Článek
Opozice, která by měla být zárukou demokracie, alternativou k vládě a zdrojem nové energie pro politickou kulturu, se místo toho stala zrcadlem frustrace, konspiračních bludů, nostalgie po minulosti a rezignace na realitu.
Právě její voliči, tedy ti, kteří by za normálních okolností mohli být motorem změny i inspirace pro současnou vládu demokratických stran, dnes tvoří tragikomický obraz veřejnosti, která si přeje víc slyšet líbivou lež, než složitou pravdu.
Na první pohled se zdá, že dominantní roli mezi opozičními voliči drží hnutí ANO. Andrej Babiš si udržuje zhruba třicetiprocentní podporu, a to i navzdory skandálům, soudům, nejasnému postoji k válce na Ukrajině a vlivům, které v Evropském parlamentu šíří jeho europoslanci ve prospěch maďarsko-ruské linie. Jenže volič ANO je jiný než před deseti lety. Už to není „volič změny“, ale věřící. Tedy člověk, který sice možná ví, že šéf hnutí selhal, ale raději zavírá oči, protože se bojí horší reality. Stal se z něj konzument volebního marketingu, který chce jediné: mít klid, mít příslib, že se vrátí „zlaté časy koblih“. Jakékoliv argumenty o ekonomice, zadlužování nebo právním státě pro něj nejsou důležité. Na otázku, proč volí Babiše, často odpovídá: „Aspoň něco dělal.“ Co přesně, to už si volič nepamatuje, případně si nechce pamatovat. Jako například chaoické řízení státu v tzv. „období covidu“.
Pokud ANO reprezentuje populismus postavený na osobním kultu a vylhaném úspěchu, pak SPD Tomia Okamury je jeho agresivnější a paranoidnější mladší bratr. Volič SPD je hlasitý, permanentně rozzlobený a především posedlý hledáním nepřítele. Jde o typ člověka, který věří, že všechno zlo světa způsobuje Brusel, migranti, menšiny, LGBT komunita, covidová mafie a „neziskovky placené Sorosem“. Nehledá řešení, jen viníky. V komunální a krajské politice je SPD bezzubá, což však voliče tohoto populistického uskupení absolutně nezajímá. Jde mu o to, že někdo konečně říká „jak to je“. Často volí SPD nikoli kvůli naději na lepší budoucnost, ale ze vzteku, frustrace a iluze, že odpor je ctnost. Je to druh voliče, který si přeje konec liberální demokracie, přičemž si to ná základě nereálných, často nepodložených populistických tvrzeních, která chrlí Tomio Okamura ze svých úst častěji, než v Česku prší, ani neuvědomuje.
Zvláštní kapitolou jsou voliči uskupení jako PRO nebo Stačilo! Tyto sestavy politické scény působí jako odkladiště pro ty, kteří už nedůvěřují ani Babišovi, ani Okamurovi. Tady se setkávají konspirační teoretici, dezinformační scéna a ultralevicoví a ultrapravicoví nostalgici. Volič PRO věří, že válka na Ukrajině je důsledkem agrese NATO, že očkování byla genocida a že Green Deal je plán na zničení evropské civilizace. Koalice Stačilo! je pak přímo svérázný mutant, v němž se mísí někdejší komunistka Kateřina Konečná, bývalá ministryně Maláčová i zástupci zcela otevřeně proruské scény. Voliči těchto stran jsou hluboce přesvědčeni, že vše je zmanipulované, že existuje tajná elita, která ovládá svět, přičemž oni jsou ti jediní, kdo „prohlédli“. Tato opozice není jen antisystémová, nýbrž často protidemokratická, balancující na hraně smysluplného chápáni čehokoliv, co souvisí nejen s demokracií, ale i reálným a vědecky podloženým viděním světa, o makroekonomických skutečnostech nemluvě.
Zvláštní tragikou pak působí zbytky KSČM. Strana, která byla kdysi legitimní (byť problematickou) parlamentní silou, dnes živoří pod pětiprocentní hranicí a přichází o členy i voliče. Typický volič KSČM je důchodce nebo člověk, který nostalgicky vzpomíná na doby „jistot“, aniž by reflektoval, jakou cenu za ně společnost zaplatila. Tato skupina se částečně přesouvá k novým projektům typu Stačilo!, ale jejich myšlenkové jádro zůstává stejné: odmítnutí svobody ve jménu pohodlí, odpor k Západu, a tiché smíření s myšlenkou, že by se Česko mělo „přestat míchat do politiky velmocí“, tedy přestat být součástí svobodného světa.
Ještě smutnější osud pak představuje v soudobých dějinách české politické scény SOCDEM, tedy bývalá ČSSD, kdysi pevný pilíř demokratické levice. Dnes už je téměř neviditelná, rozkládá se zevnitř a pod vedením Jany Maláčové míří do náruče extrémistů. Místo toho, aby hledala moderní levicovou agendu, spojuje se s protivládními průvody, přidává se ke Stačilo!, přičemž ztrácí poslední slušné členy, kteří už nechtějí být součástí této cesty k populismu. Zaorálek působí jako bezradný mluvka z jiné doby, neschopný nabídnout cokoliv, co by mohlo rezonovat s realitou roku 2025, zkrátka jako politik, který se za každou cenu snaží dostat zpět na výsluní za příjemný honorář plynoucí z přítomnosti v řadách poslaneckých lavic. Sociální demokracie nepadla proto, že by ji nikdo nechtěl, nýbrž proto, že sama neví, čím vlastně chce být, a to již od roku 2013, kdy se jí veřejná koketerie s miliardářem setsakramentsky vymstila. Žralok polknul sardinku.
Pak tu máme Motoristy.cz a Filipa Turka – novou tvář politického TikToku, která se veze na vlně nenávisti k ekologii, EU a čemukoliv „městskému“. Turek nebuduje stranu, ale maskulinní kult testosteronového opojení benzínem, motorkami, tričky s lebkami a neustálého odporu k „elitám“. Jeho voliči jsou mladší muži, kteří nemají důvěru v instituce, leč snadno ji přenesou na člověka, který jim připadá „drsně pravdivý“. Turek neřeší zákony, politiku nebo správu věcí veřejných. On jen mluví dostatečně nahlas, aby to znělo jako revoluce. Přitom je to jen další maska bez programu.
Co mají tihle všichni voliči společného? Nehledají pravdu, nacházejí jen pro ně zcela pohodlnou lež. Nechtějí přijmout odpovědnost, chtějí najít viníka. Nevěří systému, místo toho věří těm, kdo systém chtějí zničit.
Opozice v Česku dnes není jen slabá. Je nebezpečná tím, že její podpora se neopírá o program, nýbrž o hněv, nostalgii a ztrátu schopnosti kriticky přemýšlet.
Dokud se nevynoří skutečně demokratická, konstruktivní a současně důvěryhodná opozice, bez prázdných marketingových hesel, leč schopna představení reálné ekonomické vize, tedy takové, která by Česko posunula skutečně mezi vyspělé světové ekonomiky, bude český volič tápat mezi těmi, kdo mu nabídnou líbivé heslo místo řešení.
To je stav, ze kterého těží extrémisté, populisté a demagogové, zatímco demokracie ztrácí půdu pod nohama, přičemž Česko pak výhledově může přijít o svůj kdysi dávno slušně našlápnutý ekonomický potenciál.
