Článek
Československý prezident byl do té doby v podstatě zdravý. Za celou dobu svého prezidentství prodělal závažné onemocnění jen na počátku dvacátých let. Tehdy jej postihla silná infekční chřipka, komplikovaná zánětem osrdečníku a zánětem žil na obou dolních končetinách. Tři měsíce byl nucen strávit na lůžku. Dokázal se však vyléčit i za pomoci několika následných ozdravných pobytů u Středozemního moře.
Po celá dvacátá léta a první roky třicátých let se těšil dobrému zdraví. Nekouřil, neholdoval alkoholu, pravidelně cvičil a jezdil na koni. Ještě koncem března 1934 ho bylo možné spatřit v sedle koně v lánské oboře.
Masaryk se naučil jezdit na koni v poměrně zralém věku. Za války při pobytu v Anglii ho totiž napadlo, že až jednou legie vstoupí na osvobozené území, měl by jet v jejich čele na koni. Proto si až po překročení pětašedesátého roku osvojil tuto činnost. Jako bájný rytíř v čele legií sice nakonec nepřijel, ale za republiky se jako vrchní velitel účastnil na koni vojenských přehlídek. Kromě toho pravidelně jezdil ve svém volném čase. Poslední vojenskou přehlídku na koni absolvoval v třiaosmdesáti letech v roce 1933. Masaryk tehdy projel na koni z Příkopů nahoru Václavským náměstím a zpět. Vláda se mu jízdu snažila rozmluvit kvůli obavám, že kůň na hladké dlažbě uklouzne. Masaryk se ale nenechal odradit. „Buď přehlédnu armádu jako voják, nebo vůbec ne!“ prohlásil tehdy.
Nedlouho po oslavě osmdesátých čtvrtých narozenin se ale objevily u prezidenta příznaky vážné nemoci. Do Prahy přijel francouzský ministr zahraničí Louis Barthou. Při večeři s francouzským hostem u manželů Benešových projevoval Masaryk nezvyklou roztržitost. Ještě týž večer při odchodu do své ložnice v lánském zámku zabloudil. Druhý den si pak stěžoval na bolest v levém oku. Prezidenta vyšetřil MUDr. Anton Elschnig. Došel k závěru, že jde o „křeč cévy v sítnici, která vyřazuje část zorného pole“. V dalších dnech si dcera Alice Masaryková při obědě všimla, že otec má problém udržet v pravé ruce lžíci. Ze symptomů bylo čím dál více zřejmé, že prezident prodělal mozkovou příhodu.
Veřejnost však v tu chvíli neměla tušení, že prezidentův stav je natolik vážný. Osobní lékař Adolf Maixner vydal uklidňující zprávu: „Prezident byl stižen v posledních dnech lehkým chrapotem, a proto nevycházel a nepřijímal návštěvy. Jinak je prezident zdráv.“
Zlehčování prezidentových zdravotních problémů mělo svoji příčinu. Na druhou polovinu května byla totiž naplánována prezidentská volba. Již několik měsíců před tím bylo dohodnuto, že Masaryk bude kandidovat počtvrté. Rozhodující hráči na politické scéně se zatím nemohli shodnout na jeho nástupci. Masaryk prosazoval Beneše, což akceptovali sociální demokraté, národní socialisti a lidovci, kdežto větší část agrárníků, národní demokraté a další politici Beneše nemuseli. Přáli si, aby starý pán vydržel na Hradě co nejdéle.
A tak byl Masaryk ve velmi nedobrém stavu nominován do čela státu počtvrté. Samozřejmě i on měl do toho co mluvit. Pokud by sám nechtěl, asi by ho nikdo k dalšímu pobytu na Hradě nedonutil. Ale nakonec se nechal zvolit.
Volba se uskutečnila 24.května 1934. Masaryk dostal 327 ze 418 hlasů. Jediný protikandidát Klement Gottwald obdržel 38 hlasů a 53 lístků bylo prázdných.
„Účastníkům volby ve Vladislavské síni nemohlo ujít, že president při vstupu do síně se nemůže jaksi orientovat a že jeho krok ztratil na pevnosti,“ napsal později Jan Herben v Masarykově životopisu.
V důsledku mozkové příhody se mu prudce zhoršil zrak a stěží mohl přečíst prezidentský slib. Proto jej odříkával zpaměti. Volbu prezidenta přímým přenosem vysílal rozhlas a posluchači slyšeli, jak se v polovině slibu zarazil a pokračoval teprve tehdy, až mu premiér Malypetr zbytek textu začal napovídat.
