Článek
Celé Česko se v neděli 27. července zahalilo do obrovského smutku poté, co média zaplavila smutná zpráva o úmrtí oblíbeného herce Jiří Krampola, který byl známý svým nezaměnitelným smyslem pro humor. Kde se Český Belmondo objevil, bylo veselo. Jirka vždy rád vyprávěl své nezapomenutelné historky ze života, které vždy rozesmály tisíce lidí.
Já jsem měla to štěstí, že jsem Jirku mohla poznat nejen jako populárního herce a baviče, ale také jako dobrého kamaráda, s kterým jsem trávila čas až do jeho posledních chvil. Kdykoliv jsem se s ním viděla, odcházela jsem s úsměvem na tváři.
Před pár měsíci jsem za ním přišla do pečovatelského domu v době, kdy o něm pofiderní weby napsaly, že zemřel. Jirku to tehdy naštvalo, asi nebudu citovat, co o těchto písálcích prohlásil. Pak se ale začal nahlas smát a začal opět vyprávět jednu ze svých historek.
„Jak jsem ležel v té nemocnici, tak tam ležel nějaký dědek a přišel za ním nějaký jeho kamarád a povídá mu ‚nazdar rakváči‘,“ řekl se smíchem a poté si tuto hlášku stáhl sám na sebe. „Rakváč. Připravený na to, až ho šoupnou do penálu,“ dodal se smíchem. To byl celý Jirka.
Na závěr článku chci dodat, že Jirka Krampol miloval život. Co nesnášel, byla samota. Ležet doma a „čumět na televizi“, jak s oblibou říkal, nebylo nic pro něj. Pokud mu to zdravotní stav dovolil, raději trávil čas venku a ve společnosti. To ho nabíjelo energií a životním elánem. Když jsem za ním přišla na návštěvu, vždycky měl upřímnou radost. Podobně to měl i s dalšími lidmi, k nimž měl blízko. Věřím, že teď si v nebi dává do nosu s Karlem Heřmánkem nebo Jiřím Bartoškou. A hlavně je po boku své milované Haničky.
