Atlantida: rekonstrukce reality – 3. díl: Proč Řekové zapomněli a Egypt si pamatoval

Na příběhu Atlantidy je podivné nejen to, co říká – ale hlavně odkud přichází. Platón otevřeně říká, že nejde o řecký příběh – a to navzdory tomu, že se týká samotných Řeků. Athéňané jej totiž podle něj vůbec neznali. Příběh dle něj pochází z Egypta, z chrámových záznamů, které měly uchovávat paměť událostí starších, než byla samotná řecká civilizace. A právě to, odkud přichází, na něm nakonec vysvětluje nejvíc.

Abychom to pochopili, musíme se vrátit ke konci doby bronzové. Tentokrát ne z hlediska válek a kolapsu, ale z hlediska paměti. Protože kolaps neznamená jen zánik měst a říší - znamená i zánik schopnosti pamatovat si vlastní minulost.

Řecký svět byl v době bronzové institucionálně gramotný. Mykénská civilizace používala písmo, vedla administrativu a zaznamenávala hospodářství i mocenské vztahy. Jenže právě tento systém se zhroutil. Paláce, které byly centry moci i paměti, zanikly. Písaři zmizeli a písmo se přestalo používat. A tak nastala staletí, kdy se přestalo zapisovat – a s tím se vytratila i paměť světa.

Nakonec zůstaly jen příběhy, které se vyprávěly dál. A to je úplně jiný druh paměti než záznam v archivech.

Ústní paměť nezachovává chronologii. Nepracuje s přesnými daty. Udržuje obrazy, emoce, konflikty a zlomové momenty. Události se v ní zhušťují, přeskupují a symbolizují. Když se navíc přeruší generační kontinuita – když se svět doslova rozpadne – paměť se promění ještě rychleji. Minulost se oddělí od přítomnosti a začne se jevit jako cosi zásadně jiného, cizího, téměř nadlidského.

Pro pozdější Řeky nebyli hrdinové dávných časů jen slavnými válečníky. Patřili k světu, který existoval ještě před Athénami, před polis, před řádem, jaký znali oni sami. Nešlo o to, že by byli bohy — spíš o to, že už neexistovala živá paměť, která by je dokázala zasadit do běžných dějin. Minulost se nestala mýtem proto, že by si to někdo přál, ale proto, že jinou podobu už mít nemohla.

A možná právě proto může být číslo, které Platón uvádí – devět tisíc let – spíš výrazem obrovské propasti v paměti než přesným historickým údajem. Ne jako matematika, ale jako způsob, jak říct: tohle patří do jiného světa. Do světa, který se zhroutil tak důkladně, že přestal být součástí běžného času.

Ostatně ani samotné číslo nemusí znamenat to, co dnes čteme. Řada badatelů už dávno upozornila, že mohlo dojít k omylu v přepisu egyptských záznamů – že „roky“ mohly původně znamenat měsíce, nebo že se pracovalo s jiným kalendářním systémem. V takovém případě by se vzdálenost mezi Platónem a popisovanými událostmi zkrátila z tisíciletí na staletí.

Jenže možná nejde ani tak o to, kolik let přesně uplynulo. Důležitější je, že pro Řeky už šlo o dobu, která byla za hranicí živé paměti. O minulost, která se nedala vyprávět jako dějiny – jen jako příběh o světě, který zmizel.

Zatímco egejský svět kolaboval, Egypt přežíval. Prošel si otřesy i konflikty, ale jednu věc si udržel: fungující instituce. Zatímco okolní svět přišel o paměť, Egypt si ji dokázal udržet. Chrámy fungovaly dál, písaři psali dál – a díky tomu se tu chaos neproměnil v zapomnění.

A nejen to. Egypt byl zároveň místem, kam se lidé v časech kolapsu obraceli. Uprchlíci, válečníci, celé skupiny obyvatelstva hledaly ochranu, práci nebo alespoň přežití v zemi, která stále měla strukturu. Egypt nebyl izolovaný ostrov stability, ale paměťový uzel – místo, kde se sbíhaly příběhy z rozpadlého světa.

Pokud tedy někde mohl být zaznamenán příběh o velkém konfliktu, zániku mocné země a katastrofě, která učinila část krajiny neobyvatelnou, pak právě zde. Ne proto, že by Egypt byl jeho původcem, ale proto, že byl jeho archivářem.

Tím se ostatně dá vysvětlit i jedna z nejčastějších otázek: proč o Atlantidě nemluví více starověkých autorů? Odpověď není pohodlná, ale dává smysl.. Ti, kdo tehdy měli možnost psát, z velké části zmizeli spolu se světem, který znali. Písmo se zapomnělo, kovy se znovu roztavily, kameny se rozpadly a paměť se rozptýlila v čase.

Egyptské záznamy navíc nevznikaly proto, aby vytvářely přesnou geografickou mapu cizích zemí. Sloužily k uchování paměti významných událostí, katastrof a varování. To, co se dostalo do chrámových archivů, nebyla kronika v našem smyslu, ale paměťový destilát: příběh o pýše, válce, kolapsu a zániku.

Když pak o staletí později navštíví Egypt athénský zákonodárce Solón, setkává se s civilizací, která si pamatuje věci, jež Řekové zapomněli. A když se ho chopí Platón, udělá z něj víc než jen historickou vzpomínku – promění ho v příběh o tom, jak se rodí moc a jak končí.

To ale neznamená, že by příběh musel být smyšlený. Znamená to, že prošel několika filtry paměti, z nichž každý změnil jeho podobu, ale nikoli nutně jeho jádro.

Když se tedy ptáme, proč se příběh o Atlantidě dochoval právě v Egyptě a nikoli v Řecku nebo jinde, odpověď není záhadná. Je strukturální. Řecko přišlo o paměť. Egypt ji udržel. A tam, kde se paměť udrží, přežije i příběh – i když už ne v původní podobě.

Právě tím se dostáváme k další klíčové otázce: pokud se příběh zachoval jako paměť katastrofy, jaký druh katastrofy mohl být natolik silný, aby změnil krajinu, zničil centrum moci a zanechal stopu, která přežila kolaps světa?

Tím se budeme zabývat v příštím díle, kde se podíváme na přírodní otřesy, environmentální změny a možné katastrofy, které mohly na konci doby bronzové proměnit obyvatelnou krajinu v místo, na které se později vzpomínalo jako na „pohřbené mořem“.