Článek
Moji drazí.
Přijdu za vámi, jen ještě není čas.
Ještě jsem nedopsala poslední písmeno, nepoznala do poslední kapky radost i hořkost žití…
Ještě není čas.
A já vím, že i když vůbec nejsem ideální, jste na mě určitě pyšní.
Ani vy jste nebyli ideální, a přesto jste pro mě byli vším.
Mých sladkých sedmnáct a fotografie pořízená tatínkem
Když rodiče zemřou, nic už není jako dřív. Už nemůžeme být dětmi, nebudeme se cítit pokryti jejich objetím, jejich polibky a jejich slovy které povzbuzení. Zdá se, že život se stává těžším, protože jejich úkryt už není po našem boku. Když už s námi rodiče nejsou, jsme sirotci a to je těžké bez ohledu na to, kolik je vám let. I když už máte svojí rodinu. Všichni lidé, i když jsme dospělí, mají v sobě živé dítě, které chce být neustále chráněno svými rodiči. Jděte za jejich bezpodmínečnou láskou, kdykoli je to nutné, ale když odejdou, tato možnost již není možná.
A možná právě teď, když jsem sama mámou, začínám chápat, že ani já nejsem pro své děti ideální. Hledají na mně chyby, stejně jako jsem je kdysi možná hledala na svých rodičích. A jednou možná budou některé z nich bolet i je.
Nemám právo si přát jejich slzy. Nechci, aby mě jednou oplakávaly jen proto, že se to sluší. Nechci slzy plné povinnosti, falše nebo nevyřčených věcí. Takové by mě netěšily ani tam, kde jednou budu navždy spát.
Chci jen věřit, že až jednou přijde můj čas, dokážou ve mně vidět to, co jsem se celý život snažila dát jim.
Že každá máma dělá pro své děti to nejlepší, co v dané chvíli dokáže. I když se někdy splete. I když něco nezvládne. I když ublíží, aniž by chtěla.
Protože jejich máma není žádná dokonalá bytost.
Je to jen člověk.
Člověk, který je miluje.
A který se celý život snaží, aby jim bylo dobře, i když to někdy neumí udělat správně.
A tak, tati, mami…
já přijdu.
Jen teď ještě ne.
💔
