Článek
Nevím, co se to s těmi seniory poslední dobou děje.
Kamarádův děda nevynechá jediný den, aby se nezašel podívat na své kámoše na golf.
Už si pořídil i super výbavu a chce začít hrát. Před rokem si koupil nové fáro.
Prý si chce užít a ne se krčit v nějaké ojetině.
A Novákovi odvedle?
Ti už taky šílí z jejich dědečka. Každou chvíli nová partie. Děda je grand a svoje lásky prý fakt nešidí.
Poslední dostala prstýnek s diamantem.
To se mu to, seniorovi, rozhazuje. A je nemožně promiskuitní.
To se pozná, když jsou dědci na lovu.
Před klubem pro seniory parkují samé Porsche a luxusní fára.
A co z Novákových jejich děda vytahá peněz na drahý benzín!
Ou yeees!
A tak jsme si všichni řekli… a dost!
Sešli jsme se na bojové poradě.
Robustní sociální systém v tom vězí.
Tak ono nestačí, že od nás bábiny a dědové dostávají královské kapesné?
Naše babi si dokonce minulý měsíc drze řekla dvakrát.
Nechápeme, jak můžou někteří důchodci vybírat kontejnery a nemít co do huby.
Ale je to prý vizitka nás, potomků.
Říkají to přece politici pořád dokola, tak na tom asi něco bude.
Samozřejmě to nemůže být ani tím, že systém živí i ty, kteří se na něm naučili parazitovat. To by se totiž muselo něco změnit.
Naše babi má kamarádku zhruba ve stejném věku.
Její děti jsou ale škudlilové a nechtějí jí přidat na léky.
No, není divu — ona je marod a každý měsíc rozhází po lékárnách třeba dva, tři tisíce.
Nechutné.
Jedny léky, které brala, způsobily, že teď musí brát další troje.
Nechápeme, co dělala. Ta si ty nemoci snad vyrábí.
A když jde do lékárny, namíří na magistra špičku deštníku, aby šel s cenou dolů.
Občas vyměkne a dá jí léky bez doplatku.
Jejich babi je prostě drsná.
Musí být, když jí děti nepomůžou.
Kam ty peníze dává?
Ani na oblečení jí prý nějak nezbývá.
A taky potřebuje nové brýle — a ty pod tři tisíce nekoupí.
Jedině obruby.
A ty nosí bez skel, aby to trochu vypadalo.
Ale moc dobře nevidí.
Navíc si ještě stěžuje, že když zaplatí nájem a inkaso, zůstanou jí na měsíc dva tisíce.
Hrozná rodina, fakt.
Vymlouvají se, že jim studovaly tři děti od jedenácti let
a stálo je to skoro tři miliony.
A kde na to, aby dotovali babku, mají prý teď sami brát?
Vymlouvají se, že důchodcům stát rok co rok přidává. Dřív pár korun. Dnes už slušné stovky. Ale hlad po kaviáru zjevně roste rychleji. Tak co by ještě chtěli?
Tak to ne.
To není náš případ.
Naše tři rodiny si své seniory poctivě dotují.
Nejsme žádní krkavci.
No jo, ale…
to se jim to pak vyhazuje z kopýtka, když má každý beztak kolem dvaceti tisíc důchod!
A tak jsme se svorně shodli, že jim prostě snížíme kapesné,
tak jako oni nám zamlada.
Přece jen — děti nám studují, odešla pračka, chceme novou plazmovou televizi.
A sousedi potřebují nové auto… a přeci si ho nebudou brát na leasing?
Bojová porada končí a já ještě letím nakoupit.
Safra. Nevím tradičně, kam dřív skočit.
A do toho mi volá babička:
„Zlato, nevíš, kam jsem si dala ten briliantový náhrdelník?
Chtěla bych si ho vzít na Mallorcu… to víš — ty náročné večírky tam…“
