Článek
Dnes jsem po třinácti letech přivezla domů a otevřela krabici, do které jsem se bála sáhnout. Jsou v ní nejcennější kousky z tátovy sbírky fotoaparátů.
Rodiče odešli tam, odkud není návratu a celý život nemohli být spolu ani bez sebe. Proto odešel nejprve táta a měsíc po něm maminka.
Když se dnes podívám po svém domě, nevidím jen nábytek, obrazy, závěsy nebo starý fotoaparát.
Vidím příběhy.
Vidím ruce svého tatínka, který fotografoval na deskový fotoaparát s koženým měchem. Muže, který mě naučil dívat se na svět objektivem dřív, než jsem uměla správně psát.
Vidím maminku, jejíž obyčejný hrneček má pro mě větší cenu než kdejaký nový porcelán.
A najednou si uvědomuji, že některé věci přestávají být věcmi.
Stávají se pamětí.
Minimalismus není špatný. Ale nesmí se stát důvodem, proč z našich domovů zmizí paměť.
Někteří lidé říkají, že staré věci jen zabírají místo. Já si to nemyslím. Myslím, že některé z nich drží pohromadě náš život.
Fotokomora. Červené světlo. Vůně vývojky a čpavý odér sirníku z ustalovače. Misky, ve kterých se na bílém papíře pomalu rodí obraz. To je svět, který dnešní generace už téměř nezná…
Mám fotografii v krvi. Celé dětství jsem strávila s rodiči fotografy ve fotoateliéru a temné fotokomoře. Nakonec jsem vystudovala fotografickou školu, protože jsem jako jablko nepadla daleko od stromu.
Z krabice vyndávám ten nejcennější kousek a hladím ho očima. Podle slov tatínka jsou snad jen tři v naší zemi. Už mi to nemůže vyvrátit ani potvrdit.
To není jen fotoaparát. To je most mezi generacemi.
Na koženém uchu je vyražený starý švabach. Přejedu po těch písmenech prstem a najednou mám pocit, že se dotýkám doby, kdy se věci nevyráběly na dvě sezóny. Kdy někdo seděl u pracovního stolu, brousil mosaz, leštil dřevo a skládal fotoaparát. O kterém netušil, že po více jak sto letech později bude stát na stole dcery a vnoučat jednoho českého fotografa.
Kožený měch je celý. Nevidím žádné protržení ani známky rozpadu. Dřevěná základna je krásná, leštěná a bez větších poškození. Kožený potah těla je také v dobrém stavu. Kožené ucho už je vyschlé a popraskané. Nevadí, poradí s ním třináct let stará Diava po mamince, kterou jsem z úcty k ní nevyhodila nebo nevylila.
Opatrně potírám kůži i tělo Kodaku, ta vděčně vpíjí vláhu a vím, že jsem jí zase prodloužila životnost. Kůže získala zpět hloubku barvy a nevypadá vysušeně. Najednou se z obyčejné lahvičky starého přípravku stává něco úplně jiného. Maminka kdysi pečovala o kožené věci. A já dnes stejnou Diavou pohladila fotoaparát, který celý život miloval táta. A ten okamžik spojil oba lidi, kteří už tu fyzicky nejsou.
Tento fotoaparát patřil mému tatínkovi Emanuelu Maxmiliánu Blažkovi.
Na objektivu je vyražen nápis proslulé firmy Carl Zeiss Jena, což samo o sobě napovídá, že jde o velmi kvalitní optiku. A také Anastigmat – to je označení modernější konstrukce objektivu, která tehdy znamenala výrazně kvalitnější obraz než starší objektivy.
Objektiv má Compound závěrku, což byla ve své době velmi kvalitní německá technologie. Na oblouku pod objektivem je krásně čitelné Eastman Kodak Co.
Nápis PATENTED JAN. 6. 1891 je datum patentu jednoho z mechanismů objektivu nebo závěrky. To bylo tehdy běžné – výrobci uváděli datum patentu, nikoliv datum výroby.
A teď už vidím letopočet 1897. O rok později v únoru se narodila moje prababička Lydia Nikitina, která se dožila 96 let. Ona už tu není. Fotoaparát ano a i tu mi něčím připomíná. Byla odolná stejně jako můj Kodak. Přežila dlouhých 872 dnů blokády Leningradu německými okupanty.
Tento fotoaparát patřil mému tatínkovi Emanuelu Maxmiliánu Blažkovi. Fotografovi, který se narodil v Louce u Litvínova v roce 1942 a žil a tvořil v Litvínově až do své smrti.
Stejný typ fotoaparátu mají dnes:
To znamená, že nejde o neznámý prototyp, ale o historicky významný model, který se dostal i do muzejních sbírek. Je to poctivě vyrobený kus řemesla z doby, kdy se fotoaparáty stavěly skoro jako hudební nástroje.
Německé muzeum uvádí, že:
- první dřevěná verze se vyráběla pouze 1897 do listopadu 1900,
- pozdější verze už měly kovové části,
- celkem všech verzí vzniklo více než 90 000 kusů.
Devadesát tisíc zní jako velké množství.
Jenže…
To bylo před více než 125 lety.
Kolik jich přežilo?
Kolik jich přežilo v původním stavu?
Kolik jich má nepoškozený měch?
Kolik jich má původní objektiv?
To už je úplně jiná otázka.
Ten můj má výrobní číslo 400D.
Najednou to není jen stará kamera. Je to bytost s vlastním rodným listem, která přežila více než jedno století a stále dokáže vyprávět příběh člověka, jenž se skrze ni díval na svět.
Nejde o klasickou deskovou kameru se skleněnými deskami, ale o model, který už používal film na cívkách.
Zadní pohled do komory měchu
Jednou možná moje dcery vyhodí hrnek po babičce. Možná prodají starý fotoaparát. Možná ani nebudou vědět, proč jsem vše tolik opatrovala. Požádám je, aby si ho uchovaly na památku po dědečkovi, babičce a také po mamince. Ale dokud o nich píšu, ještě žijí. A možná právě proto píšu.
Na mém exempláři mě dodnes fascinuje propracovaný mechanismus uchycení měchu. I po více než sto letech je překvapivě zachovalý.
Až jednou některé z vnoučat vezme do ruky starý fotoaparát po mém tátovi, možná neuvidí jen kus dřeva, kovu a koženého měchu. Možná v něm uvidí člověka, který celý život zachycoval světlo, aby po něm něco zůstalo. A možná právě proto bychom neměli tak rychle vyhazovat všechno staré. Ne kvůli věcem. Kvůli lidem.
Sbírka fotoaparátů se zase vrací na své místo do bankovního trezoru. Právě kvůli lidem.
Největší hodnotu nemají věci, které přežily sto let. Největší hodnotu mají věci, které přežily sto let proto, že je někdo celou tu dobu miloval a neprodal je za pár babek v bazaru.
***
Pokud máte rádi moje písmenka, můžete mít rádi i moje vydané knižní tituly.
Jejich názvy naleznete v mém autorském profilu.
