Článek
Ne, nezbláznila jsem se. Stačilo totiž zase jednou otevřít dveře. Zajisté je to informace, která většinu lidí posadí zpátky tam, odkud zrovna vstali. Bože, ta je nezodpovědná, a jak to vlastně udělala?
Vsadím se, že právě teď mnohým z početné čtenářské obce probleskne hlavou přesně tahle otázka. Ale nebojte se. Jsem zodpovědná. Někdy až příliš. Co jsem na světě, seberu kdejaké zatoulané nemocné kotě, vyléčím ho a postarám se mu o domov, protože doma mám striktně nakázáno: maximálně tři kousky.
Je fakt, že už s námi jsou. Tři tlustí, rozmazlení a vlastnoručně zachránění kluci kočičí.
Můj muž mi zpravidla říká: „Ach jo, ty jsi vážně schopná přivést domů i slona.“ Já vím, nemá to se mnou celý náš společný život lehké, ale musím připustit, že já s ním kvůli jeho limitu také ne.
A jak se to tak přihodí, že člověk rok před pomyslným milníkem, kdy má do hrobu blíže než do kolébky, počne dítě? Tady do ženy musí vstoupit jedině Duch svatý. Amen.
Nebudu vás déle napínat.To dítě mi totiž ušetřilo spoustu práce s plenami, přesnídávkami i nekonečným přebalováním. Tomu dítěti je totiž šestnáct.
Teď už je jasné, že pokud někomu doteď nesvítalo, právě se mu rozednilo. Teď už je jasno.
To dítě si mě našlo samo. Nutno podotknout, že já už čtyři děti mám. Tady limit „TŘI – a dost“ neplatí. Jak se říká, nemáme děti, máme čtyři krásné dcery. Vážně jedna hezčí než druhá — jen nevím která.
A všechny jsou naprosto skvělé. Ovšem, tři z nich muž získal takříkajíc bez záručního listu mým přičiněním.
Rozhodně si ale nemusely projít tím, co okusila Alenka. Přivedla ji domů naše nejmladší. Protože je prostě celá já. Od dětství mi nosila domů vypadlá ptáčata z hnízda. Stejně tak opuštěná koťata, netopýra uvízlého na půdě i vlaštovku, které penetrace ze střechy slepila letky a která díky naší pomoci mohla odletět s družkami na jih.
Drobná, subtilní dívenka, značně prochladlá, se zpupně vystouplým oparem, štěkavým kašlem a rýmou, se totiž půl roku potuluje naší vlastí s klukem, který užívá drogy.
A proč se jí to tak dlouho daří? Protože její matka je také závislá. Závislý byl i její starší bratr. Minulý čas užívám proto, že ho dluhy dohnaly natolik, že se rozhodl svůj život ukončit skokem z okna.
Teď přijde část, která není lehká. Pokud vás podobné příběhy bolí, můžete si dát pauzu.
Pokračuji výčtem toho, že smrt si v rodině dívenky vybrala za terč i jejího tátu. Vzala mu ho rakovina. Jediná teta žije kdesi v cizině. Její matka pobývá u babičky a dědy. Jelikož se o Alenku není schopna postarat a fyzicky ji tvrdě trestala, byly jí soudem omezeny rodičovské povinnosti s tím, že dcera musí nastoupit do diagnostického ústavu.
Babička s dědou ji zpět údajně nechtějí — prý proto, že chodí s feťákem. Zřejmě mají dost povyražení už se svou dcerou.
Zanechme tyto neutěšené rodinné poměry stranou.
Podstatné je, že pobyt v takovém zařízení trvá zpravidla osm týdnů. Slouží k diagnostice jejího chování, psychického stavu i výchovných potřeb. Na základě vyhodnocení pak soud rozhodne o jejím dalším umístění — například do dětského domova, výchovného ústavu, nebo návratu do rodiny. Poslední možnost je nulová. Matka ji zpět nechce.
A tak se stalo, že tato zatoulaná holčička byla přivedena k nám.
Následovalo mnoho pláče, přerývaného vyprávěním příběhu, který by stěží unesl i otrlý dospělý chlap. Poslední týden prý spala se svým „drahým“ v opuštěném domě pod schody a neměla se kde ani umýt. On se řádně sjel, napadl ji a přes celý biceps jí zůstal hematom. Úvod jak ze špatného hororu a přímá cesta k našemu seznámení.V závěru jejího vyprávění jsem se neudržela, vyskočila z křesla a objala ji se slovy:
„Pojď sem, ty prostě potřebuješ, aby tě měl někdo rád, viď?“
Rozplakala se tak zoufale, že se jí třásla ramena a promáčela mi slzami tričko.
Když se uklidnila, položila mi naprosto ryzí a pochopitelnou otázku: „Můžu se, prosím vás, vysprchovat?“ Pak něco málo sezobla a nadšeně vklouzla v dceřině pokoji do postele a zachumlala se pod peřinu. Měla u nás zůstat týden. Slíbila jsem jí, že ji pak odvezu do ústavu.
Když dům utichl, pohnutý muž mi u sklenky vína řekl:
„Prosím tě, víš, kolik takových dětí je? Nemůžeš přece všechny spasit. To není zatoulané kotě… Nemůže u nás zůstat. Měj rozum.“
O Alenku se přitom živě zajímal a byl nervózní téměř tak, jako když mě kdysi vezl do porodnice.
Vezmu to zkrátka. Její matka si prosadila, že musí nastoupit okamžitě na první volný termín.
Tolik zoufalství jsem v očích dítěte dlouho neviděla. Znaly jsme se sotva pár hodin a přesto mi málem zlomila srdce.
Na cestu jsem jí alespoň zalepila opar náplastí. Protože srdce slepit nedokážu. Vybavila jí léky na kašel a teplotu. Dcerka jí věnovala své zánovní boty a mikinu. Přidala jsem svou knihu Moje dětství na draka a vepsala věnování, aby měla možnost srovnání, jaké to „na draka“ bylo před padesáti lety. Už teď mi je jasné, že kdyby měla podobnou knihu napsat ona, její název by rozhodně slušný nebyl.
Když jsem ji doprovázela ke dveřím řekla jsem: „Alenko, tady máš ode mě přívěsek andílka.“ Vzala ho do ruky téměř posvátně. Je to zvláštní, ale ze stejného bílého kovu měla na ruce náramek a na něm větší kroužek pro připnutí přívěsku. Andílek ode mě zapadl přesně na své místo, i když měl původně patřit ke klíčům.
Vděčně se na mě podívala. A pak jsem dodala větu, která možná změnila všechno:
„Jestli chceš, požádáme o pěstounskou péči.“
Srdceryvně se rozplakala a když po chvíli mohla mluvit řekla: „Vy jste tak neskutečně hodní… Já totiž prý potřebuju jen mámu, tátu a svůj pokoj. To by OSPOD potřeboval.“
Na odchodu jsme se několikrát objaly a já brečela, jak stará unavená želva.
Prý po měsíci bude smět jezdit domů na víkendy. Tak jo. Jezdit bude. Teď už ví, kde má ten opravdový domov. A já udělám vše pro to, abych nevyděsila opatrného manžela, že bude brzy tátou.
No a co? Myslím, že bude rozhodně mnohem raději, než kdybych mu domů přivedla slona!
