Článek
Potomek Alžběty Stuartovny a Fridricha Falckého se narodil v Praze 27. prosince roku 1619. Bylo těsně po Vánocích a zástupci českých stavů s nadšením spěchali s dary k malému novorozeněti v plenkách, jako by to byl právě narozený Ježíšek.
Přestože se narodil v Čechách, rodiče mu nevybrali česky znějící jméno. Obdržel jméno po svém slavném předkovi z rodu Wittelsbachů, který dosáhl hodnosti římského krále. To ale vůbec nevadilo české protestantské šlechtě. Její příslušníci se předháněli, čím by novorozeňátko obdarovali, aby se u nového královského páru dobře zapsali. Jeho křtiny byly stejně okázalé jako korunovace rodičů šest týdnů předtím. Česká šlechta si přála, aby právě Ruprecht byl otcovým nástupcem v království, když už se v Čechách narodil.
Tužby se ovšem nenaplnily. Uběhl necelý rok a bohatí příbuzní Alžběty Stuartovny bohužel finančně nepodpořili rebelující stavy, jak se očekávalo. Většina šlechticů do vlastní kapsy také hlouběji nesáhla a demoralizovaná armáda najatých žoldáků prohrála bitvu na Bílé Hoře. Po prohraném boji královská rodina tajně prchla z města. Královští rodiče předtím nařídili naložit co nejvíc pokladů ze sbírek Rudolfa II. Ve spěchu však málem zapomněli na svůj jedenáctiměsíční poklad spící v koši. Kdyby na sebe neupozornil pláčem a jeden z duchapřítomných sloužících ho na poslední chvíli nestrčil do posledního odjíždějícího vozu, malý Ruprecht by asi zůstal v Praze.
Početná rodina krále Fridricha putovala po Evropě, ale nikde je nechtěli. Nakonec se nad psanci slitoval Mořic Oranžský a poskytl jim klidný azyl v Haagu. Ruprecht tak mohl získat důkladné vzdělání. Mateřské lásky si ale moc neužil, protože podle svědectví domácích učitelů, matka Alžběta si více hrála s cvičenými opicemi než s dětmi.
Malý Ruprecht na obraze Michiela Jansze van Mierevelta.
Ruprecht nepatřil mezi vzorné žáky a prý často zlobil. Na druhou stranu od útlého věku projevoval mimořádné nadání. Ve třech letech mluvil česky, anglicky a francouzsky a časem ovládl i němčinu. Vynikal v matematice, přírodních vědách, elegantně tančil, slušně maloval a obstojně hrál na několik hudebních nástrojů. Na univerzitě v Leidenu studoval matematiku, vojenské stavitelství a technické kreslení.
Chlapec rostl jako z vody. V osmnácti letech měřil téměř dva metry. Když uvážíme, že tehdejší průměrná výška nepřesahovala 170 cm, mezi lidmi jistě značně vyčníval. Stejně jako jeho sourozenci byl mimořádně pohledný.
Na obraze Anthonise van Dycka je vlevo Ruprechtův starší bratr Karel Ludvík a vpravo je Ruprecht.
Již na prahu dospělosti se účastnil různých vojenských tažení třicetileté války a postupně získal pověst neohroženého bojovníka. V osmnácti letech velel jízdnímu pluku. V bitvě u Vlotho roku 1638 padl do zajetí císařské armády. Po zmařeném pokusu o útěk byl dopraven do Lince v Rakousku, kde se ho jezuité snažili obrátit na katolickou víru. Pokud by se zřekl víry, císař by mu nabídl jedno z německých knížectví. Ruprecht však hrdě odmítl.
Další obraz Ruprechta z dílny Anthonise van Dycka.
Jinak se ale měl v Rakousku dobře. Jeho vězení připomínalo spíš lehce kontrolovanou internaci s volným pohybem po městě. Urozený zajatec se skamarádil s císařovým bratrem Leopoldem. Vyjížděli spolu na lov. Také se naučil hrát tenis, a protože byl soutěživý člověk, snažil se každého porazit. Hru si osvojil natolik dobře, že o něm později psali jako o čtvrtém nejlepším hráči tenisu v Anglii.
Do pohledného vězně se zamilovala dcera velitele vazební pevnosti Susanne. Právě když se Ruprechtovi podařilo Susanne svést, tak se anglický král Karel postaral o jeho propuštění. Mezi rakouským vládcem Ferdinandem III. a anglickým králem Karlem I. totiž došlo k džentlmenské dohodě. Strýc Karel za synovce zaplatil přijatelné výkupné a Ruprecht na oplátku přísahal, že proti Habsburkům nikdy nebude bojovat.
