Článek
Přináším všem rodičům návod, jak se totálně znemožnit před ratolestmi. Stačí si jen nevzpomenout, kam člověk pověsí klíček od ložnice.
Přestala jsem kouřit, letos tomu bude dvacet let. Jsem na to patřičně hrdá a uvědomuji si, že kuřák je tvor poměrně hnusný. Líbat kuřáka je jako olíznout popelník s tisícem vajglů. Kuřáci, přestaňte po mě prosím vás házet kameny.
Vím, o čem mluvím a byla jsem taky tak odporná. Obdivuji se člověku, který mě miluje, že dokázal, ač sám nikdy nekouřil, milovat mě prokouřenou a smrdutou dlouhých šest let, a pak si mě i vzít.
Uvědomuji si přesně, že spouštěčem závislosti byl u mě zpravidla alkohol, to se pak člověk rozkouřil jako darebná kamna. A tak jsem ruku v ruce s típnutím posledního „špačka“ přestala prakticky i pít, abych se nenechala svést zase ke kouření. To vše má za následek, že i když se příležitostně napiji alkoholu, mám hodně lacinou opici. Stačí tři piva a říkám psovi slečno.
Je to už víc jak deset let nazpátek, bydleli jsme já, můj muž a tehdy ještě tři dcery (čtvrtá se narodila o pár let později) na okraji Prahy.
Odskočila jsem si na vínko ke kamarádce v sousedství, ale před odchodem si říkám, ty naše malé všetečné všudybylky určitě zase budou podnikat nájezdy na tátův počítač v ložnici. Určitě zase provedou nějakou neplechu, jejich počítač je tak magicky nepřitahuje. Táta má stokrát lepší hry přece. A ten se pak chytá za hlavu, jak mu ten jeho přístroj, kterému se mnohdy věnuje intenzivněji než mně, zase celý rozštelovaly. I když… Kolikrát jsem uvažovala o zaseknutí mechaniky, ustřižení přívodního kabelu… či jiné sabotáži, abych si získala mužovu pozornost.
Ale i tak jsem si řekla, potvůrky podivné, já na vás vyzraju. A s touto myšlenkou jsem pověsila klíček od ložnice na věšák v chodbě a hodila přes něj čepici. A tím jsem uchránila drahý počítač před jejich zvídavými a nenechavými packami. Spokojená jsem se rozloučila s rodinkou a vykráčela z domu.
S kamarádkou bylo blaze. Posezení u roztopených kamínek v její pracovničce, se protáhlo více, než bych chtěla. Není nad to si příjemně poklábosit se spřízněnou duší a něco dobrého zakousnout a popít. A tak se klábosilo a popíjelo. Má spolehlivě fungující záklopka naštěstí signalizovala „dost“.
Doma bylo hrobové ticho. Říkám si, safra, co se to děje, snad neusnuly dříve než táta? To u nás nebývá běžné. Ten spal spánkem spravedlivých a pracujících, slastně rozvalený u telky a vůbec netušil, že jsem se přikradla domů. Dětský pokoj tichý jak katedrála, což mě ujistilo, že usnuly i holky.
Příjemně omámená alkoholem jsem se rozhodla je následovat, a tak jsem vzala za kliku ložnice, že si vezmu pyžamo a vlezu do sprchy. Samozřejmě bez něj. Klika cvakla. Ale máma nevchází do dveří. Ty zůstaly totiž jak přibité. Safra, že by nějak zaskočil zámek? Zabrala jsem podruhé. A zase nic. Aha, prolétlo mi hlavou, ty potvory mrňavé si tam vlezly k počítači a zamkly se. No počkejte, já na vás vyzraju!
Takhle na bystrou mámu? Nemáte šanci! Zalomcovala jsem klikou už pořádně a zacloumala dveřmi, jak to jen šlo. Nic. Zoufalé ticho. Nebylo slyšet ani příznačně potutelné chichotání.
Tak to mě tedy řádně rozohnilo a zaťukala jsem: „Vylezte, holky, já vás slyším, nechte si ty fóry!“
Zase nic. Pohřební klid. Hlava zamotaná vínem se ze všech sil snažila vydedukovat, proč se zatraceně nic neděje. Zhluboka jsem se nadechla a zalomcovala opět. To ticho v ložnici mi přišlo vzdorné, neuctivé a jednání dcer výsměšně ignorantské.
„Holky, tak už dost a vylezte z té ložnice! Vím o vás, já to tátovi neřeknu, že mu lezete na počítač!“
Tentokrát jsem zařvala už hodně silně: „Holky, já vás vykostím jak bůček!“
Oči se mi leskly vínem a vztek už jsem měla řádný. Ale ten rázem vyprchal zároveň s alkoholem.
Otevřely se dveře dětského pokoje a z něj vyťapaly tři páry bosých dětských nožek na chodbu. Ve stejnou chvíli se z obýváku tamtéž vyploužil i rozespalý muž, který musel nutně rekognoskovat terén, kdo to tak ukrutně řve a dělá rámus.
Památná věta, kterou pronesl, byla: „No jo, opilá maminka se nám vrací z hospody!“
Málem jsem se propadla do horoucích pekel. A holky, aby tomu dodaly šťávu, s nevinnými úsměvy ukázaly na věšák, kde visela krom jiného čepice.
„No co, co ?!“ vyhrkla jsem.
„Maminko,“ pravila prostřední, nejodvážnější a rodinná tisková mluvčí. „Ten klíček od ložnice sis pověsila na věšák!“
A všechny tři se tvářily v té chvíli andělsky nevinně a byly šťastné, že výjimečně nic neprovedly. A tak jsem tam stála v kruhu své rodiny, základu společnosti a připadala jsem si jako zvrhlý opilec, kterého právě navštívil Němec, který mu stále někam schovává věci.
Zírala jsem na všechny a všichni zírali na mě. Dodnes se divím, že jsem si tehdy ze studu zase nezapálila. Zaplula jsem do sprchy a smyla ze sebe zahanbení.
Ovšem, za pár dnů jsem už s oprávněným křikem vyháněla ty tři vynalézavé lasičky opět z ložnice. Daly se ale jen nerady.
A od té doby mi všechny vždy nezapomněly drze připomenout: „Mami, už nepij…“
