Článek
Oldřich se narodil v někdy sedmdesátých letech desátého století. Jeho otcem byl Boleslav II. Pobožný a matkou pravděpodobně druhá Boleslavova manželka, jejíž jméno historie nezaznamenala. Teoreticky mohla být jeho matkou i třetí žena Boleslava Emma Franská, ale pak by se Oldřich musel narodit zřejmě až v osmdesátých letech desátého století.
Své křestní jméno dostal po svatém Ulrichovi, ke kterému se prý jeho matka modlila za uzdravení staršího sourozence Jaromíra. Oldřichových bratrem byl kromě zmíněného Jaromíra ještě nejstarší Boleslav.
A právě Boleslav, zvaný Ryšavý, byl strůjcem neúspěšného atentátu, kterému musel mladý Oldřich hned na prahu dospělosti čelit. Byl pozván do lázně, kde ho najatí vrazi měli zardousit. Oldřichovi se však podařilo utéct a zachovat svůj život.
V roce 1001 před krutovládou Boleslava III. Ryšavého utekl spolu s bratrem Jaromírem a kněžnou matkou Emmou do Bavorska pod ochranná křídla vévody a budoucího krále Jindřicha.
Je otázkou, jestli v té době byl Oldřich již ženatý a jestli měl syna. A pokud byl ženatý, tak s kým vlastně? Mladý kněžic totiž pojal za ženu jistou urozenou šlechtičnu jménem Juta. Ta zřejmě pocházela z některého významného německého rodu. Nedařilo se jí však s Oldřichem otěhotnět. Mladík pak podle kronikáře Kosmy potkal na cestě z lovu spanilou dívku jménem Božena. Vesničanka peroucí prádlo byla buď dcerou nebo spíše manželkou jistého Křesiny. Kronikář událost popsal takto:
„Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky.
Bylať vzhledem vynikající, pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír. Kníže, poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství.
Staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo muži hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže. A co se nyní přičítá mravnosti, to tehdy bylo k veliké hanbě, jestliže muž žil, maje dosti na jedné ženě nebo žena na jednom muži – žili totiž jako hloupá hovada, majíce manželství společná."
S touto selskou ženou Oldřich zplodil syna, kterému bylo dáno jméno Břetislav. Rok Břetislavova narození není jistý. Narodil se zřejmě v prvním pětiletí nového milénia. Kdy přesně došlo k setkání Oldřicha s Boženou také nevíme.
Nabízí se tedy řada možností. Oldřich mohl utéci do Německa buď bez závazků nebo naopak s malým synkem. Mohl prchnout s jednou ženou, anebo s oběma. A jedna z nich klidně mohla být těhotná. Kdo ví?
Není však důležité, kdy došlo k setkání pozoruhodné dvojice kněžice a pradleny. Také není nezbytně nutné vědět, jestli v bavorském azylu pobýval sám anebo s rodinou. Podstatné je, že s Boženou zažehnali nebezpečí vymření Přemyslova rodu po meči. Starší bratr Ryšavec měl totiž jenom dceru a prostřední Jaromír byl násilně zbaven plodnosti.
Sňatek Oldřicha a Boženy (středověká iluminace)
Z bavorského exilu se Oldřich natrvalo vrátil v druhé polovině roku 1004. Za podpory krále Jindřicha společně s bratrem Jaromírem vyhnali z Čech Boleslava Chrabrého. Oslepený Ryšavec po dvou nesmyslných krutovládách žil oslepen a uvězněn kdesi daleko v Polsku, a tak na knížecí stolec právoplatně usedl kníže Jaromír, což Oldřich tehdy zřejmě akceptoval.
Čas však plynul. Nevíme jistě, jestli Jaromír svěřil Oldřichovi nějaký úděl a jak se v letech Jaromírovy vlády vyvíjel vztah mezi sourozenci. Pravdou ale je, že po osmi letech Jaromírova panování se vytvořila silná opozice velmožů, která podpořila Oldřicha v jeho vzpouře proti vládnoucímu knížeti.
V dubnu 1012 Oldřich svrhl Jaromíra z trůnu a vyhnal jej ze země. Na podzim téhož roku pak byl římsko-německým králem Jindřichem II. na jednání v Merseburku potvrzen novým českým panovníkem. Jaromíra, který byl jednání také přítomen, německý panovník nechal uvěznit.
V roce 1014 dal Oldřich povraždit řadu svých odpůrců. Kníže si tímto způsobem posiloval postavení v zemi. Zabití velmoži údajně podporovali Jaromíra, pobývajícího ve vězení v Utrechtu.
Rok 1015 přinesl novou válku s Poláky. Oldřich dobyl polský hrad Businec, snad kdesi v Lužici. Tento výpad podnikl český vládce souběžně s Jindřichovým tažením do Polska proti Boleslavu Chrabrému.
V létě roku 1017 se Oldřich s českým vojskem znovu přidal na stranu říšských vojsk proti Boleslavu Chrabrému. Během jeho nepřítomnosti vtrhl do Čech polský následník Měšek a zpustošil východní kraje. O něco později ozbrojenci Boleslava Chrabrého zaútočili z Moravy a dobyli neznámý hrad na českém území. Česká vojska se stáhla zpět domů. Na začátku roku 1018 pak římsko-německý císař uzavřel dočasně s polským panovníkem mír.
