Článek
Skutečná fyzická kondice hlavy státu byla v té době tabu. Ani samotný prezident netoužil po tom, aby se široká veřejnost dozvěděla pravdu. Ve filmových týdenících a na fotografiích navíc vypadal jako člověk obdařený pevným zdravím. Ve skutečnosti tomu tak nebylo.
Jistě by pro něj nebylo příjemné hned po triumfálním návratu odejít do ústraní a trávit čas procházkami kolem své vily. Zvláště když neklidná poválečná doba přinášela nové výzvy. Beneš byl nesmírně pracovitý a politika mu byla vášní. Jenže právě neutuchající pracovní vypětí se negativně promítalo do jeho zdraví.
Po válce nastal čas vyrovnávání účtů a zápas o další směřování země. Začal sílit tlak komunistické strany podpořené východní mocností. Nemocný Beneš měl v tuto chvíli přenechat politickou práci člověku zdravotně způsobilejšímu. Mohl si ušetřit pozdější trpké zklamání a svým příkrým kritikům ubrat alespoň jeden argument pro jejich nemilosrdný soud.
Edvard Beneš a jeho manželka Hana v květnu 1945
Jaký byl zdravotní stav Edvarda Beneše? Co se můžeme dozvědět z lékařských zpráv, které v době svého vzniku podléhaly přísnému utajení? Co říkají svědectví lidí z jeho okolí?
Již v roce 1926, když byl ministrem zahraničních věcí, přišlo první nervové zhroucení. Edvardu Benešovi tehdy bylo 42 let. Zdravotní indispozici, jejíž příčinou bylo psychické vypětí a vyčerpání po náročné politické zátěži, lékaři řešili tak, že Benešovi naordinovali půlroční pobyt u Středozemního moře.
O čtyři roky později v roce 1930 byl prohlédnut konciliem univerzitních lékařů. Internista Syllaba, kardiolog Weber, neurolog Henner a další věhlasní lékaři provedli podrobné vyšetření ministra. Lékařský sbor nakonec konstatoval, že trpí Menièrovou chorobou a dospěl k závěru, že čtyři roky předtím jej postihla mozková příhoda, která zanechala drobné neurologické odchylky. Odborníci uvedli, že „při tomto postižení evidentně dochází ke změnám v mozku. Chorobný stav se projevuje nevolností, vyčerpaností a hypoxií. V pokročilých formách organických změn se vyskytují četná bezvědomí, zejména ve spánku, kdy je snížen krevní oběh.“
Když se v roce 1935 stal Beneš prezidentem, zvýšená psychická zátěž na něm byla znát. O rok později hradní kancléř doktor Šámal zaznamenal zprávu z anglických novin „The Manchester Guardian“. Pravilo se v ní, že Beneš trpí srdeční chorobou a hodlá odstoupit. Nástupcem prý má být premiér Hodža. Zdroj této zprávy zůstal utajen, nicméně Beneš byl velmi rozčílený a zpráva musela být ihned dementována. Kancléř však omezil počet audiencí a lékaři upravili Benešův denní režim. Prezident po obědě odpočíval, spal určitý počet hodin. Na vše dohlížela první dáma Hana Benešová.
Na podzim roku 1937 zemřel Tomáš Garrigue Masaryk. Edvardu Benešovi odešel jeho velký vzor a zároveň ochránce.
Zdravotní potíže se u prezidenta významně prohloubily v roce 1938. Tehdy musel čelit krizové situaci v pohraničí. Podle svědectví hradního lékaře doktora Maixnera se po odstoupení z úřadu na podzim téhož roku ocitl zcela na dně. Došlo u něj znovu k nervovému zhroucení. Vyčerpaný Beneš nechodil a trávil celé týdny na lůžku. Jeho zdravotní stav se dále zhoršoval. V důsledku Ménierovy nemoci trpěl častými silnými migrénami a poruchami rovnováhy.
Za války v Anglii se stal jeho osobním lékařem Oskar Klinger, dřívější internista Borůvkova sanatoria v Praze. Ten již v květnu 1943 konstatoval u svého pacienta mírnou kolísavou arteriální hypertenzi.
V druhé polovině roku 1943 před cestou do Moskvy Beneš prodělal mozkové krvácení. V dalších dvou letech pak opakovaně utrpěl silné ataky mozkové mrtvice. První jej postihla v listopadu 1944 a druhá na jaře 1945 na konci jeho pobytu v Anglii.
Podle Benešova tajemníka Prokopa Drtiny došlo v důsledku špatného zdravotního stavu prezidenta na jaře 1945 k velice nemilé situaci při oficiálním rozloučení před odletem z Londýna:
„K odletu na letišti přijel i Churchill i Eden a někteří další členové britského kabinetu, naši britští přátelé Wickham Steed, prof. Seton-Watson, Sir Robert Bruce Lockhardt a mnoho žurnalistů.
S presidentem se rozloučil Winston Churchill a jeho projev vysílal britský rozhlas. Stejně tak měla být vysílána Benešova odpověď, ale k tomu již nedošlo, neboť když dr. Beneš začal mluvit, nemohl správně vyslovit ani připravený a čtený text. Bylo to zlé a trapné, museli jsme vypnout mikrofon.
Dojem přítomných z celého incidentu byl skličující a na presidentově rozloučení s Anglií zůstal tak ležet stín smutku i obav z budoucnosti jím reprezentovaného demokratického Československa. Bylo jasné, že se onemocnění projevilo novou organickou poruchou, tentokrát poruchou řeči.“
Po návratu do vlasti se s prezidentem setkal předseda národních socialistů Petr Zenkl. Byl prý otřesen a před svými stranickými kolegy tehdy prohlásil, že musí dojít k volbě nového prezidenta, protože Beneš je po stránce duševní i tělesné naprostá troska.
Možná silná slova, která však nebyla ani v nejmenším podpořena činy. Edvard Beneš byl 19.června 1946 po parlamentních volbách znovu zvolen prezidentem. Své hlasy mu dali do jednoho také poslanci národních socialistů.
Další mrtvice přišla v roce 1947, zřejmě v souvislosti se slunečním úpalem, když se prezident zúčastnil legionářského sjezdu a stál delší dobu na přímém slunci bez pokrývky hlavy. Beneš musel být od té doby pod stálým lékařským dohledem.
Nyní již bylo opravdu na místě, aby abdikoval. Jako vždy se ale našlo dost lidí, kteří ve vlastním zájmu ujistili prezidenta, že jeho stav není natolik vážný, aby odcházel. On sám měl o sobě vždy velmi vysoké mínění a možná si myslel, že zdravotní problémy překoná jako vždy silou vůle.
Únorová vládní krize roku 1948, která vyústila v komunistický puč, ho však srazila definitivně na kolena. Politici, které přijímal ve dnech krize, museli vidět v jak žalostném stavu je. Očekávat z jeho strany nějakou ráznou akci bylo nemyslitelné. Demisi přijal na smrt nemocný a psychicky zlomený muž.
Belhal se o holi, aby vyrovnal ztrátu rovnováhy. Trpěl ukrutnými bolestmi hlavy. Nadměrně slinil a stále častěji se u něj dostavovaly výpadky řeči. Konečně odjel natrvalo do své vily v Sezimově Ústí.
Stále však setrvával ve funkci, což komunisté náležitě využili, když hlásali, že naše krize byla vyřešena ústavní cestou i díky moudrosti prezidenta, který nadále zůstal na svém místě a přijal novou vládu Klementa Gottwalda.
Po tříměsíčním utrpení podal Beneš 7. června 1948 demisi. V srpnu po dalším záchvatu ochrnul a ztratil řeč. Poslední srpnový den pak upadl do bezvědomí a po čtyřech dnech 3.září 1948 ve věku 64 let zemřel.
Vila v Sezimově Ústí. Zde prezident Beneš strávil poslední měsíce svého života.
Edvard Beneš měl zavčas abdikovat. Svým setrváním ve funkci usnadnil komunistům převzetí moci ve státě. Otázkou zůstává, jestli by jeho případný nástupce na Hradě pořídil lépe. V každém případě však jeho zdravotní stav v poválečných letech nebyl v souladu s požadavky kladenými na tak vysokou státnickou funkci.
Je zajímavé, že on sám kdysi na téma zdravotního stavu politiků napsal:
„Dobrý politický demokratický vůdce má být plně fyzicky a duševně zdráv. Demokratická potřeba vyžaduje od politického vůdce stálou rozvahu, klid, trpělivost a při tom tolik práce, píle a politického úsilí, jaké člověk nezdravý nikdy nemůže poskytnout. A tak nedostatek fyzického a nervového zdraví vždy ovlivňuje činnost každého člověka. (…) Proto se mají demokratické politiky natrvalo účastnit lidé s dobrým zdravím, a onemocní-li vážněji, mají z politického vedení včas odejít.“
Zdroje:
Zdeňka Psůtková/Zdeněk Vahala, I nám vládli nemocní? , 1992
Prokop Drtina, Československo můj osud, 1991
https://cs.wikipedia.org/wiki/Edvard_Beneš
https://zoom.iprima.cz/historie/nemoci-prezidentu-masaryk-benes-hacha
