Článek
Před rokem a půl jsem plánovala fitness soutěž. Trénovala na ni, jedla podle tabulky své a tabulek kalorických. Pak jsem se jednoho rána probudila, a bylo jasné, že teď to neklapne. Dieta si vyžádala svou daň a vzala si ji v podobě (ne teda celé) libry masa z míst, kde jsem ho zrovna potřebovala zachovat. Prostě by to nevypadalo dobře.
Tak po krátké pauze došlo na cílené krmení a budování toho, co jsem ztratila. Cílem bylo získat trochu objemu. A pak přišel život. A trable. A stresy. A komplikace. A pracovní vytížení. A pracovní změny. A další stresy. A najednou byl pryč rok a půl.
Za ten rok a půl jsem cvičila, jedla jako normální člověk, s rozumem, ale dopřála jsem si zmrzlinu, bublinky, zmrzlinu, koláč (přednostně povidlový), říkala jsem zmrzlinu? Trénuju svoje klienty, navíc vedu skupinové lekce, kde musím cvičit s nimi. Chodím cvičit sama. Chodím. Bez pohybu nejsem. Ale špatné jídlo prostě nepřecvičíte ani dvoufázovým tréninkem pětkrát týdně.
Život se děje a dít bude pořád. Stresy jsou a budou. Ve svém věku už řeším i nějaké stávkování vlastního těla. Ale řekla jsem si, že ty soutěžní boty ještě prodávat nechci. A že mě rozhodně nikdy nikdo nepřistihne u toho, abych řekla, že už je to jedno a že vlastně dobrý, co bych chtěla, v tomhle věku!
Miluju projekty, plány, všelijaké ohraničené výzvy. Vymýšlela jsem je roky pro druhé. Tak jsem si řekla, že si vymyslím tentokrát zase jednu cíleně na sebe. A to na období roku, kdy si většina lidí dává naopak volno, aby si mohli dopřát tu zmrzlinu, bublinky, zmrzlinu…
Dám si sto dní. Sto dní s Kalorickými tabulkami, tréninkovým plánem a různými maličkostmi navíc. A abych od toho necouvla po dvou třech dnech, budu to dělat veřejně. Tedy, veřejně, tady! A když to někdo najde a uvidí, tak to bude veřejné. Sto dní sebepéče, nastaveného jídelníčku a porce pohybu.
Neříkám, že to máte dělat jako já. Ale chci ukázat, jak to mám já osobně. Žena středního věku se sportovní historií, aktivní sportovkyně, aktivní trenérka, s určitými zdravotními omezeními, která určují i to, jak vypadá její jídelníček. Pro někoho, kdo nesportuje, budou moje tréninky příliš a mohly by mu bez přípravy ublížit. Pro mladého muže bude můj energetický příjem příliš nízký a nezvládal by to. A pro někoho, kdo nikdy „nedržel dietu“, bude můj pokrok příliš pomalý.
Není cílem co nejvíc zhubnout a za těch sto dní napravit to, co přinesl poslední rok a půl. Cílem je nastartovat zase cestu k té holce, kterou jsem před tím rokem a půl byla. A cílem a přáním je taky ukázat holkám déle mladým, že něco pořád jde, i když už to trvá déle a občas to znamená, že ty bublinky a zmrzlinu budu muset tak trochu omezit.
Jestli mě chcete na té cestě sledovat, srdečně vás vítám.
