Článek
Carští mořeplavci objevili Aljašku pro matičku Rus již v roce 1648. V Evropě v té době právě končila třicetiletá válka. Ruští cestovatelé Semjon Děžňov a Fjodot Popov jako první Evropané obepluli nejvýchodnější výběžek Asie a propluli průlivem mezi Asií a Severní Amerikou. Svůj objev učinili o téměř celé století dříve než dánský mořeplavec Vitus Bering, po kterém byl průliv později pojmenován.
Popov byl ruský kupec, který hledal loviště mrožích klů a vzácných kožešin. Expedici sám zorganizoval a financoval. Děžňov byl sibiřský kozák a mořeplavec. K výpravě se připojil jako zástupce carské moci a její velitel. Během mořských bouří nakonec dřevěné plachetnice výpravy vzaly za své. Děžňov po ztroskotání přežil zimu v drsných podmínkách na Čukotce založil zde osadu Anadyrsk. Popov pravděpodobně zemřel na kurděje. Děžňovova písemná hlášení o plavbě průlivem se ale nedostala tam, kam měla a byla objevena až v 18. století. V Rusku se tedy o cestě průlivem dlouho nic nevědělo.

Jedna z dřevěných plachetnic, na kterých se výprava Fjodota Popova vydala Severním ledovým oceánem k Beringovu průlivu.
Teprve v roce 1742 se dostaly do Ruska skutečně hodnověrné zprávy o Aljašce. V létě 1741 zakotvila u jejího pobřeží plachetnice „Svatý Petr“ plující pod ruskou vlajkou. Velel jí dánský kapitán Vitus Bering. Poznávací výprava vyplula z Ochotska. Rusku šlo především o kožešinovou zvěř sobolů a stříbrných lišek. Členem výpravy byl i lékař a přírodovědec Georg Steller. Ten objevil nové zajímavé živočišné druhy. Zaujala ho zejména mořská vydra.
Na zpáteční cestě ale posádka ztratila orientaci a musela přezimovat na jednom z ostrovů. Mnoho námořníků přišlo o život, mezi nimi i sám Bering. Jen několika z nich se podařilo vrátit do Ruska. Ti však přinesli zprávu o objevu velkého množství kožešinové zvěře na Aljašce.

Plachetnice „Svatý Petr“
Jak již bylo řečeno, Rusko mělo o Aljašku zájem právě kvůli přísunu vzácných kožešin. Hitem se stala již zmíněná vydra mořská. Lovci dodávali na trh tisíce jejích kožešin. Cílovými zákazníky výnosného obchodu byli především příslušníci ruské, ale i čínské šlechty. Roku 1799 začala na Aljašce působit Rusko-americká společnost, která hrála rozhodující roli v ruské osídlovací politice. Car Pavel I. jí přenechal výhradní právo obchodu a přenesl na ni odpovědnost za správu osad. Aljaška se tak stala oficiální ruskou kolonií.
Na Aljašce v té době žilo na šedesát tisíc místních obyvatel. Jednalo se především o Eskymáky a Aleuťany, po nichž získala země své jméno. Rusové se k nim chovali stejně násilně jako jiní Evropané na jiných částech objeveného kontinentu. Během několika let klesl počet Aleuťanů ze šestnácti tisíc na pouhé dva tisíce. Trpěli i Eskymáci, které ruští nájezdníci téměř připravili o velryby, které byly hlavním zdrojem jejich obživy.

