Zápotocký omluvil absenci na oslavě VŘSR v Moskvě špatným zdravotním stavem. Další týden zemřel

Sovětský vůdce sice Novotného do funkce jen doporučil, jeho přání však bylo pro naše komunisty rozkazem. Premiér Široký, se kterým se počítalo na Hrad, musel usilovně skrývat před sovětskými soudruhy své roztrpčení. Ale ani šéf strany Novotný nebyl nadšen. Zpočátku si myslel, že jej funkce prezidenta bude odvádět od práce pro stranu. Tato epizoda jasně ukázala, jak hluboká byla závislost naší země na Moskvě.

Stranická a státní delegace odletěla do Sovětského svazu na oslavy 40. výročí bolševické revoluce začátkem listopadu 1957. Skupinu funkcionářů vedl šéf komunistické strany Antonín Novotný a premiér Viliam Široký. Prezident Antonín Zápotocký zůstal doma. Necítil se zdravotně dobře a měl dosud v živé paměti Gottwaldovu cestu na Stalinův pohřeb. Gottwald se tehdy roznemohl tak, že za týden zemřel. Zápotocký tedy raději zůstal doma. Své kolegy z vedení vyprovodil na cestu a na ruzyňském letišti se s nimi rozloučil. Přestože do Moskvy neodletěl, svůj konec stejně neoddálil. Zemřel o týden později 13. listopadu 1957. V Kremlu pak sovětský vůdce Nikita Chruščov doporučil členům československé delegace, aby se novým prezidentem stal Antonín Novotný.

Zesnulý Antonín Zápotocký stál v čele státu od roku 1948 jako premiér a od roku 1953 jako prezident. Působení bývalého sociálního demokrata a známého odborového předáka bylo plné rozporů. Přestože nebyl krvežíznivým sekerníkem, jako členu nejužšího vedení KSČ mu jistě náležel příslušný díl odpovědnosti za politické vraždy a represe. Pomáhal ožebračit občany při měnové reformě a když se zvedla vlna odporu, požadoval tresty pro vzbouřené dělníky.

V letech 1948 až 1953 měli v našem vedení zásadní vliv nejtvrdší stalinisté. Po smrti Gottwalda však začal jejich vliv pozvolna upadat. Povýšil jen jeden z nich. A sice Slovák Viliam Široký, který se stal premiérem. Funkce předsedy vlády však tehdy neměla tak velký význam. Těžiště moci leželo především ve vedení strany a rozhodující pozici v ní získal nenápadný Antonín Novotný. První tajemník ÚV KSČ vytvořil s prezidentem Zápotockým v čele státu vůdčí tandem, ve kterém Novotný pomalu a jistě získával čím dál větší slovo.

Antonín Novotný sice nebyl žádný myslitel, ale dokázal se dobře orientovat v měnící se politické situaci. Když odjížděl v únoru šestapadesátého roku do Moskvy na sjezd sovětských komunistů, možná ani netušil, že ho čeká překvapení. Z domu měl připravený projev, ve kterém se občas objevilo jméno velkého vůdce Stalina. Během sjezdových jednání mu však začalo být jasné, že s oslavou generalissima by už asi u sovětských soudruhů příliš nezabodoval. Operativně tedy na poslední chvíli vyškrtal nevhodné pasáže a udělal dobře. Na tajném zasedání totiž sovětský vůdce Nikita Chruščov pohaněl Stalina tak, že na něm nezůstala nitka suchá. A to odhalil jen část pravdy.

Novotnému nemohlo být dobře. Před rokem doma odhalili na Letné Stalinovu obrovskou sochu a ve vedení kromě zesnulého Gottwalda zůstali všichni, kdo schvalovali rozsudky smrti. Co teď? Novotný to vyřešil po svém. Pragmaticky. Přesně v duchu hesla o tom, že vlk se nažere a koza zůstane celá. Nechal padnout manžela Gottwaldovy dcery a ministra obrany Alexeje Čepičku. Jeden z nejviditelnějších aktérů teroru první poloviny padesátých let přišel o členství v politbyru a ministerskou funkci. Byl definitivně odsunut z politiky do Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci.

Přes snahy vedení příliš nečeřit vodu, se ozvaly kritické hlasy. Stalo se tak na sjezdu spisovatelů. Hrdiny dne se stali Jaroslav Seifert a František Hrubín, kteří se ve svých projevech do stalinistů pěkně opřeli. Nemilosrdně zkritizovali uplynulé období vlády KSČ, zastali se pronásledovaných kolegů a odmítali, aby spisovatelé nadále lakovali skutečnost na růžovo. Za to si samozřejmě vysloužili kritiku z nejvyšších míst. Samotný prezident Zápotocký, také rádoby spisovatel, pomáhal přímo na sjezdu dusit jiskřičky vzdoru.

Jestliže mnozí pesimisté z řad skalních komunistů, znepokojeni vyjevením trpké pravdy o Stalinovi, varovně zvedali prst a lamentovali, že Pandořina skříňka se neměla otevírat, v naší zemi byl na rozdíl od Maďarska a Polska klid. Komunistům v této době hrála do karet relativně dobrá ekonomická situace, kdy se po letech monstrózní výroby zbraní konečně začalo myslet na spotřební zboží a výživu národa. Obrat od válečného průmyslu ke spotřebnímu přinášel první plody. Vláda dokonce zvýšila platy a snížila ceny. Vedoucí dvojice v čele státu měla situaci pod kontrolou. Zápotocký si hrál na lidového prezidenta otevřeného svobodné diskusi a o dvacet let mladší Novotný z pozice šéfa strany nenápadně utahoval šrouby, když bylo třeba.

