Článek
19. září 1893 podepsal guvernér Lord Glasgow volební zákon (Electoral Act 1893) a Nový Zéland se tím stal první samosprávnou zemí na světě, kde ženy mohly volit do parlamentu. Nebyl to náhlý záblesk, ale vyústění let kampaní, petic a politických pokusů zlomit odpor části elity.
Zákon neudělal symbolické gesto, ale změnil pravidla pro všechny: volební právo dostaly všechny ženy–britské poddané od 21 let, včetně Māori žen. Právní oporu najdeme přímo v textu zákona z roku 1893; dnešek si jeho podpis připomíná jako „Suffrage Day“.
Tímhle dnem začal nový standard – a zároveň příběh, který v dalších odstavcích rozebereme: Sheppard a síť WCTU, „monster petition“, a politický střet, který se premiérovi Seddonovi vymstil.
Kate Sheppard (cca 1905, portrét)
Kate Sheppard a síť, která hýbala zemí
Tah motoru měla v rukou Kate Sheppard – „leading light“ novozélandského hnutí za volební právo žen. Její autorita, kontakty a vytrvalost spojily rozptýlené iniciativy do jednoho cíle.
Zázemí a logistiku poskytla Women’s Christian Temperance Union (WCTU): od roku 1885 budovala pobočky po celé zemi, organizovala setkání v kostelech a sálech, rozesílala instrukce, sbírala podpisy a udržovala tlak na poslance. Právě tato síť dokázala přetavit morální apel v praktickou politickou kampaň.
V parlamentu se o průchod změny postaral Sir John Hall, zkušený politik, který převzal vedení kampaně ve Sněmovně a pracoval napříč stranami. Byl to on, kdo petice předkládal a držel téma na pořadu dne, i když se vlády střídaly.
Aby bylo vidět, kdo stojí na které straně, zvolily sufražetky jednoduchý znak: bílou kamélii. Tu jejich podporovatelé nosili přímo v Parlamentu během projednávání a schvalování zákona v roce 1893 – květina se tak stala trvalým symbolem novozélandského hnutí.
„Monster Petition“ 1891–1893
Kampaň sílila po tři roky: v roce 1891 nasbírala přes 9 000 podpisů, v roce 1892 téměř 20 000 a v roce 1893 už šlo do Parlamentu „třináct“ petic s celkem 31 872 jmény. Hlavní svitek z roku 1893 – později přezdívaný „monster petition“ – obsahoval 25 519 podpisů. Tyto skoky nebyly náhodné, ale výsledek systematické práce WCTU a spojenců napříč kolonií.
Petice nebyla jen číslem, ale i objektem: více než 500 listů bylo slepeno do jednoho svitku dlouhého přes 270 metrů, aby na jediný pohled ukázal rozsah podpory. Dnes je svitek součástí expozice He Tohu v Národní knihovně a patří mezi klíčové památky novozélandské demokracie.
Organizátoři doručili hlavní svitek 28. července 1893 a brzy nato jej poslanec Sir John Hall předložil Sněmovně reprezentantů; pro zdůraznění velikosti se svitek symbolicky „odroloval“ uprostřed sálu. Tohle divadlo mělo říct, že vůle žen je hmatatelná a plošná.
Seddonův „bumerang“ v horní komoře
Premiér Richard Seddon věřil, že návrh v Legislative Council potopí zákulisními zásahy. Když si telegraficky vyžádal změnu hlasu u jednoho vládního radního, přehnal to: dva opoziční radní – William Reynolds a Edward C. J. Stevens – z trucu obrátili a podpořili volební právo žen. Výsledek? 8. září 1893 prošel návrh poměrem 20 : 18, a Seddonova intrika se mu „vrátila jako bumerang“.
Manévr ukázal, že za roky petic a kampaní už stála síla, s níž nešlo jen tak obchodovat – a že i v „klubu postarších pánů“ horní komory mohla politická arogance během jednoho odpoledne změnit dějiny.
Co přesně změnil volební zákon z roku 1893
Základní změna: zákon rozšířil parlamentní volební právo na všechny ženy ve věku 21+ na stejných rezidenčních podmínkách jako muži. Text stanovil, že „každá osoba“ ve věku 21 let, s ročním pobytem v kolonii a 3 měsíci v okrese před registrací, je oprávněna být zapsána a volit. Zákon zároveň výslovně určil, že „osoba“ zahrnuje ženu a že mužský rod v zákoně zahrnuje ženy.
Co zákon neudělal: volební právo neznamenalo právo kandidovat – ustanovení výslovně zakazovalo ženám být nominovány do Sněmovny reprezentantů či jmenovány do Legislative Council (to se změnilo až zákonem z roku 1919).
