Článek
Následující text není alternativní historií, ale interpretací známých historických a archeologických dat v širších souvislostech kolapsu, paměti a proměny starověkých civilizací.
Když se řekne „konec doby bronzové“, zní to jako abstraktní pojem z učebnice. Chronologická hranice, šipka na časové ose, poznámka pod čarou. Ve skutečnosti ale nejde o jednu událost ani o jediné místo. Jde o rozpad celého světa, který byl po staletí propojený, stabilní a funkční – a který se během několika desetiletí zlomil způsobem, jaký nemá ve starověkých dějinách obdoby. A právě tento rozpad je klíčový, pokud chceme pochopit, odkud se mohl vzít příběh o válce, katastrofě a zániku mocné země, který se později dostal až k Platónovi.
Ještě kolem roku 1300 př. n. l. funguje Středomoří jako relativně jednotný systém. Města jsou propojena obchodem, diplomacií i sňatky elit. Měď z Kypru putuje na pevninu, cín ze vzdálených oblastí umožňuje výrobu bronzu, luxusní zboží proudí mezi Levantou, Egejí a Egyptem. Vládnou palácové státy, které mají administrativu, sklady, flotily i armády. Tento svět není primitivní ani chaotický. Naopak – je až překvapivě sofistikovaný.
Možné dálkové obchodní trasy z jihozápadní Británie do východního Středomoří kolem roku 1300 př. n. l.
A pak se začne drolit. Nejdřív nenápadně. Některá města jsou opuštěna, jinde se objevují známky násilí. Obchodní cesty se přerušují, přístavy ztrácejí význam. Pak přichází vlna destrukce, která zasahuje obrovské území: od Anatolie přes Levantu až po Egejský svět. Mykénská centra hoří nebo se vyklízejí, chetitská říše mizí téměř beze stopy, kdysi prosperující oblasti se vylidňují.
Nejde o jeden útok, jednu armádu ani jednu katastrofu. Jde o souhru faktorů, které se navzájem posilují.
Války oslabují státy, oslabené státy nezvládají sucho či hlad, kolaps správy vede k migracím, migrace k dalším konfliktům. Celý systém, který fungoval jen díky jemné rovnováze, se dostává do bodu, kdy už nedokáže sám sebe udržet. Pro tehdejší lidi to muselo působit jako konec světa.
Zvlášť z perspektivy řeckého prostoru je tento kolaps zásadní. Mykénská civilizace, která po staletí dominovala Egeji, se rozpadá. Paláce zanikají, písmo mizí, správní struktury se hroutí. Řecko vstupuje do období, které pozdější generace vnímaly jako temné – ne proto, že by v něm nebyl život, ale proto, že se zpřetrhala paměť. To, co přišlo po kolapsu, už nemělo přímý přístup k tomu, co bylo před ním. A právě tady se rodí mýtus.
Fotografie cesty vedoucí k Lví bráně v Mykénách (Mycenae)
Když se kultura zlomí, minulost se vytrácí. Události, které byly prožité jako politické nebo vojenské krize, se v paměti dalších generací mění v kosmické drama. Velké války si lidé pamatují jakožto boj řádu proti chaosu. Zaniklá města se promění v legendy. Skutečné konflikty se posunou do „doby hrdinů“, do času, který už není měřitelný běžnými lidskými měřítky. Je přitom důležité si uvědomit, že konec doby bronzové nebyl lokální řeckou záležitostí. To, co se dělo v Egeji, bylo součástí širšího středomořského otřesu. Egypt, Levanta, Anatolie – všude nacházíme stopy násilí, nestability a pohybu obyvatelstva. Některé státy zanikly, jiné přežily jen za cenu zásadní proměny.
A právě v tomto kontextu začíná dávat smysl představa konfliktu, který by mohl v paměti přetrvat jako „velká válka“. Ne nutně jako jediná bitva nebo tažení, ale jako dlouhodobý tlak, který rozložil celý regionální systém. Z řeckého pohledu šlo o střet se silami, které přicházely zvenčí, po moři, a které přispěly k pádu starého světa. Z pohledu jiných oblastí šlo o řetězec přesunů, kolapsů a zoufalých pokusů přežít.
Reliefy z chrámu Ramesse III v Medinet Habu zobrazují námořní střety a tlaky z moře, které jsou spojovány s turbulencemi konce doby bronzové.
Takový konflikt by byl přesně tím druhem události, který se neuchová jako přesná kronika, ale jako paměťový otisk.
Zvlášť pokud se odehrával v době, kdy písmo nebylo univerzální a kdy mnoho aktérů nemělo vlastní archivní tradici. Pokud se některé z těchto mocností zhroutily úplně, jejich verze příběhu zmizela s nimi. Zůstaly jen ozvěny – v paměti těch, kteří přežili, a v záznamech těch civilizací, které kolaps ustály.
To je zásadní bod: konec doby bronzové není jen obdobím destrukce, ale i obdobím asymetrie paměti.
Některé hlasy umlkly navždy. Jiné přežily díky tomu, že měly písaře, archivy a kontinuitu. A právě proto se náš obraz tohoto kolapsu skládá z fragmentů, které k sobě na první pohled nepasují. Pro řecký svět se z tohoto období stává mýtická minulost. Pro Egypt varovná kronika chaosu. A pro nás dnes hádanka: jak spojit známé historické kolapsy s příběhem o válce a zániku mocné země, který se k nám dostal v podobě Platónova vyprávění.
Mapa kolapsu doby bronzové – destrukce měst a rozsah kolapsu (cca 1200 př. n. l.).
Pokud má Atlantida nějaký historický základ, pak ho musíme hledat právě tady. Ne v izolované katastrofě, ale v globálním otřesu, který změnil podobu Středomoří. V konfliktech, které nebyly jednou válkou, ale celou epochou násilí. A v paměti světa, který se po tomto kolapsu musel znovu vynalézt.
V příštím díle se proto podíváme blíž na to, jak se takový kolaps ukládá do paměti – a proč se právě z konce doby bronzové stává pro Řeky „doba hrdinů“, zatímco v Egyptě zůstává zaznamenaným varováním. Právě tady se totiž začíná lámat cesta, po které se příběh mohl dostat až k Solónovi a později k Platónovi.
Proč Řekové zapomněli a Egypt si pamatoval (3. díl) https://medium.seznam.cz/clanek/sardus-ichnusa-atlantida-rekonstrukce-reality-3-dil-proc-rekove-zapomneli-a-egypt-si-pamatoval-225681
