sami ví, zda tomu věří. Často mluví, ale nemají nic podložené zkušenostmi. Často jim to daly učebnice. Jak vás mají pochopit, když ty buňky jim nic neříkají. Taky jsou tu věrná stigmata. Dogmata. Dojmy a pojmy. Nic z toho o opravdové zkušenosti nevypovídá.
A často se musí vše točit kolem regulérních pojmů, a zbytek si musíte nechat sami pro sebe. Příklad? Řeknete-li někomu, aby konečně také zodpovídal za své chování a jednání, bude z vás paf. A proč? Protože mu nikdo neřekl, že odpovídá i za své myšlenkové pochody.
Proč je není nutné poslouchat je to, že vaše intuice to ví líp. Ale od malička jste vedeni sami sebe popírat. Zapírat. Schovat se. Nevyčnívat. Neříkat nic, co by druhé konfrontovalo. Ono když jsem začala říkat věci, které druhé iritují, to máte vidět, jak jejich ego a pýcha se rychle zvedly…
Protože jsou naučeni nějak vypadat, tvářit se a reagovat. Ale vnitřní pravdu nikdo neposlouchá.
Nu, toto není jenom o mně. Je to o lidech a jejich názorech. To ale ještě vůbec neznamená, že znají pravdu, sami sebe nebo ví, o čem mluví. A tak já je neposlouchám a učím se, aby mi nevadilo, že jsou takoví. Naučit se přijmout, že věci dnes jsou takové a zítra mohou být nové. Že lidé často mluví, i když nerozumí. A ještě mluví k davu a těm, které stíhají manipulovat.
Že jsou schovaní za své masky, určují pravidla, ale uvnitř je stejně nikdo z mnohých nedodržuje. A to je ta společenská maska a falešnost. Která nás před lety přišla o nás něco poučit.
Neposlouchejte je. Ani vnitřní hlasy, ani ty vnější. Máte vnitřní kompas všichni. Hledejme ten. Ten nemluví, je jak tichý vánek. A vnímáme jej, jen když jsme k sobě napojeni. Do svého středu a nitra. Tak být v meditativním stavu celý den je na odvahu, že jo?
-----------------
Dovětek:
Tento příběh není jen o schizofrenii. Je o hledání síly čelit životu ve světě plném nepochopení, předsudků a společenských masek. Chtěla bych, abyste si z něj odnesli jedno klíčové poselství: Naslouchejte sami sobě. Ne těm hlasům zvenčí, které vás chtějí definovat, ani těm vnitřním, které vás strhávají dolů. Hledejte svůj vlastní vnitřní kompas – ten tichý, klidný hlas, který vás vede k pravdě a rovnováze.
Nezapomeňte, že máte právo vymezit své hranice a stát pevně v tom, kým jste. Svět vás možná nebude vždy chápat, ale není vaším úkolem splnit jeho očekávání. Vaším úkolem je žít pravdivě a zůstat věrni sami sobě. A to je, možná, ta největší odvaha ze všech.
Sunwise
