Článek
Budoucí cyklista se narodil 7. května 1949 a vyrůstal ve vesničce Spy u Nového Města nad Metují. Jeho otec byl učitelem a matka švadlenou.
Odmalička byl velmi živým dítětem a když sedl na kolo, občas zapomínal na pud sebezáchovy. Tatínek jej proto raději přihlásil do cyklistického oddílu v Dobrušce. Usoudil, že tam bude chlapec alespoň pod odborným dohledem a jeho zběsilou jízdu tam usměrní.
Ve dvanácti letech Vlastík vyhrál v Polici nad Metují svůj první závod a zářil štěstím. Za své vítězství obdržel kružítko a trenýrky. Na své ceny byl patřičně hrdý a všude se s nimi chlubil.
V Dobrušce vystudoval střední průmyslovou školu, ale dařilo se mu hlavně na kole. Získal titul dorosteneckého mistra republiky. Po maturitě ověnčen vavříny zamířil na vojnu do Dukly Brno.
V Brně se dostal do společnosti nejlepších československých cyklistů. V brněnském vojenském oddíle byla soustředěna elita naší tehdejší cyklistiky. Byli zde i závodníci, kteří již něco dokázali. Jedním z nich byl Jan Smolík. A právě on na Moravcovy začátky vzpomínal:
„Začalo se povídat, že z něj může vyrůst další vítěz Závodu míru, tak jsem se na něj šel podívat. Jeho odvaha ve sjezdech mě šokovala, ani mezi dospělými cyklisty jsem neznal závodníka, který by tak nebojácně a bravurně zvládal sebeostřejší zatáčky. A v osmnácti vyhrál dorostenecké mistrovství republiky. Bylo jasné, že až půjde na vojnu, bude to k nám do Dukly Brno. Do velkých kopců mu to tolik nešlo, ale všechno doháněl právě ve sjezdech. Někdy předváděl až kaskadérské kousky.“
Moravce si zanedlouho všimnul i reprezentační trenér Kamil Haťapka. V roce 1970 jej zařadil do reprezentačního družstva pro závod Kolem Mexika.
Legendární cyklistický trenér později vzpomínal:
„Byli jsme tam na pozvání a vůbec poprvé, kopce tam byly obrovské. V etapě do Vera Cruz v posledním hodně těžkém kopci Vlasta odpadl. Trápil se a sípal – nemůžu, nemůžu! Utíkal jsem vedle něho a povzbuzoval ho, že stačí, když dojede.“
Pak trenér sedl do mechanického vozu a nechal se dovézt do cíle. Nestačil se pak divit:
„Vlasta se tam projížděl na kole s obrovským sombrerem na hlavě a rozdával úsměvy na všechny strany. Představte si, že on tu několikaminutovou ztrátu ve sjezdu smazal, a ještě vyhrál! Tím se u mě navždy zapsal. Velký závodník je totiž ten, komu to nejde, trápí se, a přesto vyhraje.“
Skvělý spurter, výborný technik, který se nebál a ve sjezdech předjížděl soupeře. To byl Vlastimil Moravec. V soukromí výborný kluk, který nikdy nezkazil žádnou legraci. Rád se sázel a jedna ze sázek mu dokonce dala přezdívku. Před užaslými kamarády spořádal na posezení plnou mísu mrkve a od té doby byl pro všechny „Mrkva“. Lidé ho měli rádi. Byl velmi oblíbený. Pohledný sportovec měl samozřejmě úspěch i u děvčat.
Vlastimil Moravec (zabalený v dece) se svým reprezentačním kolegou Antonínem Bartoníčkem.
Opravdovým sportovním vrcholem pro naše tehdejší závodníky byl legendární Závod míru. Vyhrát etapové klání na trase mezi Prahou, Berlínem a Varšavou, bylo pro československé cyklisty maximum, které mohli získat. I v západních zemích považovali Závod míru za nejtěžší závod amatérů na světě.
Vlastimil Moravec jej poprvé absolvoval v květnu 1971. Skončil čtrnáctý. O rok později už bojoval o vítězství. V roce 1972 trať závodu vedla z východního Berlína přes Prahu do Varšavy. Celkem čtrnáct etap a 2025 kilometrů.
V šesté etapě, při které panovalo mrazivé počasí, dorazil Moravec do cíle v Karlových Varech ve vedoucí skupině. Při etapě do Hradce Králové se s Milošem Hrazdírou dostali do úniku pětičlenné skupiny. Další den dojel Moravec v Třinci druhý a vysvlékl dosud vedoucího Vladislava Něljubina ze žlutého dresu.