Na této mapě z roku 1860 je vyobrazena „Ruská Amerika -Aljaška“ sousedící s „Britskou Amerikou- Kanadou“. Výřez je z „Mapy Severní Ameriky“, znázorňující její politické rozdělení a nedávné objevy v polárních oblastech.
Bohaté zdroje kožešin se začaly citelně ztenčovat. Většina zvířat byla vyhubena. Udržování ruské kolonie na severu amerického kontinentu se prodražovalo a zisky slábly. V polovině devatenáctého století Rusko vedlo nákladnou válku na Krymu. Nakonec ji prohrálo a car Alexandr II. musel poslouchat nářky svých ministrů, že státní pokladna zeje prázdnotou. A tak báťušku cara a jeho poradce napadlo, že by si mohli přilepšit prodejem Aljašky.
Ale komu ji prodat? S Aljaškou sousedila Kanada, tehdy britská kolonie. S Angličany však Rusko nemělo po válce na Krymu nejlepší vztahy a nechtělo mít protivníka za humny. Jako mnohem lepší partner se v té době jevily Spojené státy americké.
Amerika měla za sebou občanskou válku. Prezident Abraham Lincoln přišel o život při atentátu a na jeho místo nastoupil Andrew Johnson. A právě ten pověřil ministra zahraničí Wiliama Sewarda jednáním o nákupu rozsáhlého území Aljašky. Rusko zastupoval významný diplomat Eduard de Stoeckl.
Pánové se sešli u jednacího stolu a dojednávali podmínky postoupení Aljašky USA. 30. března 1867 potom podepsali smlouvu, která byla ratifikována Senátem Spojených států amerických. Po souhlasu Senátu připojil 20.června 1867 svůj podpis prezident. Ve stejný den smlouvu podepsal i car Alexandr II. Rusko prodalo rozlehlé území Aljašky o rozloze 1 518 000 km² Spojeným státům americkým za 7 200 000 dolarů, což činilo méně než pět dolarů za čtvereční kilometr.

Podpis smlouvy o postoupení Aljašky. Druhý zleva s mapou je ministr zahraničí USA William H. Seward, třetí zprava u globusu je ruský velvyslanec baron de Stoeckl. Smlouva byla podepsána v Sewardově sídle v Auburnu, ve státě New York.

Památný šek na 7,2 milionů dolarů.
Předávací ceremoniál se konal ve městě Sitka 18. října 1867. Ruskou stranu zastupoval kapitán Alexej Alexejevič Peščurov a americkou generál Lovell Rousseau. Ruští a američtí vojáci nastoupili ve slavnostních uniformách před dům gubernátora. Rusové spustili ruskou vlajku a Američané vztyčili americkou vlajku. Zazněla dělová salva.
V Spojených státech se zvedla vlna kritiky. Většina Američanů považovala koupi neznámé země na severu za vyhození balíku peněz z okna. Tisk nazval obchod „Sewardovým šílenstvím.“ Lidé mluvili o „Johnsonově zahradě s ledními medvědy“. S posměchem Aljašce také říkali „Sewardova lednička“.
Odpor byl tak silný, že Kongres nechtěl smlouvu ratifikovat. Došlo k uplácení kongresmanů, na kterém se podílel i ruský vyjednavač. Car Alexandr II. byl spokojený. Zbavil se nehostinné a vzdálené země na mrazivém severu. Stoeckelovi prý vyplatil prémii 25 000 dolarů, a dokonce mu udělil doživotní rentu 6 000 dolarů ročně, kterou diplomat inkasoval až do konce svého života, i když už začínalo být nad slunce jasné, že to skvělý obchod pro Rusko rozhodně nebyl.