Když se v srpnu 1642 Ruprecht objevil v Anglii, královský strýc synovce přivítal s otevřenou náručí. V Anglii totiž doutnala první ohniska vzpoury. Královy spory s parlamentní opozicí vedenou Oliverem Cromwellem nepěkně jiskřily a brzy se změnily ve válečný požár. Králi se každý zkušený bojovník hodil. Jmenoval Ruprechta generálem jízdy. Žádné koně s jezdci mu však nedal. Doporučil mu, aby si armádu sám naverboval. Jinak prý zůstane generálem bez vojska.
Ani ne třiadvacetiletý vojevůdce však krále nezklamal. Během půl druhého měsíce postavil třítisícový sbor a zvítězil v bitvě u vesnice Powick. Tehdy Ruprecht poprvé a zdaleka ne naposledy použil taktiku bleskové války. Soustředil co největší sílu na co nejmenší ploše a rozhodným útokem nepřátelské pozice rozvrátil. Když se průlom zdařil, získal prostor pro obchvatné manévry, kořistění zásob či pronásledování prchajících nepřátel. Pokud ho ovšem ostatní velitelé podpořili. V opačném případě mu hrozilo obklíčení. A přesně to byl důvod, proč příští bitva u Edge Hillu v říjnu 1642 skončila po nadějném začátku patem.
Obraz „Předvečer bitvy u Edge Hill“ od Charlese Landseera. Král Karel I. stojí uprostřed s modrou šerpou Řádu podvazku; princ Rupert Rýnský sedí vedle něj a lord Lindsey stojí vedle krále a opírá svou velitelskou štafetu o mapu. Princ z Walesu (později Karel II.) a vévoda z Yorku (později Jakub II.) jsou dva chlapci za zády prince Ruperta.
V příštím roce Ruprechtovi vojáci vyčistili celou jihozápadní Anglii. Válečné úspěchy Ruprechta však byly trnem v oku jiným, méně schopným velitelům. Hodně závistivců se našlo i v králově okolí. O dva roky později v září 1645 kvůli nedostatku zásob Ruprecht takticky vyklidil přístav Bristol. Proradní našeptávači však vojenství neznalému monarchovi namluvili, že jeho generál je zbabělec a zrádce.
Ruprecht se proti pomluvám důrazně ohradil a donutil krále ke svolání čestného vojenského soudu. Ten jednomyslně konstatoval Ruprechtovu nevinu. I když dal soud schopnému veliteli za pravdu, znechucený Ruprecht nakonec stejně z Anglie odešel.
Na evropské pevnině našel Ruprecht také uplatnění jako voják. Francouzský král Ludvík XIV. válčil se Španěly a potřeboval dravého, a přitom zkušeného velitele. Ruprecht byl přidělen k vojsku maršála Jeana de Gassiona. Vojevůdce nejprve cítil konkurenci, ale pak se Ruprechtem spřátelil. Ve velmi krátkém čase Ruprecht prokázal své kvality. Obklíčil pevnost La Basée a dojednal se španělským velitelem pevnosti jeho kapitulaci.
Krátce poté se i s maršálem Gassionem dostal do šarvátky s menším španělským oddílem a byl zraněn do hlavy střelou z pistole. Z nešťastné rány Ruprechtovi zbyla památka v podobě jizvy, ale bohužel i trvalé následky. V nepravidelných cyklech totiž od té doby trpěl prudkými bolestmi hlavy.
V roce 1648 se zkušený velitel přesunul zpět do Anglie, lépe řečeno do jejích vod. Vyslyšel totiž prosebné volání anglického následníka trůnu, svého bratrance Karla, který objednal v Holandsku sedm válečných lodí pro svého otce. Ruprecht byl požádán, aby s plavidly odplul do anglických vod. Bývalý generál Ruprecht se stal přes noc admirálem a v nové roli si vedl opět úspěšně. Převzal lodě, sehnal posádky a dokázal zdánlivě nemožné. Aktivní blokádou přístavů odřízl Anglii od přísunu čerstvých sil a materiálu, které plynuly Cromwellovým povstalcům z Irska. Konečnou porážku Karla I. to však neodvrátilo. Král padl do zajetí a byl popraven.
Ruprecht se však nehodlal vzdát. Se svými loděmi se rozhodl co nejvíce škodit anglickému námořnímu obchodu. A tady začala další podivuhodná etapa dobrodružného života Ruprechta Falckého. Ve třiceti letech se stal obávaným pirátem.