V květnu 1957 k nám přiletěla na přátelskou návštěvu sovětská delegace na nejvyšší úrovni. Můžeme si jen domýšlet, co se honilo Chruščovovi jeho holou lebkou, když speciál kroužil nad Prahou. Určitě si vážil naší republiky jako bezproblémového spojence. Při pohledu na monstrózní sochu Stalina, kterou možná z letadla viděl, asi znechuceně odvrátil tvář. Nemnoho času totiž uplynulo od doby, kdy jej Stalin na nočních poradách nutil pít pohárek vodky, když neuhodl, jaký mráz ukazuje venkovní teploměr.

Na krutého tyrana nemohl zapomenout ani Zápotocký. Počátkem padesátých let se třásl strachy, že půjde na šibenici spolu se Slánským. Stalinovi totiž velmi vadila Zápotockého spisovatelská činnost. Ptal se, jak se může naplno věnovat politické práci, když mu zbývá čas na sepisování románů.

Poslední roky byly pro prezidenta Zápotockého náročné. Kvůli jeho zdravotním problémům, ale i kvůli ztrátě dcery Marie. Ta zemřela v roce 1954 v třiačtyřiceti letech. Na podzim 1955 Zápotocký prodělal těžký srdeční kolaps, kdy zůstal šestnáct hodin v úplném bezvědomí. Kardiogram ukázal postižení věnčitých tepen srdečních.

Srdeční slabost se znovu ozvala právě na začátku listopadu 1957, kdy se projevily známky čerstvého srdečního infarktu. Obtíže srdečního onemocnění vypukly v plném rozsahu 12. listopadu, kdy za naprostého klidu na lůžku a dodržování všech léčebných pravidel došlo náhle k novému poškození srdečního svalu. 13. listopadu ve tři hodiny ráno byl Zápotockého stav kritický. Nastalo selhání krevního oběhu, které se již nepodařilo zvládnout. V pět hodin ráno prezident zemřel.

Zemřel v době, kdy byli jeho kolegové v Moskvě. A právě tady a zcela nečekaně Nikita Sergejevič Chruščov doporučil přítomným československým soudruhům, aby zvolili novým prezidentem Antonína Novotného.

Premiér Viliam Široký byl jistě rozladěn. Stejně jako většina členů vedení byl tento politik slovenské národnosti přesvědčen o své volbě. Pracovníci filmového štábu už měli nachystaný jeho životopis. Tiskly se jeho portréty. Leč člověk míní a Sovětský svaz mění. Nikita Chruščov to přece v Moskvě řekl jasně. Hlavou státu by měl být Novotný.

Proč se tak stalo? Široký byl příliš spojen se Stalinem a jeho érou. V roce 1949 vedl delegaci na velkolepé oslavě vůdcových sedmdesátin v Moskvě. Po jeho smrti v březnu 1953 hřímal přesvědčivě slova přísahy během tryzny na Václavském náměstí. A v roce 1954 z ryze osobních důvodů schvaloval proces se slovenskými buržoazními nacionalisty s hlavním obviněným Husákem, kterého upřímně nenáviděl. V očích Chruščova zůstal Široký zarytým stalinistou neschopným změny, a proto byl pro sovětského vůdce neakceptovatelný.

Antonín Novotný byl zvolen jednomyslně poslanci parlamentu 19. listopadu 1957. Vyučený strojní zámečník sice nebyl intelektuálem, ale nechal si poradit. Měl armádu asistentů a poradců na různé společenské problémy. S jejich pomocí řídil stát. A řídil ho poměrně dlouho. Kdyby si to později nerozházel se Slováky a také s novým sovětským vůdcem Brežněvem, možná by vládl déle. Chruščov ho měl rád, protože byli podobného ražení.

Novotný by si však určitě nedovolil klepat vyzutou botou o řečnický pultík na valném shromáždění OSN, jako to učinil sovětský předák. Takovým hrubým neotesancem nebyl. Rozdíl mezi oběma státníky byl patrný na první pohled. Zdrženlivý Novotný byl elegánem každým coulem, kdežto obtloustlý Chruščov s nevypočitatelným chováním a vytahaným sakem s hvězdičkami měl do seriózně vyhlížejícího státníka hodně daleko.

Přesto si byli něčím podobní. A sice tím, že ač byli pravověrnými komunisty, došlo právě za jejich éry k uvolnění tvrdého represivního režimu. Oni svým způsobem tento vývoj umožnili, ale nakonec byli potupně odvoláni. Samozřejmě pak pocítili nevděk.

Zdroje:

Československé dějiny v datech – kolektiv autorů, 1986

https://www.denik.cz/cesko/antonin-novotny-ksc-prezident-nikita-chruscov-sovetsky-svaz-prazske-jaro-reformy/

https://www.reflex.cz/clanek/causy/84881/antonin-novotny-prvni-soudruh-na-prazskem-hrade-a-vitezstvi-socialismu-v-ceskoslovensku.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Novotný

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Zápotocký