Článek
Pro Ukrajince, kteří do Česka přijeli žít, pracovat a vychovávat děti, je to často první kulturní šok. Ne jazyk. Ne ceny. Zákony.
1. Jméno pro dítě ti musí schválit stát
V Česku platí zákon o matrikách, jménu a příjmení z roku 2000 a existuje Seznam schválených jmen. Česko patří mezi země, kde jméno musí být na oficiálním seznamu, nebo potřebuješ zvláštní schválení.
Stát ti nenařizuje, jaká máš mít okna. Ale nařizuje ti, jak se smí jmenovat tvoje dítě. Chceš dát dceři jméno, které není v seznamu? Nejdřív žádej. Dokaž, že existuje. Počkej na razítko.
V Ukrajině je hlavní omezení jiné — dítě nemůže mít víc než 2 jména, a jméno nemá být z neživých předmětů, výmyslů nebo geografických názvů. Ale není tam seznam „povolených“ jmen, ze kterého musíš vybírat. Rodiče prostě jméno vyberou a nahlásí ho.
V Česku je to naopak: svoboda je, ale jen v rámci seznamu. Jako v restauraci, kde ti řeknou: „Můžete si vybrat cokoliv. Z tohoto lístku.“
2. Zbraň nosit smíš. Skrytě. Legálně.
Tady se Ukrajinci většinou zarazí nejvíc.
V Česku je právo nabývat, držet a nosit zbraň výslovně uznáno už v prvním článku zákona o zbraních č. 119/2002 Sb. Zbraň může získat každý, kdo splní podmínky a získá zbrojní průkaz. A držitelé průkazů skupiny D a E mohou nosit až dvě skryté zbraně na ochranu.
K 31. prosinci 2025 bylo v Česku 324 623 držitelů zbraní a z nich 268 323 mělo povolení nosit skrytou zbraň.
Česko je v tomhle nejliberálnější země v EU. A zároveň země, kde se lidi bojí, že jim soused bude v noci zpívat. Takže: zpívat po desáté nesmíš, ale pistoli pod bundou nosit smíš. Logika? Ta česká.
V Ukrajině dodnes není žádný zákon o civilních zbraních. Všechno řídí jen nařízení ministerstva vnitra č. 622 z roku 1998. Zákon č. 5708 prošel prvním čtením 23. února 2022 — den před plnohodnotnou invazí — a od té doby visí. A pistole pro sebeobranu jsou pro civilisty v Ukrajině zakázané.
Ukrajinec je zvyklý, že zbraň je věc vojáka, policisty nebo myslivce. V Česku je zbraň věc souseda, který si jde koupit rohlíky. A ten soused má na to papír, zkoušky a zákon.
3. Cizince musíš nahlásit do 3 dnů. Jinak pokuta.
Tohle je zákon, který Ukrajinci v Česku poznají jako první — a často až ve chvíli, kdy už je pozdě.
Podle zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců musí ubytovatel nahlásit pobyt cizince cizinecké policii do 3 pracovních dnů od ubytování. A cizinec sám musí nahlásit svůj příchod do Česka taky do 3 dnů. Když to nestihne, hrozí pokuta 3 000 Kč.
Změnu adresy pak musíš hlásit do 30 pracovních dnů, u držitelů dočasné ochrany dokonce do 3 dnů.
Stát chce vědět, kde spíš, dřív než si vybalíš kufr. Přestěhuješ se v pátek večer, v pondělí už běží lhůta. A když pronajímatel zapomene nahlásit, že u něj bydlíš, je to jeho pokuta až 50 000 Kč.
V Ukrajině má cizinec i občan na nahlášení místa pobytu 30 kalendářních dnů po příjezdu na nové místo. Třicet. Ne tři.
Ukrajinec je zvyklý: přijel, vybalil, zařídil, pak šel na úřad. V Česku je to naopak: nejdřív úřad, pak vybalení. Jinak jsi přestupce.
4. Strom na vlastním pozemku nesmíš jen tak pokácet
Máš zahradu. Máš na ní strom. Je tvůj. Zaplatil jsi ho. Zaléváš ho. A přesto ho nesmíš jen tak pokácet.
Ochranu dřevin řeší zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a vyhláška č. 189/2013 Sb. o ochraně dřevin a povolování jejich kácení.
Česko miluje přírodu tak moc, že ti zakáže pokácet i strom, který ti ničí plot, stíní celý dům a shazuje ti větve na auto. Nejdřív žádost. Pak čekání. Pak povolení — nebo zamítnutí.
Ukrajinec je zvyklý, že na vlastním pozemku je pánem on. Strom je můj — tak si s ním dělám, co chci. V Česku je strom taky trochu státu. A stát ti řekne: „Je na tvém pozemku, ale není jen tvůj.“
To je pro člověka, který přijel ze země, kde se na dače všechno řeší „sám si to udělám“, naprosto nepochopitelné. V Česku si sám neuděláš ani vlastní strom.
5. V autě musíš mít vestu, trojúhelník a lékárničku. Jinak pokuta.
V Česku je povinná výbava auta zákonem daná: reflexní vesta musí být v autě pořád a musí být dostupná z kabiny, povinný je výstražný trojúhelník, lékárnička a zimní výbava. Chybějící povinná výbava může znamenat pokutu až 2 000 Kč.
A pozor: od října se povinná výbava zjednodušila — řidiči už nemusí vozit náhradní pojistky, rezervu, klíč na kola a zvedák.
Stát ti tedy řekne: rezervu vozit nemusíš, ale vestu ano. Logika? Když píchneš, vestu si oblékneš a budeš krásně vidět, jak čekáš na odtahovku, protože rezervu nemáš.
V Ukrajině je řidič zvyklý, že auto je jeho odpovědnost. Chceš vestu? Měj ji. Nechceš? Tvoje věc. V Česku ti stát předepíše i to, co máš mít v kufru. A policista to může kontrolovat.
Ukrajinec si řekne: „Já jsem dospělý člověk, já vím, co potřebuju.“ Čech mu odpoví: „To je hezké. Ale máš vestu?“
Závěr: Nejde o to, že jsou ty zákony hloupé. Jde o to, že jsou české.
Všechny tyhle zákony mají svůj důvod. Jména — aby dítě nemělo v životě ostudu. Zbraně — aby měl člověk právo se bránit. Hlášení cizinců — aby stát věděl, kdo tu je. Stromy — aby se nekácelo bez rozmyslu. Vesta — aby tě na silnici nepřejeli.
Problém není v důvodu. Problém je v tom, že Česko řeší všechno papírem, lhůtou a seznamem.
Ukrajinec přijede s logikou: „Jsem dospělý, domluvíme se, udělám to po svém.“
Česko mu odpoví: „Jsi dospělý. Tak si to přečti v zákoně, nahlas to do tří dnů a vyber si ze seznamu.“
A právě v tom je ten rozdíl. Ne v tom, kdo má pravdu. V tom, kdo má razítko.





