Článek
Není to výsledek náhody, ale letitého nánosu politického marketingu, laciného populismu a bezskrupulózních her o moc, v nichž pravda, úcta a férovost nemají místo.
Opoziční strany a hnutí, zejména ANO Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury a jejich nově přibyvší satelity v podobě různých „vlasteneckých“ slepenců, ochotně rozdmýchávají tento oheň. Nepřinášejí řešení, ale sliby. Velké, křiklavé, jednoduché. Levnější potraviny, nižší daně, důchody pro všechny, zrušení migrace, mír na Ukrajině i v českém obýváku. Zkrátka ráj na zemi – jen když jim to hodíte do urny. Odpovědnost nulová, plán minimální, ale slogan? Hlasitý a chytlavý.
Jejich kampaň nestojí na vizích, nýbrž na resentimentu. Kdysi to prý bylo lepší – „za Babiše bylo líp“, „Fialu nikdo nevolil“, „v Bruselu vládnou úchylové“. Veřejný prostor se tak mění v arénu hořkosti, kde se místo konkrétních návrhů přetřásají „zrady národa“ a „národní hanby“. Opozice neslibuje budoucnost, ale návrat do minulosti, která nikdy nebyla tak růžová, jak ji dnes popisují. Stačí vzpomenout na zneužívání moci, střety zájmů, rozklad institucí a šíření dezinformací přímo z vládních tiskovek.
Vzniká tím nebezpečná myšlenková past: opozice nemá za úkol něco nabídnout, stačí jí nenávist k vládě. A voliči? Ti často přejímají jazyk svých idolů – pohrdavý, výsměšný, agresivní. Kritické myšlení ustupuje. Nahrazuje ho slepá víra a podezřívání všeho, co nese známky „systému“. Přitom právě tento systém – byť nedokonalý – chrání svobodu, soudy, bezpečnost, ústavní rámec. Zatím.
Nelze si ovšem namlouvat, že druhá strana konfliktu zůstává nedotčena. V diskusích na sociálních sítích i v hospodských debatách se ani příznivci vládních stran nevyhýbají aroganci. Často ztrácí schopnost vést dialog, argument nahrazují posměchem, odpor přehlušují morálním povýšením. Pokud někdo volí Babiše, musí být nutně hlupák. Pokud se někdo zajímá o ekonomické těžkosti běžných lidí, stává se automaticky populistou. Tato pýcha není o nic méně nebezpečná než konspirace a propaganda.
Z tohoto klimatu pak vyrůstá další fenomén – nálepkování lidí jako dezolátů. Tento výraz se vžil pro označení radikálních oponentů vlády, často účastníků protivládních demonstrací, šiřitelů konspirací a stoupenců antisystémových sil. Používá se s ironickým nadhledem i čirým opovržením. Ale hranice se vymazává. Člověk, který má pochybnosti o vládní politice, se může stát „dezolátem“ během jediné věty. Stačí se ozvat proti pomoci Ukrajině, zpochybnit Green Deal nebo říci, že ho tíží ceny energií – a nálepka je na světě.
Tato dehumanizace je nebezpečná. Připomíná logiku, kdy jsme si přestali všímat člověka a vidíme jen jeho názorový „prohřešek“. Není náhodou, že právě tyto nálepky přispívají k radikalizaci. Lidé, kteří by dříve hledali dialog, se stáčejí do sebe, uzavírají se ve svých sociálních bublinách, a nakonec volí nejkřiklavější alternativu. Společnost se tak netříští jen názorově, ale i lidsky.
Polarizace společnosti se stala zdrojem energie pro obě strany. Média se často přizpůsobují – místo zprostředkování informací nabízejí emoci. Zpravodajství připomíná reality show, kde se soupeří o pozornost, nikoli o fakta. Není výjimkou, že se i seriózní redakce nechají strhnout proudem a začnou „vychovávat“ své čtenáře, místo aby jim nabízely kontext. Výsledkem je další ztráta důvěry.
Do této atmosféry vstupuje opozice se svým „výkladem skutečnosti“. Migrace, Green Deal, válka na Ukrajině, inflace, energie – to vše slouží jako palivo pro permanentní kampaň. Nikoho nezajímá, že Česko není pod imigračním náporem. Nevadí, že inflace kulminovala už před dvěma lety v důsledku Babišovy rozpočtové politiky. Nezáleží, že dezinformace o „ukrajinizaci Česka“ nemají reálný základ. Důležitý je pocit. A ten, kdo pocit umí vyvolat, vítězí.
Vládní koalice mezitím bojuje nejen s důsledky pandemie, války a ekonomických tlaků, ale i se svou vlastní komunikační neschopností. Ačkoliv má za sebou řadu kroků, které z dlouhodobého hlediska dávají smysl (například důchodová reforma, konsolidační balíček nebo modernizace obrany), nedokáže je přesvědčivě vysvětlit. V očích veřejnosti tak působí jako odtažitá, elitářská a technokratická.
V této roztříštěné krajině mizí to nejdůležitější – vzájemný respekt. Lidé se přestali slyšet. Nesouhlas vnímají jako útok, diskusi jako ohrožení. Racionální argumenty se mění v terč posměchu, fakta v konspirační agendu. Politici to sledují s cynickým klidem. Opozice tuto atmosféru pěstuje a žije z ní. Vládní koalice často není schopna nabídnout pozitivní narativ. A běžný občan? Ten se ztrácí v džungli vzájemného křiku a přestává věřit komukoli.
Naděje přesto existuje. Není v novém mesiáši ani v „třetí cestě“. Leží v ochotě každého z nás přestat se dívat na politiku jako na fotbalový zápas, kde jedna strana musí nutně vyhrát 4:0. Politika není válka. Je to dohoda, spor, kompromis. A především služba, nikoli boj o přežití. Dokud to společnost nepochopí, bude stále jen křičet přes propast, která se mezi lidmi rozšiřuje. Jednou už ji bude možné přeskočit jen stěží, pokud vůbec.