Při přehlídce nastoupené jednotky na hradním nádvoří doprovázeli prezidenta kancléř Šámal a premiér Malypetr. I z dálky bylo patrné, že ho vedou. Také při přijetí diplomatů došlo k nemilé situaci, když se při děkovné řeči prezident náhle odmlčel a nemohl pokračovat dál.
Vladislavský sál na Pražském hradě 24. května 1934 při čtvrté volbě prezidenta Masaryka.
Tomáš Garrigue Masaryk měl sice silnou politickou podporu, ale jeho zdravotní stav byl s řádným výkonem prezidentské funkce prakticky neslučitelný. Nemohl číst, a jak se ukázalo nedlouho po volbě, ani psát. Obrovským problémem bylo stvrdit jakoukoliv listinu podpisem. Prezidentská kancelář nakonec musela pořídit razítkovací strojek, který prezidentův podpis vytiskl. Od té doby již Masaryk vlastnoručně nic nepodepsal. Listiny razítkovali jeho úředníci.
Zatímco ještě v dubnu 1934 přijal Masaryk k audienci sedmatřicet osob, v dalších měsících to byli jen jednotlivci. Kromě premiéra Malypetra a ministra zahraničních věcí Beneše šlo jen o nastupující vyslance cizích států. Prezidenta výjimečně navštívil nějaký blízký spisovatel, intelektuál nebo umělec.
V červenci, tedy dva měsíce po volbě, se ke stávajícím problémům se zrakem a rukou přidala i nehybnost nohy. Prezident se načas stal zcela nepohyblivým. V polovině srpna se pravděpodobně další záchvat mrtvice projevil v Masarykově řeči, která přestávala být souvislou. V tomto období přestal úplně mluvit česky a hovořil nesouvisle jen anglicky. Měl pocit, že jeho dny jsou sečteny a své dceři Alici šeptal anglicky své obavy a také poslední přání:
„I might die – I am not afraid at all… You can trust Jenda and Beneš absolutely… I am very sick, Elisko, you know that – it may be the death… My wish is to have Beneš my successor.“
Profesor Pelnář ke konci srpna napsal ministru Benešovi o stavu prezidenta následující informaci:
„Při dnešní návštěvě jsem bohužel shledal, že se poruchy mozkové zase zvětšily, něco málo na pravé noze, ale určitě na řeči. Expresivní složka řeči velmi utrpěla a pan prezident nejen těžko vzpomíná na slova, ale není ve stavu soustavně mluvit. Afasie není úplná, takže se někdy podaří provést souvislé věty, někdy líp anglicky než česky, ale v rozhovoru to vázne nejvíc.“
O nějaké smysluplné pracovní činnosti prezidenta nebylo vůbec možné mluvit. Na podzim se jeho stav sice zlepšil, ale všem zasvěceným bylo jasné, že v čele republiky je velmi nemocný muž.
Přebýval v Lánech a dodržoval pravidelný denní režim, který mu naordinovali lékaři. Dopoledne se vypravil na dvě hodiny kočárem nebo autem na vyjížďku. Pokud to počasí dovolilo, procházel se pomalu v parku. Po obědě si lehnul, ale nespal. Odpoledne přišel osobní tajemník se svým referátem, který trval asi dvě hodiny. Při té příležitosti prezident vyřídil nezbytné státní záležitosti. O aktuální události sice jevil zájem, aby však nenamáhal zrak, nechal si předčítat z novin.
Celé měsíce nepřijímal cizí vyslance. V sousedním Německu už třetím rokem vládli nacisté a v parlamentních volbách v květnu 1935 zvítězila u nás Sudetoněmecká strana Konráda Henleina, která získala o sedmdesát tisíc hlasů více než druzí agrárníci. Republiku čekalo těžké období a bylo třeba, aby v jejím čele stál, pokud možno silný, sebevědomý, ale i zdravotně způsobilý prezident.