Roku 1650 jeho lodě zablokovala poblíž Portugalska anglická válečná eskadra. Došlo k boji, ale anglické bitevní lodě měly více děl. Ruprecht přesto unikl do Středozemního moře. Zde přepadal španělské i anglická obchodní plavidla. V Toulonu získal francouzskou pomoc, ale ani to mu nepomohlo, Angličané jej stále pronásledovali. Proto raději odplul otevřený oceán. Pokračoval k Azorským ostrovům. Jeho vlajková loď Constant Reformation se však u Azor potopila a on málem utonul. Přesto pokračoval ke Kapverdám a dále do Karibiku. Stále se mstil Anglii, neúnavně kořistil a uloupenými loděmi doplňoval svou eskadru. Jiná plavidla zase prodával i s nákladem. U Panenských ostrovů však přišel o další svoji loď Defiance a s ní se bohužel ztratil i jeho mladší bratr Mořic, kterého Ruprecht celé týdny marně hledal.
Po třech letech drsného života na moři, poté co prodělal malárii, se však v březnu 1652 přes Azory vrátil do Evropy. Totálně vyčerpaný přistál s lodí Swalow a čtyřmi dalšími plavidly ve francouzském přístavu St.Nazaire. Po zaplacení různých pohledávek a dluhů byla jeho finanční situace stejně neuspokojivá, jako když odplul na oceán.
Mapa znázorňující trasu plavby piráta Ruprechta
Bylo mu třicet tři let a na chvilku přemýšlel co bude dál a jak řešit peněžní nouzi. Nejprve se pokusil výhodně oženit. To se mu nepovedlo. Namaloval několik pochmurných obrazů. Odcestoval do Rýnské Falce, kterou jeho nejstaršímu bratrovi císař Ferdinand III. vrátil. Z Falce odjel do Vídně. Nechal se najmout do války proti Turkům. Při bojích v Uhrách dokonce velel českým vojákům. Na podzim roku 1657 však z habsburské služby odešel a vrátil se zpět do Falce. Přemýšlel, jestli další roky stráví podobným způsobem, jak byl dosud zvyklý. Tedy na bitevních polích. Jak se zpětně díval na svou vojenskou kariéru, je patrné i z nápisu, který se o mnoho let později objevil na jeho náhrobku: „Život vojáka je plný cti, ale ani pes by ho nežil.“
Osud však ukázal Ruprechtovi v jeho čtyřiceti letech velmi vlídnou tvář. V Anglii se totiž po smrti Olivera Cromwella změnila politická situace. V roce 1660 byl z exilu na trůn povolán Karel II. A ten na svého bratrance nezapomněl. Pozval ho do Anglie, udělil mu titul vévody a roční penzi ve výši 4 000 liber. Uvážíme-li, že v té době byla libra opravdu librou stříbra, což znamená téměř půl kila, Ruprecht se stal jedním z nejbohatších evropských rentiérů.
Ruprecht jako vévoda z Cumberlandu na obraze, který namaloval Peter Lely.
Ruprecht byl svému králi nesmírně vděčný, a přestože měl zajištěnou rentu vyplývající z titulu vévody, ještě naposledy vstoupil do královských služeb jako admirál. Když roku 1665 vypukla anglo–nizozemská válka, pomohl Anglii zvítězit v námořní bitvě u Lowestoftu.
Pak už ale definitivně opustil bitevní vřavy a začal se naplno věnovat ušlechtilejším zájmům. Nyní mohl naplno uplatnit svůj nesporný talent v oblasti vědy a umění. Nebyl ještě tolik starý, a kromě vracejících se migrén v důsledku dávného zranění a mírné vyčerpanosti po prodělané malárii byl i relativně zdravý.
Začala nová etapa jeho života. Stal se zakládajícím členem Královské vědecké společnosti. Ve Windsorském paláci si zařídil laboratoř a kovárnu. Vzhledem k tomu, že byl mimořádně technicky nadaný a měl čas se vědecké práci věnovat, vynálezy z jeho dílny na sebe nenechaly dlouho čekat.
Seznam jeho objevů byl opravdu úctyhodný. Patřil mezi ně první prototyp torpéda, nová metoda odlévání broků, a dále užitečná slitina mědi a zinku zvaná „princův kov“. Skleněné „Ruprechtovy kapky“ vedly zase k vynálezu neprůstřelného skla. Vynalezl také novou metodu vrtání dělových hlavní, která zpřesnila cílení, námořní kvadrant umožňující měření za bouře a „potápěcí stroj“, který se úspěšně použil pro vyzvednutí španělských zlatých mincí z vraku lodi u ostrova Hispaniola.
