Článek
„Na mě nahoře v nebi čekají máma a táta. A jednou tam na tebe počkáme i my dva.“
Je sobota večer, v telce právě skončil náš kultovní pořad Tvoje tvář má známý hlas.
Z potemnělého pokojíku se ozývá pláč. Dcerka leží v postýlce a maličko se uklidní.
„Aháá, a tam v nebi budeme, maminko, asi trochu průhlední, že?“
„Možná trochu, ale budeme sedět na obláčku, kývat si nohama, žádné starosti a stres a bude nám fajn,“ hladím ji po vláskách. Z voňavé postýlky se ozve tichý pláč a zavzlykání. Po mých konejšivých slovech ale utírá slzy.
„No to jo, to bude prima. A co když se tam nedostaneme a půjdeme do pekla? Já si třeba myslím, že tam půjdu, protože fakt někdy dost zlobím.“
„Neboj, to čerti neberou tak vážně, když zlobí malé děti, jim tolik nevadí. To je jenom takové malé zlobení. Horší je, když zlobí dospělí. Třeba jako ten pán, co nám rozbil dům a ještě se tomu směje. Tak ten do pekla půjde stoprocentně.“
Spokojeně zatleská a pak se zase zachmuří: „Maminko a kamarád mi a kamarádce ukazoval pindíka, to půjde taky do pekla viď? A taky si ho fotil jejím mobilem a měl z toho legraci. Až vyroste, bude třeba úchylný, že jo?“
„No… může se to stát,“ říkám a cukají mi koutky. „Třeba bude bafat na slečny v parku.“
Ještě že je v pokojíčku přítmí. Představuji si vilného floutka v baloňáku naostro jen v lakýrkách.
„A to ho vezmou čerti do pekla? A budou taky úchylní?“
„No, to stoprocentně - svůj ke svému,“ začínám se dusit smíchem. Budou si tam spolu dobře rozumět a přikládat pod kotel.“
„A taky tam v nebi bude naše kočička Mínka, viď, mami?“
„No určitě, bude pít mlíčko z Mléčné dráhy a bude jí zase dobře, neboj. Nebudou tam ani žádné domy, jen louky plné kytiček a pořád sluníčko a krásné stromy,“ pokračuji, abych definitivně rozptýlila její chmury před spaním.
Spokojená se hodlám vyplížit z pokoje. V půli cesty se za mnou ozve:
„A mami, bude v nebi taky televize?“
Strnu a otočím se: „No to tedy opravdu nebude, brouku.“
„Ahaa, jééé tak to je škoda! Tak to už do nebe fakt nechci, bez ní bych to tam opravdu nevydržela!“
