Článek
V hlavní roli tentokrát ON sám. Je rozmazlený až běda a má ještě dva bráchy obdobně rozcapené.
Totiž, abyste rozuměli. Máme doma tři průběžně a před jistou smrtí zachráněné kocourky. Všichni mě mňoukavě a láskyplně oslovují Dvounožko. Jsem prostě jejich máma. Jejich vesmír. Jejich přilehlé galaxie. Jejich všechno… No, tak už dost. Sebechvála zapáchá…
Ale vím to!
Jedním z nich je shora uvedený sedmikilový Čiko, co má barvu jako horká čokoláda. Velký frajer na Mňaubůku honí vodu a balí kočky na svou bílou náprsenku a elegantní bílé ponožky. Jeho překrásné oči v barvě jantaru mě uhranuly a být to chlap, nemá šanci mi uniknout.
Vyrvala jsem ho před nějakým rokem z ruky dědkovi, který ho držel za hlavičku a chtěl s ním praštit o zem a nebo ho utopit. To maličké kotě tehdy tak hlasitě a zoufale naříkalo, že to slyším dodnes.
Dědek sám se pak po krátkém čase odebral na věčnost. Ne, že bych to někomu přála, ale boží mlýny občas melou zatraceně rychle.
Není tedy divu, že můj sluch je na naříkavé a zoufalé mňoukání velmi citlivý. A dnes ho slyším.
Zatraceně. Takové to naléhavé volání, které důvěrně znám.
Říkám si:
„Chudáčku, copak se ti stalo?“
Jdu honem za ním, svou konev odhazuji v dál za účelem podívat se, co se děje.
Sedí jak bábovka pod vinnou révou a upřeně se dívá nahoru. Zoufale mňouká dál. Za ty roky si už docela dobře rozumíme.
Zní to jako: „Hele, Dvounožko! Já to chci! Podej mi to!“
Každého by napadlo:
„Kočka je na lovu, asi vidí hnízdo ptáčka.“
Pragmatik by řekl:
„Kočka loví, to je přece normální.“
Cynik by pronesl:
„No bože, sežere ptáka a bude mít sváču.“
A flegmatik: …tak ten by se na akci vybodl a šel by plít okurky.
Jen já ne!
A tak se dívám taky. Nikde nic.
Dokonce mega macka beru do náruče, až mi zapraští v zádech a ptám se:
„Copak tady vidíš?“
„Chci to!“ mňouká lkavě Čikouš a stále zírá upřeně před sebe. Pokládám ho na zem a zuřivě prohrabávám větve révy. Za jeho pokračujícího táhlého „mňáááu“ šťárám i lehce zoufale v závěsném květináči. Říkám si, že třeba nějaký pošetilý ptáček v něm založil hnízdo a darebák se dere na jeho mladé.
NIKDE NIC.
A tak mu říkám, že je cvok a rozmazlený spratek… a pako… a loudám se ke dveřím.
Pak mi to nedá a vracím se. Jeho mňoukání se totiž stupňuje a natahuje se stále nahoru do větviček. Vrazím nos málem do ostružiníku…
Jerry v ostružiníku
... a tam, vysoko mezi jeho výhony, sedí maličká myška. Ani nedutá.
Jenže on na rozdíl ode mě ji celou dobu vidí. Dokonce moc dobře.
Chápu. Spousta dam teď kvičí a prchá vyděšeně od mých řádků. Jééé! Fůj mýýýš!
Už slyším manželovy poučky typu:
„překousané elektrické vedení“,
„jeho ementál ve spíži, který pracně provrtal dírku po dírce vrtačkou, je v ohrožení“
„prokousané jeho sto let nepoužívané brusle“
a plejáda dalších katastrofických scénářů… je nasnadě.
A v tu chvíli vím jediné.
Dneska nedovolím, aby tenhle příběh skončil špatně.
Tak maličká, že by sotva dokázala sníst jednu jahodu. Nezničila by náš dům, nerozkousala by sklep, nezbořila by zahradu.
Jen se narodila na svět, stejně jako my.
A když ucítila nebezpečí, neútočila. Nepřetahovala se o život. Udělala to jediné, co uměla.
Vyšplhala co nejvýš, přitisknutá k opěrné konstrukci, kterou obtáčí ocáskem ve snaze se udržet a teď doufá, že ji macek nechá žít.
Říkám si, že kdyby uměla mluvit, možná by jen šeptla:
„Prosím… ještě ne.“
A víte co?
Za tu odvahu, za tu vynalézavost, za tu obrovskou chuť žít si podle mě zaslouží dostat šanci.
Třeba je to Stuart Little… Fišta nebo Pišta! A tak honem přemýšlím, mám dilema.
Odnést horu od Mohameda… nebo Mohameda od hory?
Napadá mě vzít myšku do krabičky a schovat ji někde v bezpečí.
Jen ji nechci připravit o svobodu. Patří do zahrady, ne do krabice. Tam by ji namohl najít Čikovi kámoši Zorro nebo Čertík.
A tak dělám něco úplně jiného.
Beru svého sedmikilového obra do náruče.
Vůbec se nebrání. Jako malé miminko se nechá nést po schodech domů. Cestou dostává několik pusinek na čelo a já mu jen šeptám:
„Dneska ne, zlatíčko.“
Protože všechno, co je na světě živé, chce žít.
A někdy stačí jen jeden člověk, který se na chvíli zastaví… a místo toho slabšího odnese domů toho silnějšího. V pohádce většinou vyhraje Jerry a Tom dostane pánví přes hlavu.
A Čiko?
Ten bude dál lovit svou myšku, kterou má u mě na stole, když spolu píšeme knížky…
Čiko rád loví myšky
