Článek
Právě tehdy jsem napsala článek „Že by malá jiskřička naděje?“. Nebyl ani tak o covidu jako o obyčejné lidské laskavosti. O pokladní, která měla pochopení. O lidech ve frontě, kteří místo netrpělivosti nabídli vlídné slovo.
A hlavně byl o jednom černém kocourovi.
Jmenoval se Mikešek.
Mikeška jsem tři měsíce krmila lžičkou
Že by nás covid opravdu už něco málo naučil? Ne, nejsou všichni darebáci, nejsou všichni zlí. Ale člověku je nějak lépe, když to přímo pocítí.
Dnes jsem si plná rozporuplných pocitů vezla z veteriny domů miláčka kocoura Mikeše. Musela jsem ještě nutně nakoupit. V lednici už jen led a vajíčka. V autě dvě dcery a Mikeš, který bolestně naříkal a usnul s hlavičkou na ruce dcerky.
Z mého krásného kocoura je troska. Nervozita a nutkavý pocit, že musím honem domů s tím nešťastným zbídačeným zvířetem, které má rozmlácenou mordu, mě poháněla k rychlému nákupu a honem k pokladně.
Léčba a operace značně vysála obsah mojí platební karty. Vyšplhala se k devíti tisícům a ještě hodlá povyskočit. Jak na hodině tělocviku.
„Transakce zamítnuta“ zahlásí neúprosně terminál.
Vše pro faunu, dobře ti tak, zahlásil můj rozum.
Co teď?
Nákup za dva tisíce a nemáš na nákup. No a co? Zachránila jsi svoje milované zvíře! Vykřikne překrvené srdce.
Pokladní ukrývá ústa za respirátorem a huhlavě mi říká: „Asi jste překročila denní limit.“
Fronta nervózně podupává.
To samé opakuje na můj zoufalý pohled mladá žena za respirátorem.
„Ach jo, je to možné, jedu z veteriny,“ prohlásím omluvně. Stáčí se ke mně několik chápavých pohledů.
Zkusím si zvýšit limit, je mi to trapné zdržovat.
„To nevadí,“ říká shovívavě pokladní a za respirátorem se dá odtušit porozumění.
Jsem nervózní, tyto situace asi málokdo zvládá v klidu. Honem zapnout wi-fi. Prsty horečnatě přejíždím displej mobilu. Naštěstí mám celkem chytrou appku a po chvíli se mi podaří vytlouct klín klínem.
Konečně.
Cítím, jak mi hoří tváře. Respirátor kvituji poprvé za rok s povděkem. Odnaučil mě používat rtěnku. Naučil mě ale líčit si výrazně oči, aby z mé postupně uvadající krásy alespoň něco vyniklo. A stabilně mě dusí a cítím, jak jeho vlivem ztrácím postupně imunitu.
Pípnu kartu a statečně se obracím k frontě za mnou.
Upírá se na mě několik párů očí bez obličejů: „Mockrát děkuji za trpělivost, nezlobte se.“
Soucitné oči mladého muže: „Neděkujte, tohle se může stát každému,“ ozve se za respirátorem.
„Jasně že jo,“ přitaká žena, která si tipla, že mám nízký denní limit.
„Mějte se krásně, ať je zvířátko v pořádku…“ cítím vřelý úsměv za kusem tkaniny od pokladny.
Odcházím k autu, kde se na mě vděčně upírají oči mého černého chlupáče, kterého před domem srazil bezohledný řidič, přerazil mu obě čelisti a ujel.
Máme se ještě hodně co učit. Ale ta naděje tady je. Snad.
***
Tentokrát už svůj boj nevyhrál…
Letos přišla další zkouška.
Extrémní vedra.
Mikeškův organismus už je nezvládl.
Když jsem psala svou dětskou knihu, netušila jsem, že jednou budu podobnou bolest prožívat i doma. Příběh, který jsem napsala, se mi nečekaně dotkl srdce mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit.
Mikešek odešel.
Zůstala po něm miska, oblíbené místo na gauči, černé chloupky na svetru… a hlavně tisíce vzpomínek.
Někdo možná řekne: „Byl to jen kocour.“
Pro mě byl člen rodiny.
A protože věřím, že na ty, které milujeme, se nezapomíná, chtěla jsem mu věnovat ještě jeden článek.
Děkuji všem, kteří tehdy drželi palce. Jeho tlapička je v knize otisknutá a jeho příběh tak zůstane s malými i velkými čtenáři na věky.
A děkuji i tobě, Mikešku.
Za každé předení.
Za každé ráno.
Za každý společný den.
Za krásných čtrnáct let.
Mikešek žije dál na stránkách knihy Pohádky z naší zahrádky
P.S.
A pokud se tento článek dostane i k člověku, který někdy srazil zvíře a odjel… zastavte příště. Zavolejte pomoc. Pár minut vašeho času může znamenat celý život pro tvora, který sám nedokáže říct, že trpí. Lhostejnost bolí někdy víc než samotný náraz.