Někdy kolem roku 1019 se ale Oldřichovi podařilo na Polácích dobýt Moravu a připojit ji k českému knížectví. Její správu svěřil synu Břetislavovi. Přemyslovci začali budovat na Moravě novou hradskou soustavu. Hrady Olomouc, Brno a Znojmo se staly centry nových údělů, ve kterých vládli mladší sourozenci nebo synové pražských knížat.
Románská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě s nástěnnými malbami knížat byla založena velmi pravděpodobně jako součást znojemského hradu.
Podobizna knížete Oldřicha
Oldřich byl osobou nespoutanou, živelnou a někdy i krutou. Jak se tato panovníkova povaha srovnávala s křesťanským učením a morálkou, jejímž měl být kníže hlavním nositelem? A jaký byl vlastně vztah knížete k církvi?
Nedělejme si iluze, že by dodržoval desatero. Neptal se přece kněží, jestli může žít se zákonitou manželkou a současně se oženit s milenkou. Ani přikázaní „nezabiješ“ mu mnoho neříkalo. Nechal zavraždit mnoho svých skutečných, ale i domnělých protivníků.
O jeho respektu k nejvyšším církevním úřadům svědčí i jmenování nového pražského biskupa v době jeho vlády.
Tak jako ostatní vládcové měl i Oldřich svoji družinu. Tato skupina často doprovázela knížete při lovu. Dobře připravená pečínka z právě uloveného kusu potom pochopitelně přišla k chuti. Kuchařské umění ovládal nejlépe jeho družiník Šebíř.
Kosmas o tom napsal: „Býval první při ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznout ocas, očistiti jej a připraviti, jak to míval kníže rád, a podával jej pánu, jakmile přišel k jídlu. Proto mu prý kníže Oldřich často říkával:
„Šebíři, pravím ti upřímně: za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství.“
Leckdo by si mohl myslet, že Oldřich sliby o biskupství pronášel jen tak z legrace, aby pobavil společnost při hostině.
Kdepak! Oldřichův družiník a skvělý kuchař Šebíř se skutečně stal v roce 1031 šestým pražským biskupem.
S osobou knížete Oldřicha se ale pojí i serióznější církevní událost té doby. A sice založení kláštera na Sázavě. Opatem tohoto jediného historicky doloženého konventu se slovanskou liturgií byl svatý Prokop.
Podle pověsti Oldřich potkal poustevníka Prokopa, když zabloudil na lovu. Oldřich si svatého muže oblíbil. S jeho pomocí pak vznikla kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená jeho učedníky.
Konec Oldřichovy vlády je spojen s dramatickými událostmi, ke kterým v českém knížectví došlo v první polovině třicátých let jedenáctého století. Nový římsko-německý panovník Konrád zdaleka nevycházel s Oldřichem tak dobře jako jeho předchůdce Jindřich. Oldřich ve svém věku zřejmě nechtěl poslouchat mladšího Konráda a odmítl i účast na některých jeho vojenských taženích.
V červenci 1032 byl proto předvolán na říšský sněm do Merseburgu. Oldřichovi se ale do Německa nechtělo a tak na sněm nedorazil. Konrád tehdy neměl na řešení vzpurného chování českého knížete čas. Až o rok později uspořádal Konrádův syn Jindřich tažení proti Oldřichovi a uspěl. Český kníže se nyní musel dostavit na sjezd, který se konal ve Vrbně na saském území. Byl shledán vinným za porušení věrnosti říši a odsouzen do vězení.
České knížectví bylo svěřeno do rukou právě propuštěného Oldřichova staršího bratra Jaromíra. Oldřich ale nebyl pasivní tvor a rozhodně nehodlal ve vězení strávit zbytek života. O slyšení u Konráda žádal tak dlouho, dokud nedosáhl svého propuštění.
Přestože římskému vládci slíbil, že se s Jaromírem a synem Břetislavem podělí o moc, v dubnu 1034 vtrhl do Čech jako bůh pomsty.
Jaromíra nechal oslepit a uvěznit ve vsi Lysé. Břetislav, který v době otcova věznění asi spolupracoval se strýcem, raději před rozzuřeným otcem uprchl ze země.
Oldřichovi však už mnoho dní života nezbývalo. Podle Hildesheimských análů trávil veškerý svůj čas u hodovní tabule plné jídla a pití. Netrvalo to dlouho a Oldřich 9. listopadu 1034 zemřel.
Pohřben byl v kostele svatého Jiří na Pražském hradě. Domnělé ostatky však dosud nebyly antropologicky jednoznačně ztotožněny s jeho osobou.
Oldřichova manželka Božena se po smrti muže pravděpodobně stáhla do ústraní na hradiště Boleslav. Svého manžela přežila o osmnáct let a zemřela v roce 1052. Syn Břetislav ji měl v úctě a její ostatky nechal pohřbít v místním kostele svatého Václava.
Oldřichův dub v Peruci. Tisíciletý strom roste pod zámkem nad potůčkem v severní části obce Peruc v okrese Louny. Zmíněn byl již v Dalimilově kronice a podle pověsti zde Oldřich potkal Boženu.
Historici nehodnotí vládu knížete Oldřicha jako oslnivou. Přesto však oceňují, že znovu rozšířil území přemyslovského státu. Českým knížetem se stal především vlastním přičiněním a nikdy neupadl do takové závislosti na cizích vládcích jako jeho předchůdci Boleslav Ryšavý, Vladivoj a Jaromír.
Zdroje:
Petr Hora, Toulky českou minulostí 1, 1985
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
