Článek
Řada lidí se domnívá, že vzájemné jaderné odstrašení velmocí funguje jako prevence proti světové válce a pokud by neexistovalo, některé vůdce už by dávno napadlo válku rozpoutat. Jedině hrozba vlastního sebezničení je drží na uzdě. Jakou ale máme jistotu, že pomyslný sud střelného prachu, na kterém lidstvo sedí, jednoho dne neexploduje nedopatřením?
Obranné systémy velmocí vytvořené proti případnému napadení protivníkem jsou nepochybně vysoce sofistikovanou záležitostí. Tato zařízení jsou bezpečnostně jištěna a teoreticky vylučují spuštění jaderné konfrontace omylem. Teorie se však občas s praxí rozchází. Zkušenosti nám říkají, že na světě není nic absolutně dokonalé a k chybě může dojít. I sebelepší systémy mohou selhat.
K jedné dramatické události došlo na konci sedmdesátých let dvacátého století. V té době v Kremlu seděl šestnáctým rokem přestárlý a nemocný Leonid Brežněv, zatímco v Bílém domě vstupoval do posledního roku svého volebního období prezident Jimmy Carter. Pět měsíců předtím oba státníci podepsali ve Vídni smlouvu o omezení vývoje některých druhů balistických raket s jadernými hlavicemi.
Jimmy Carter a Leonid Brežněv podepisují ve Vídni smlouvu SALT II.
Přes dočasné oteplení vztahů však studená válka pokračovala. Supervelmoci zdokonalovaly své obranné systémy a ve stále větší míře začaly využívat počítačů. Centrálním mozkem armády Spojených států byl systém Wimex, který sbíral, propojoval a vyhodnocoval data ze všech obranných základen, satelitů a radarů. Počítače byly tehdy považovány za neomylné nástupce chybujících lidí a nový obranný systém mohl automaticky vyhlásit v USA stav válečné pohotovosti.
A právě tento elektronický mozek armády Spojených států 9. listopadu 1979 ve tři hodiny ráno na základně severoamerického velitelství letecké obrany (NORAD) v Coloradu spustil poplach. Analytici spatřili tři hodiny po půlnoci na svých monitorech děsivé varování: Sovětský svaz vypálil na Spojené státy stovky jaderných balistických střel. Byla ještě tma, když zvonění telefonu vzbudilo tehdejšího prezidentova poradce pro národní bezpečnost Zbigniewa Brzezinského.
Zbigniew Brzezinski (1928-2017) byl politolog, považovaný vedle Henryho Kissingera a Samuela Huntingtona za šedou eminenci americké zahraniční politiky. V letech 1977–1981 byl bezpečnostním poradcem amerického prezidenta Jimmyho Cartera.
Z prvního telefonátu se Zbigniew Brzezinski dozvěděl o vzniklé hrozbě a druhý telefonický hovor mu upřesnil hlášení obranných počítačů:
„Na USA letí více než 200 sovětských raket.“
Přestože byl tento pán známý svým tvrdým postojem vůči SSSR, zachoval chladnou hlavu. Později vzpomínal:
„Když jsem zvedl telefon, uslyšel jsem cizí hlas, jak mi sděluje: Promiňte, pane. Jsme pod jaderným útokem. Před 30 vteřinami bylo vypáleno dvě stě sovětských raket na Spojené státy.“
Věci byly v té chvíli už v pohybu. Strategické vzdušné velitelství v reakci na ohlášení útoku okamžitě vyslalo do vzduchu stíhací letouny, aby chránily americký vzdušný prostor. Prezidentský speciál byl nachystán k odletu na utajené místo.
Brzezinski čekal na potvrzení zprávy, aby poté telefonem vzbudil prezidenta Jimmyho Cartera. Dramatické chvíle popsal takto:
„Podle pravidel jsem měl dvě minuty na ověření informace a pak další čtyři minuty na to, abych probudil prezidenta, prošel s ním možnosti, získal jeho rozhodnutí a pak inicioval odpověď.“
Pak obdržel další zprávu. Možná se musel posadit. Pokud tedy stál. Druhé sdělení totiž uvádělo, že na USA letí ještě mnohem více sovětských raket. Zhruba 2200 smrtonosných střel.
Americké rakety a strategické bombardéry pro odvetný úder byly okamžitě uvedeny do stavu plné připravenosti. Čekalo se jen na prezidentův rozkaz. A co udělal Zbigniew Brzezinski? S ledovým klidem počkal, až uběhne šestiminutová lhůta k informování prezidenta.
„Byl to zvláštní pocit, protože fyzicky nejsem žádný hrdina,“ líčil později. „Když jsem kdysi například vlétl do turbulencí, byl jsem značně nervózní. Tentokrát jsem byl ale naprosto klidný. Tak či onak jsem věděl, že do 28 minut stejně budeme všichni mrtví – moje žena, moje děti, všichni ostatní.“
Zbigniew Brzezinski se však dočkal třetí analýzy, která poplach zastavila. Ohrožený svět zachránily systémy včasného varování. Tyto citlivé přístroje průběžně měřily například seismickou aktivitu při startech balistických střel. Čerstvá data z radarů a seismografů žádnou aktivitu raket neukazovala. Poplach byl vyhodnocen jako falešný.
Následná kontrola pak zjistila, že jeden z pracovníků ústředí omylem do systému zavedl děrnou pásku určenou pro cvičné testování poplašného systému. Počítač data simulace vyhodnotil jako skutečnost, a spustil opravdový poplach. Do okamžiku, kdy Spojené státy měly odpovědět odvetným úderem, zbývalo jen několik minut.
S děsivými fakty se prezident Jimmy Carter seznámil až po probuzení. Pokud by se v budoucnu zeptal, kdy se během jeho vlády lidstvo nejvíce přiblížilo jaderné katastrofě, jeho poradce mu mohl klidně odpovědět: „Zatímco jsi spal“.
Zbigniew Brzezinski a Jimmy Carter v prezidentském víkendovém sídle Camp David.
Zdroje:
https://denikn.cz/823481/sest-okamziku-v-dejinach-kdy-svet-stal-jen-krucek-od-jaderne-valky/
https://www.denik.cz/historie/falesny-poplach-usa-jaderny-utok-studena-valka-1979/
https://www.securitymagazin.cz/historie/jaderny-utok-prisel-z-obrazovky-v-roce-1979-delily-svet-od-nuklearni-katastrofy-jen-minuty-1404071013.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zbigniew_Brzezinski
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jimmy_Carter
