Článek
Teď jsem usedlá, postarší dáma na vesnickém vejminku a čekám, až přijde stáří, abych ho mohla pozvat dál… třeba na kafe.
A přestože jsem i po svých zkušenostech s lidmi tvor společenský, občas vybíhám z domu jako švec do země krále Miroslava – jen si tak trochu pokecat.
V zimních mrazech si sice koleduju akorát o zmrzlou držku do polévky, ale stejně si ráda poklábosím s kdekým. Klidně i teď na jaře. I když to zatím moc jarně nevypadá a klepu se stracem o osud meruněk.
Třeba se zapomenutou motyčkou z léta.
S prázdnou zahradní nádrží.
Občas s kosem, kosicí… a dokonce i s fistulí.
Dnes se mi ale naskytla jedinečná příležitost mluvit s lidmi živými.
Naši nejmladší Klárku totiž přišla navštívit její kamarádka Karolína.
Seděly jak kvočny v obýváku s mobily u nosu a já – rozjařená pokecem ze zahrady, s brýlemi zamlženými zimou, ve svém ručně štrikovaném svetru z osmdesátek – jsem bravurně vešla a zahlaholila:
„Čau kámo, LOL, jak se máš? Doufám, že SKIBIDY! … nebo jak je to… SIX–SEVEN?“
A aby bylo jasno, zahoupala jsem rukama pod prsy.
Holky roztály.
Natolik, že mi Karolína hrdě ukázala zbrusu novou kérku přes celé předloktí. Tvar cosi mezi kostrou trilobita a archeologickým nálezem. Úplně jsem se v tom poznala.
Samozřejmě jsem to okomentovala po svém.
Ano, smály se. A hodně.
Netušila jsem jen jednu drobnost – že mě ty potvory tajně natočily a hodily na TikTok. Naštěstí bez obličeje. On totiž bohatě stačil můj projev.
Chyběla už jen má osvědčená hláška:
„Nejen že se tetuje, ale ještě si píchá marihuanu!“
Výsledek?
"Jůů, mami, už máš skoro 200 lajků za hodinu!!!"
A puberťáci pod ten post– o mně, úctyhodné moderátorce ve výslužbě – píší:
CHCÍPÁM!!! Ta je HUSTÁ!
A protože jsem byla v ráži, skočila jsem ještě nakoupit k našemu Vietnamci. Měl zapnuté rádio a můj léty vycvičený sluch k intonaci, okamžitě vycítil fotbalový přenos. Byl nadšený, že jsem to poznala.
V tu chvíli si málem uřízl prsty, když mi krájel Eidam.
A když se z rádia ozvalo cosi jako:
„Đúng vậy, đây rồi, cầu thủ Hồng Đạo đang tấn công khung thành…,“ nestoudně jsem ho ujistila, že plynule mluvím vietnamsky a že osobně zařídím přestup Poborského do první ligy Hanoje.
Spadl pod pokladnu.
Jo. Holt známá firma. Zná mě roky, nic mi není svaté a lžu jako když tiskne.
Miluju totiž, když se lidi smějí.
A když píšu knížky – prostě mlčím. Mému drahému to nesmírně vyhovuje.
Jenže já občas potřebuju porušit hlasový celibát.
Po cestě jsem odvezla Karolínu domů. Když vystřelila z auta, vypadla z ní elektronická cigareta. Podala jsem jí ji a ona, celá rudá, pronesla:
„Teda… s tebou je ale prdel!“
Zaváhala na vteřinu a dodala:
„A to jsi o kus starší než moje babička!“