Když závod dospěl do Polska, sovětský cyklista Něljubin získal žlutý dres zpět. Ale jen na chvíli. Koncovku 13. etapy v Lublinu zvládl lépe Moravec a znovu si oblékl trikot vedoucího závodníka. Drama vrcholilo. Před poslední etapou měl Moravec před Něljubinem náskok pouhých pět vteřin.
Mezi Lublinem a Varšavou byly důležité bonifikace na prémiových spurtech. Po první rychlostní prémii, kde Něljubin získal tři bonifikační vteřiny, se Moravcův náskok ztenčil na pouhé dvě vteřiny.
Teď šlo opravdu do tuhého. Jelo se doslova na krev. Na druhé prémii dvacet kilometrů před cílem se Něljubin střetl s Moravcovým kolegou z družstva Dušanem Zemanem. Při spurtu upadli na asfalt a československý cyklista si zlomil zápěstní kůstku. Něljubin se rychle zvedl a pokračoval dál. V závěrečném spurtu ve Varšavě však už Moravce neohrozil.
Náš cyklista zvítězil nad Rusem o pouhé dvě vteřiny. Zapsal se do historie jako třetí československý reprezentant, kterému se podařilo prestižní etapový závod vyhrát.
Po slavném dubnovém vítězství našich hokejistů nad sbornou v Praze to bylo další velké vítězství nad Sovětským svazem.
V dalších letech pak sympatický a odvážný závodník sbíral další úspěchy. V závodě jednotlivců na olympiádě v Mnichově skončil třináctý. Stejné místo obsadil i o čtyři roky později v Montrealu.
V roce 1974 pomohl kapitánovi reprezentačního družstva Miloši Hrazdírovi na Závodě míru ke konečnému třetímu místu.
V Itálii skončil druhý na amatérském Giru, v Lutychu získal bronz na mistrovství světa v časovce družstev.
Celkem během své kariéry posbíral v nejrůznějších závodech 110 prvenství.
Dojezd 9. etapy Závodu míru v Drážďanech 16.května 1977, kde skončil Vlastimil Moravec na čtvrtém místě.
Závodní kariéru završil populární cyklista v roce 1981. Potom jako příslušník armády vyučoval na vojenské katedře v Brně meteorologii. Zároveň v Bratislavě studoval Fakultu tělovýchovy a sportu.
A jeho soukromý život? Rozpadlo se mu první manželství, ze kterého vzešly dvě dcery. Poměrně brzo mu zemřeli krátce po sobě rodiče.
Dokončil vysokou školu a mohl se začít věnovat trenérské práci. Vrátil se k cyklistice jako trenér juniorů v Dukle Brno.
Poznal svoji druhou manželku, zubní lékařku Evu. Uspořádal si rodinný život. Svoji ženu zahrnoval láskou a pozorností. Stejně pozitivně přijal její dcerku. Hezký vztah měl i k dcerám z předešlého manželství. Těšil se na dítě, které se mělo teprve narodit. Žil naplno a zřejmě byl šťastný.
Štěstí je však křehké zboží. Stačí pár vteřin a rozsype se na tisíc kousků…
Patnáctého dubna 1986 jel Vlastimil Moravec se svými juniorskými svěřenci okruh kolem Brna. Trénink zakončili na vrcholu kohoutovického kopce.
„Mohl tam odbočit ke svému domu, kousek odtud v Kohoutovicích bydlel. Jenže toho dne si ještě jel pro výplatu. Pustil to tedy z kopce dolů, zahrál si na závodníka. Byl to jeho poslední závod. A nedojel ho,“ vzpomínal bývalý trenér František Jursa.
Cyklistický kolega František Vanko, se kterým si to Moravec z kopce rozdal, později řekl:
„Mrkva jel první, já těsně za ním, jeli jsme osmdesát. Na silnici se před námi v polovině kopce chystal odbočit vlevo pískem naložený náklaďák s vlekem. Najel si doprava, ale zbylo tam místo, tak jsem to vzal kolem něj zprava a Mrkva zleva.“
Jenže v tu chvíli začal nákladní vůz odbočovat. Vlastimil Moravec narazil v plné rychlosti do jeho kabiny. Byl na místě mrtvý.
Měl několik dnů po svatbě, jeho manželka Eva byla v pátém měsíci těhotenství. Svatební fotografie jí přišly, když už nebyl mezi živými.
Život slavného cyklisty vyhasnul ve sjezdu, kterého se nikdy nebál a díky kterému v závodech vítězil.
Pamětní deska v Libušině údolí v Kohoutovicích připomíná tragickou událost.
Zdroje:
