Pokud by Beneš po válce odjel na odpočinek do Sezimova Ústí, kdo by zamířil na Hrad?

Články typu „co by bylo, kdyby“ vždy vzbuzují kritiku. Historie se nějak odehrála a asi nemá valného smyslu domýšlet si, co by se stalo, kdyby na důležitých místech v danou dobu byli jiní lidé. Ale v diskuzi k mému předchozímu článku, který se primárně zabýval zdravotním stavem našeho druhého prezidenta, se otázky a úvahy o případném nástupci několikrát objevily. Proto se nyní pustím na tenký led spekulací i když riskuji palbu drtivé kritiky.

Jaké možnosti tedy měly demokratické politické strany v kritickém období let 1945 až 1948. Dokázaly by při stávajícím rozložení sil prosadit na Hrad osobnost hájící ústavní principy demokratického státu?

Situace v poválečném období byla svým způsobem výjimečná a rozhodně na ni nelze hledět prizmatem dnešní doby. Po válce u nás neexistovalo tradiční rozdělení politických stran na koalici a opozici. Politici se na jaře 1945 v Košicích dohodli, že v budoucím státě bude omezený počet politických stran, které budou vzájemně spolupracovat v Národní frontě. V první fázi spolupráce skutečně fungovala, protože strany měly společný zájem vypořádat se s Němci, kolaboranty a také provést poměrně masivní znárodnění velkých majetků. V tom byly všechny vyvolené politické síly víceméně zajedno.

Od května 1945 prošla republika poměrně dramatickým revolučním vývojem, během něhož byly sice postupně obnoveny základní složky státní moci, ale docházelo i k násilnostem, které neměly zůstat bez trestu. Toto revoluční období bylo formálně ukončeno v den státního svátku 28. října 1945. Tehdy svoji činnost zahájilo Prozatímní národní shromáždění. To ale nevzešlo z všeobecných voleb. Poslance si nominovaly na základě paritního zastoupení jednotlivé strany.

Počet mandátů v třísetčlenném parlamentu byl rozdělen mezi jednotlivé strany víceméně rovným dílem. To znamená, že každá strana měla zhruba 50 poslanců. Nekomunistické strany obsadily v součtu dvě třetiny míst.

Situace se změnila po volbách v květnu 1946. Tehdy se směřování země vychýlilo ještě více doleva. Ale ne o tolik. V českých zemích sice komunisté výrazně posílili, když obdrželi více než 40 % hlasů, ale na Slovensku v souboji s demokraty naopak prohráli. Nové Ústavodárné národní shromáždění mělo následující složení. Z celkového počtu tří set poslanců bylo 114 komunistů (93 za KSČ a 21 slovenských komunistů za KSS), 55 národních socialistů, 46 lidovců, 37 sociálních demokratů, 43 slovenských poslanců za Demokratickou stranu, 3 poslanci za Stranu slobody a 2 poslanci za Stranu práce. Nový parlament tedy stále disponoval nekomunistickou většinou 186 zastupitelů.

A jaká byla v té době pravidla pro prezidentské volby? V poválečném období byla formálně v platnosti ústava z roku 1920. Prezident byl tedy volen parlamentem na období 7 let. Ke svému zvolení potřeboval třípětinovou většinu přítomných poslanců z celkového počtu tří set.

A teď se dostáváme k jednoduché aritmetice, která mohla fungovat ve stabilní demokratické společnosti, nikoliv v rozbouřené poválečné době. Podle ní by nekomunistické demokratické strany velice jednoduše prosadily v případě abdikace Beneše třípětinovou většinou volbu svého kandidáta. Jenže tyto jednoduché počty ve složitém poválečném období nefungovaly.

Doba si totiž žádala jednotu stran. Heslem dne byla jejich spolupráce a přátelství se Sovětským svazem. Lidé měli v paměti selhání pluralitních západních demokracií v roce 1938 a vítali těsnou vazbu na mocnost, která porazila Hitlera. Levicové opojení nebylo jen u nás. Patrné bylo i v západní Evropě. Velká část společnosti byla tehdy skutečně nakloněna myšlenkám socialismu a spojenectví se Sovětským svazem. Nekomunistické strany, pokud chtěli soutěžit o přízeň voličů, nemohli tento fakt opomíjet.

Pokud by tedy Beneš abdikoval hned po válce, snažili by se nepochybně předsedové nekomunistických stran dohodnout na společném kandidátovi s komunisty.

Pokud by ale Beneš abdikoval až po volbách v roce 1946 nebo až po mozkové mrtvici, která jej postihla v létě 1947, kdy už byl zřejmý začínající zápas o demokracii a nezávislost státu, pak by se možná nekomunistické strany snažily prosadit svého kandidáta i za cenu rozkolu. Vím, jsou to jen dohady, ale tato varianta mi připadá logická. A co se týče osoby, kterou by na Hrad nominovali, nenapadá mě nikdo jiný než ministr zahraničí Jan Masaryk.

Bývalý dlouholetý vyslanec byl bezesporu srdečným člověkem, kterého měli lidé rádi. Uměl s nimi mluvit. A to každý politik nedokázal. Jeho válečné rozhlasové projevy z Londýna přinášely naději. Obyvatelům protektorátu vlévaly optimismus do žil. Tady vykonal obrovský kus práce. Po válce se stal nejoblíbenějším politikem. Dalo by se říci ideální kandidát na prezidenta. Už jenom kvůli tomu jménu. Zvládl by však Jan Masaryk unést těžké břímě v tak nelehké době?

Byl společenský a světaznalý. Vynikající diplomat. Na druhé straně však nebyl příliš pevný ve svých stanoviscích a často se nechal negativně ovlivnit. Po matce bohužel zdědil sklon k depresím.

V červnu 1947 prezident Beneš čelil dalším vážným zdravotním komplikacím spojeným s jeho mozkovou chorobu. Jeho stav se zhoršil, když se o měsíc později dozvěděl o hrubém nátlaku Stalina na československou delegaci v Moskvě v souvislosti s americkým plánem na obnovu Evropy.

Co se vlastně stalo v červenci 1947? Československo s Benešovým souhlasem a pod Gottwaldovým vládním vedením nejprve přivítalo takzvaný Marshallův plán americké hospodářské pomoci Evropě a pevně s ním v národohospodářské obnově státu počítalo. Sovětský diktátor ale usoudil, že nejde jen o pomoc hospodářskou, ale také politickou.

Proto si pozval do Moskvy československou vládní delegaci. Premiér Klement Gottwald hned po příletu do sovětského hlavního města musel sám neprodleně přispěchat ke Stalinovi na kobereček. Vyslechnul si nehezká slova o zradě. Pokárání ho natolik zlomilo, že nebyl schopen jakéhokoliv odporu. O půlnoci pak Stalin přijal celou delegaci. Masaryk se snažil přesvědčit Stalina, že přijetím pomoci od Američanů se nic nezmění na přátelských vztazích se Sovětským svazem. Stejně jako další člen delegace Prokop Drtina. Na to ale Stalin řekl, že přijetí či nepřijetí americké pomoci je otázkou přátelství se Sovětským svazem.

„Mluvil klidně, avšak stále s takovým důrazem, že jsme od začátku neměli nejmenších pochybností, že jeho slova jsou pro nás vlastně příkazem,“ vzpomínal ve svých memoárech tehdejší generální tajemník ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich, jeden z účastníků moskevské schůze.

Československá delegace se vrátila pokořená. Stalin pronesl ultimativní požadavek, aby vláda odvolala účast na přípravné konferenci v Paříži. Tak se i stalo. Masaryk údajně pronesl po návratu památnou větu:

„Odjížděl jsem jako československý ministr a vrátil se jako Stalinův pohůnek“.

Jestliže do této chvíle Edvard Beneš neodstoupil, pak to měl udělat právě nyní. Vynucené rozhodnutí vlády mělo pro Československo fatální důsledky. Kvůli odmítnutí Marshallova plánu se naší zemi uzavřely dveře do západní Evropy. Stalin zmařil Benešovu myšlenku mostu mezi Východem a Západem.

Pokud by Beneš v létě 1947 ze zdravotních důvodů odstoupil a navrhl za svého nástupce Jana Masaryka, pak by nestranický ministr, který si tykal s Gottwaldem, byl v parlamentu pravděpodobně zvolen. A pak by záleželo jenom na něm, jestli by chtěl zůstat Stalinovým pohůnkem.

Po svém zvolení mohl iniciovat přehodnocení rozhodnutí vlády ve věci Marshallova plánu. Mohl probudit ministry a poslance demokratických stran z jejich pasivity. Ukázalo by se, kterým poslancům a ministrům nekomunistických stran jde o demokracii a nezávislost země a kteří z nich jsou jen tajnými komunistickými agenty. Byl toho Masaryk schopen? A podpořili by ho vedoucí činitelé demokratických stran ?

Klement Gottwald by byl jistě nepříjemně překvapen nečekanou iniciativou a na chvíli by se dostal do defenzívy. Zřejmě by požádal o pomoc Moskvu. Odhodil by masku odpovědného hospodáře, kterému jde o republiku a ukázal by pravou tvář revolucionáře, který se kdysi v Moskvě učil, jak svým odpůrcům zakroutit krk.

Co by se dělo dál? Těžko říct. V té době u nás už nebyly přítomny armády našich osvoboditelů. To ovšem neznamená, že by Stalin nenařídil Rudé armádě v okupačních zónách Německa a Rakouska bojovou pohotovost.

Stalinovi šlo samozřejmě o náš uran. Použil by síly? Pokud by poslal československým komunistům na pomoc své tanky, musel by vzít v úvahu, že Američané mají atomovou bombu, zatímco on ji v roce 1947 ještě neměl.

Byli jsme tehdy ve sféře jeho vlivu, kterou Američané respektovali? Nebo by dal Západ Stalinovi varování, aby u nás vojensky nezasahoval?

Toto jsou již velké spekulace a otázky, na které chybí odpověď. Ukončeme tedy plané úvahy konstatováním, že nemocný Beneš zůstal na Hradě až do příštího roku a Masaryk dál působil v Černínském paláci na ministerstvu zahraničí.

Když ve druhé polovině února 1948 vypukla vládní krize, část nekomunistických ministrů odešla z Gottwaldovy vlády. Jan Masaryk, který svému otci před smrtí slíbil, že bude Benešovi vždy věrný a bude dbát jeho rad, odjel na Hrad. Čekal, že mu Beneš poradí. List s připravenou demisí měl složený v kapse. Žádnou radu ale od nemocného prezidenta nedostal. A tak si papír nechal v kapse a zůstal ministrem. Desátého března ho našli mrtvého pod okny jeho bytu v Černínském paláci.

Zdroje:

Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986

Zdeňka Psůtková/Zdeněk Vahala, I nám vládli nemocní? , 1992

Prokop Drtina, Československo můj osud, 1991

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Masaryk

https://www.valka.cz/13387-Prezidentske-volby-1935-a-1946-III-Prezidentske-volby-1946

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prozatímní_Národní_shromáždění_republiky_Československé

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ústavodárné_Národní_shromáždění_republiky_Československé

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-marshalluv-plan-ceskoslovensko-vitalo-po-natlaku-stalina-ho-ale-muselo-odmitnout-9375