Koho se změna týkala: princip „každá osoba“ zahrnoval všechny ženy včetně wāhine Māori; technicky šlo o rozšíření stávajícího volebního rámce (registrace voličů, rezidenční kvalifikace). Nový Zéland se tím stal prvním samosprávným státem, který toto právo uzákonil.
Portrét sufražistky s bílou kamélií (cca 1880s)
První volby 28. 11. 1893
Na registraci bylo jen zhruba deset týdnů, přesto se zapsalo 109 461 žen. V den voleb hlasovalo 90 290 voliček, tedy účast 82 % – vyšší než u registrovaných mužů (cca 70 %). To ukazuje připravenost sítě, disciplínu i praktickou podporu v komunitách.
Māori ženy vstoupily do procesu také: odhadem kolem 4 000 z celkem 11 269 hlasů v maorských obvodech patřilo voličkám. I bez samostatných maorských voličských seznamů je zřejmé, že se do nového práva aktivně zapojily.
Kandidatura žen až od roku 1919
Volební právo z roku 1893 ženám nedalo možnost kandidovat – to přinesl až Women’s Parliamentary Rights Act ze dne 29. října 1919. Zákon otevřel ženám cestu pouze do Sněmovny reprezentantů; do horní komory (Legislative Council) ženy stále nesměly.
Ještě v tomtéž roce – s pouhými týdny na přípravu – se do historie zapsaly první kandidátky: Ellen Melville, Rosetta Baume a Aileen Cooke. Mandát ale žádná nezískala; první úspěch přišel až o čtrnáct let později.
13. září 1933 vyhrála doplňovací volby v Lytteltonu Elizabeth McCombs a stala se první poslankyní Nového Zélandu. Její zvolení ukončilo dlouhé „přechodné období“ mezi právem volit (1893) a reálným zastoupením žen v parlamentu.
(Dodatek k horní komoře: ženy získaly právní způsobilost pro jmenování do Legislative Council až v roce 1941 a první dvě – Mary Dreaver a Mary Anderson – byly jmenovány v roce 1946.)
Vliv za hranicemi
Novozélandský průlom z roku 1893 spustil viditelnou vlnu. Jako první zareagovala Austrálie: Jižní Austrálie v prosinci 1894 přijala Constitutional Amendment (Adult Suffrage) Act, který ženám dal nejen hlas, ale i právo kandidovat – vůbec poprvé na světě. O dva roky později tam ženy už volily ve volbách 1896.
„Efekt první vlaštovky“ byl patrný i jinde v Austrálii. Západní Austrálie následovala v roce 1899 a federální Austrálie pak v roce 1902 přiznala hlas většině žen, zároveň ale federální zákon rasově vylučoval původní obyvatele (pokud už nebyli zapsaní na státních seznamech) – ukázkový případ, jak mohou milníky přinést pokrok i nové nerovnosti zároveň.
V Evropě se průlomem stalo Finsko v roce 1906: ženy získaly všeobecné volební právo i právo kandidovat a hned v roce 1907 usedlo v parlamentu 19 poslankyň – vůbec první v Evropě. Finsko tak potvrdilo, že „novozélandský model“ není exotická výjimka, ale dosažitelný standard.
NZ History ten posun shrnuje jasně: po Novém Zélandu přicházely další země v rychlém sledu – různé tempo, různé podmínky, ale stejný směr. Do dvou desetiletí po roce 1893 už ženy volily ve většině západních demokracií (byť často s omezeními, která se dorovnávala až později).
He Tohu – Document Room (expozice)
Paměť a symboly
„Monster Petition“ je trvale vystavena v He Tohu v Národní knihovně ve Wellingtonu, jako jeden ze tří „ústavních“ dokumentů Aotearoy (vedle He Whakaputanga 1835 a Te Tiriti 1840). Expozici spravují Archives New Zealand a National Library; právě zde je možné vidět originální svitek s podpisy.
Dokument je zapsán v mezinárodním registru UNESCO Memory of the World (1997); na novozélandský národní registr byl doplněn v roce 2011. Zápis zdůrazňuje, že petice byla klíčovým impulsem k tomu, že se Nový Zéland stal prvním samosprávným státem, kde ženy získaly volební právo.
Bílá kamélie se stala symbolem novozélandského hnutí a nosili ji v Parlamentu podporovatelé volebního zákona v roce 1893. Od té doby je květina používána při výročních připomínkách (Suffrage Day), je na materiálech Ministerstva pro ženy i v areálu Parlamentu, a objevuje se i na novozélandské bankovce s Kate Sheppard.