Jak již bylo zmíněno, Ruprecht čas od času trpěl úpornými bolestmi hlavy. Proto se rozhodl v roce 1667 absolvovat tzv. trepanaci lebky. Tato nesmírně bolestivá „operace“ byla prováděna za účelem uvolnění nitrolebečního tlaku a zmírnění bolesti – jak se tehdy věřilo. Zákrok se prováděl bez umrtvení a nemocní často přišli o život. Ruprecht operaci přežil a po své děsivé zkušenosti začal přemýšlet, jak by utrpení pacientů zmírnil. Následně navrhl a osobně vykoval příslušné chirurgické nástroje.
Ruprecht byl rovněž výborným malířem. Ve svém ateliéru rozvíjel i toto nadání. Vytvořil nový způsob použití perspektivy pro zobrazování budov a techniku malování na mramoru. Uvedl do Anglie techniku mezzotintu, které se naučil v Německu. Jeho mezzotinty se dodnes považují za jedny z nejlepších.
Mohlo by se zdát, že se Ruprecht v poslední fázi svého života zcela oddal vědě a umění a většinu času trávil v ateliéru a dílně. Nebyla to však pravda. Živě se zajímal i o veřejné dění, politiku a obchod. Byl totiž nejenom zdatným vojenským stratégem. Svůj smysl pro strategii uplatnil i v obchodu.
Když po úpadku baltické hanzovní ligy vzrostla cena kožešin, začal se Ruprecht zajímat, kde by se toto zboží dalo pořídit levněji. Jeho pozornost se soustředila na sever amerického kontinentu.
Získal důležité informace a dal se do shánění finančních zdrojů pro expedici do Hudsonova zálivu. Král mu zapůjčil veliký dvojstěžník a spolu se svými obchodními společníky zakoupil ještě menší loď. Obě plavidla vyplula v červnu 1668 směrem k severní Americe. Ruprechtem pověření vůdci výpravy navázali v severní Kanadě obchodní styky s místními indiány. V srpnu 1669 připlula výprava zpět do Londýna s nákladem kožešin. Expedice nejen pokryla náklady, ale také potvrdila, že v Hudsonově zálivu se dá i přezimovat.
Král Karel II. vydal v květnu 1670 vydal listinu, kterou Ruprechtovi a jeho společníkům daroval území obklopující Hudsonův záliv. Byla založena akciová společnost. Akcionáři na darovaném území nechali vybudovat síť pevností, kde indiánům prodávali kovové nástroje, kotlíky, vlněné přikrývky a další zboží za přesně stanovený počet kožešin. Ruprecht byl jmenován guvernérem celé oblasti, kterou na jeho počest pojmenovali „Ruprechtovou zemí“. Toto území zahrnovalo zhruba třetinu současné Kanady.
A jak to měl Ruprecht se ženami? Rozhodně se jim nevyhýbal, ale nikdy se neoženil. Velice miloval irskou aristokratku Frances Bardovou, která mu porodila syna Dudleyho. A s herečkou Margareth Hughes zplodil dceru Rupertu. Ke svým dvěma nemanželským dětem se vždy hrdě hlásil a štědře je podporoval. Syn Dudley bohužel zemřel jako dvacetiletý v boji s Turky při obléhání Budína. Potomci dcery Ruperty prý žijí dodnes.
Princ Ruprecht Falcký zemřel v Londýně 29. listopadu 1682 ve věku nedožitých třiašedesáti let a byl pochován v kryptě Westminsterského opatství. Přestože pocházel z královského rodu, nikdy nenosil královskou korunu a nikdy neusedl na královský trůn po boku princezny. Zřejmě ho to příliš nemrzelo. Nemusel žít v zajetí státnických povinností, které by omezovaly jeho rozlet. Díky tomu prožil nevšední život plný podivuhodných dobrodružství. Šíře jeho zájmů a schopností byla neuvěřitelná. Občas se sice vrhal střemhlav do nebezpečných vod, riskoval a nezdravě pokoušel osud, ale života si rozhodně užil.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/technet/technika/ruprecht-falcky-bitva-u-lowestoftu-a-ctyrdenni-bitva.A220712_091512_tec_technika_erp
https://www.stoplusjednicka.cz/pohnuty-zivot-ruprechta-falckeho-jak-se-stal-z-budouciho-ceskeho-krale-pirat
https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/historie-jak-posledni-cesky-princ-dal-vzniknout-kanade.A140617_214404_p_zahranici_wag
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ruprecht_Falcký