Masaryk už bohužel tyto požadavky nedokázal naplnit a byl si toho vědom. Poslední měsíce ve funkci byly pro něho doslova utrpením. Toužebně očekával, kdy bude moci abdikovat. V listopadu 1935 pozval do Lán nového předsedu vlády Milana Hodžu. Navzdory jeho naléhání důrazně odmítl zůstat v úřadu. Vyslovil naději, že se strany dohodnou a zvolí jeho nástupcem Edvarda Beneše
Když mu bylo oznámeno datum, kdy premiér Hodža bude moci jeho rezignaci přijmout, pronesl podle svého osobního tajemníka Antonína Schenka téměř rozhořčeně:
„To už se mělo stát dávno.“
Když jej vůdce nejsilnější vládní strany agrárníků Rudolf Beran přesvědčoval, aby ve funkci ještě zůstal, odpověděl mu:
„Již dříve jsem měl úřad složit, tak to nejde. Prosím vás, zprostěte mne té funkce. Nemohu dělat figuranta. Člověk nezdravý nemá zavazet.“
Prezident abdikoval v pravé poledne 14. prosince 1935. Kancléř Přemysl Šámal ve sněmovně přečetl prezidentův vzkaz:
„Presidentský úřad je těžký a odpovědný, a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám. Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky, snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“
O čtyři dny později byl novým prezidentem zvolen Edvard Beneš. Přes složité vyjednávání a počáteční neochotu Beneše podpořit, byl nový prezident nakonec zvolen většinou 340 hlasů ze 440. Takovou většinu Masaryk v žádné volbě, pokud nepočítáme jednomyslnou hned po vzniku republiky, nedosáhl.
V době první republiky bylo sídlo parlamentu v Rudolfinu. Sněmovnímu sálu trůnila bílá mramorová socha Masaryka.
Poslanecká sněmovna rozhodla nejen o tom, že exprezident bude do smrti pobírat prezidentský plat, ale také mu dala k doživotnímu užívání zámek v Lánech včetně veškerého personálu. Rok a tři čtvrtě svého politického důchodu strávil Masaryk v Lánech v kruhu své rodiny a nejbližších spolupracovníků.
Jeho osobní tajemník Antonín Schenk ve svých vzpomínkách napsal, že jakmile se Masaryk „oprostil od deprese z příznaků fyzické invalidity, když totiž nemusel nic číst, nic podepisovat, nikomu podávat ruku, duševně nejevil známky choroby“.
Pokud mu to zdravotní stav dovoloval, jezdil na vyjížďky v kočáru či autem nebo se procházel v parku. Občas přijímal hosty, zejména takové, s nimiž ho pojila pouta z minulosti.
Na veřejnosti se naposledy objevil na zborovských slavnostech 4. července 1937. Legionáře, k nimž měl silné citové vazby, pozdravil z otevřeného vozu, v kterém seděl po boku generála Syrového.
Masaryk s rodinou - zleva syn Jan Masaryk, vnučka Anna Masaryková, prezident a dcery Alice Masaryková a Olga Ravilliodová-Masaryková.
Začátkem září 1937 Masaryk náhle zkolaboval a lékaři začali bojovat o jeho život. Vše nasvědčovalo tomu, že jde o další atak mozkové mrtvice. Poté byly vydávány lékařské zprávy o jeho stavu každý den. Vzhledem ke zlepšení bylo po týdnu každodenní vydávání zpráv přerušeno. Pak se však stav pacienta znovu prudce zhoršil. Na pravé straně plic se objevil zánět. Dýchání se zhoršovalo, srdeční činnost postupně slábla.
Tomáš Garrigue Masaryk zemřel ve své ložnici v lánském zámku 14. září 1937 o půl čtvrté ráno. Bylo mu 87 let. O půlhodinu později oznámil smutnou zprávu Jan Masaryk přítomným novinářům:
„Nezhasl, ale dohořel.“
Byl vyhlášen státní smutek. Občané v souvislosti s odchodem T.G. Masaryka cítili obavy z budoucnosti. Pohřeb se konal v úterý 21. září 1937. Za zvuku „Svatováclavského chorálu“ opustila rakev zahalená vlajkou Plečnikovu sloupovou síň Pražského hradu a po více než devíti hodinách obřadů, ceremonií a poslední cesty byly ostatky prezidenta uloženy do prostého hrobu na hřbitově v Lánech.
Zdroje:
Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986
Zdeňka Psůtková/Zdeněk Vahala, I nám vládli nemocní? , 1992
Jindřiška Smetanová, TGM: proč se neřekne pravda? Ze vzpomínek dr. Antonína Schenka, 1996
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Garrigue_Masaryk
https://www.novinky.cz/clanek/historie-nemocny-prezident-historicke-paralely-40375908
https://www.lidovky.cz/relax/lide/odchazeni-prezidenta-masaryka-jeho-zdravotni-stav-na-konci-zivota-znalo-jen-par-vyvolenych.A170914_131751_lide_ELE
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/masaryk-zapotocky-husak-zeman-zdravotni-stav_2110150614_pj