Dobová karikatura zesměšňující koupi Aljašky v roce 1867. Ministr zahraničí William Seward natírá horečnatého (a těžkostmi sužovaného) prezidenta Andrewa Johnsona chladivou mastí (Aljaškou). V pozadí jsou jako „výhody“ znázorněny možnosti vládnout Eskymákům, zatímco na plakátu je vidět strýček Sam, kterého pronásledují lední medvědi.
V době podepsání kupní smlouvy údajně nikdo neměl o nerostném bohatství, které Aljaška skrývá, ani potuchu. Údajně. Ale už v roce 1880, pouhých třináct let po předání Aljašky USA, byla objevena bohatá zlatá žíla v Juneau. Další objevy následovaly a v roce 1896 se Aljaška definitivně dostala do světového povědomí jako „zlatý důl“, když George Carmack objevil zlaté nugety v přítoku řeky Klondike. Tento objev přitáhl tisíce zlatokopů a přeměnil Aljašku v centrum zlaté horečky. Jen v letech 1896 až 1899 se zde vytěžilo zlato v tehdejší hodnotě za zhruba 29 miliónů dolarů.
V té době už ale byli hlavní čtyři aktéři pozoruhodné transakce po smrti. William Seward zemřel v roce 1872, Andrew Johnson v roce 1875, car Alexandr II. podlehl následkům zranění po bombovém atentátu v roce 1881 a baron Stoeckl odešel z tohoto světa roku 1892.
V dalších letech se ukázalo, že Aljaška není pouze cenným zdrojem zlata. Bylo zde totiž objeveno obrovské množství ropy, významné zásoby mědi, stříbra, uranu a také ložiska zemního plynu.
A právě velká naleziště ropy, jejíchž první nález byl oznámen již v roce 1900, tvoří hlavní část aljašského bohatství. O „ropné horečce“ se však začalo hovořit až po úspěšném vrtu v roce 1968. Aljaška získala v následujícím roce 1969 za pronájem práv v těžební oblasti téměř 900 milionů dolarů. Poté začala výstavba aljašského ropovodu, který ústí v nezamrzajícím přístavu Valdez. První tanker s ropou odtud odplul v srpnu 1977.
Samozřejmě se nabízí otázka, jestli Američané věděli, co všechno Aljaška skrývá, ještě předtím, než ji od Rusů v roce 1867 koupili. Hlavním motivem ministra zahraničí Williama Sewarda prý bylo vytlačit Rusko ze severoamerického kontinentu a zajistit USA přístup k Tichému oceánu a obchodním cestám do Asie. Nedělejme si však iluze o tom, že by na důležitá místa americké administrativy, ale i do oblasti byznysu neprosákly informace o potencionálních možnostech těžby nerostných surovin.
Již v polovině devatenáctého století důlní inženýr Pjotr Dorošin, pracující pro Rusko-americkou společnost, objevil malé stopy zlata v oblasti poloostrova Kenai. Nálezy však nebyly velké, a tak jim nebyla věnována velká pozornost. Zejména ze strany Ruska, které se soustředilo pouze na obchod s kožešinami. Je možné, že i v dalších letech byly činěny pokusy zjistit, co se na Aljašce kromě zvěře, ryb a rozsáhlých lesů ještě nachází. Ale to se již nacházíme v oblasti spekulací, které nejsou podloženy fakty.
V každém případě se Rusové v roce 1867 lehkomyslně vzdali obrovského a bohatého kusu země kvůli několika miliónům amerických dolarů, kterými přechodně zalepili díry ve státním rozpočtu. Američtí občané naopak velmi záhy přišli na to, že Aljaška není opovrhovanou „Sewardovou ledničkou“.

Město Sitka, ležící v oblasti Aljašského výběžku, byla místem slavnostního předání Aljašky v roce 1867. Na počátku 19. století ji rozvinula Rusko-americká společnost a na počátku 20. století se stala střediskem výroby celulózy, těžby zlata a konzervárenského průmyslu. Malíř Richardson, který specializoval na malbu aljašské krajiny, na svém akvarelu zachytil starý ruský gubernátorský dům na vyvýšenině a vlevo původní domorodou vesnici.
Zdroje:
https://www.kvety.cz/historie/nejhorsi-obchod-vsech-dob-rusko-ajaska-spojene-staty/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Koupě_Aljašky
https://g.cz/aljaska-na-prodej-rusove-ji-americanum-prenechali-za-par-dolaru/
https://www.forum24.cz/pred-150-lety-koupili-americane-od-rusu-aljasku-zaplatili-72-milionu
https://www.dotyk.cz/dejiny/sewardova-lednice-prodej-aljaska-usa-rusko/
https://www.britannica.com/event/Alaska-Purchase
https://history.state.gov/milestones/1866-1898/alaska-purchase
https://www.goldmapsonline.com/alaska-gold-rush.html
https://www.linkedin.com/posts/alaska-permanent-fund-corporation_on-september-10-1969-alaskas-prudhoe-bay-activity-7503890543316439041-3bQV





