František Teuner: kolaborant, který chtěl převychovat české děti

František Teuner se narodil 6. března 1911 v Benešově u Prahy. Nepřišel na svět na okraji společnosti ani do rozbité rodiny. Naopak. Vyrůstal v prostředí, které působilo spořádaně, vzdělaně a společensky pevně usazeně. Jeho otec MUDr. Karel Teuner byl primářem okresní nemocnice, matka se jmenovala Jarmila. Rodina patřila k lidem, kteří měli postavení, kontakty a pocit, že někam náleží. To je důležité. U Teunera nejde o příběh frustrovaného outsidera, který by si hledal sílu v radikalismu. Tady to je mnohem nepříjemnější varianta: vzdělaný muž z dobrého zázemí, který si k extremismu došel sám po své ose.

Rodinné prostředí na něj mělo zjevný vliv. Podle dostupných biografických údajů byla rodina konzervativní, silně kritická k poměrům první republiky a názorově blízká okruhu lidí, kteří po rozpadu monarchie nesli nový stát dost hořce. Nešlo jen o nostalgii po starých časech. Byl v tom odpor k liberálnějšímu prostředí, k nové republice i k tomu, že staré elity ztratily část svého postavení. V takovém domě se člověk neučil jen slušnému chování. Učil se i to, kdo je podle něj nahoře, a kdo je dole a proč je moderní svět údajně pokažený. Teuner nevyrůstal ve vzduchoprázdnu. Vyrůstal v prostředí, které mu nabízelo hotový jazyk odporu vůči demokracii.

Na benešovském gymnáziu začal studovat ve školním roce 1921/1922 a odmaturoval 19. června 1929. Pak nastoupil na medicínu na Univerzitě Karlově. Roku 1935 promoval jako doktor všeobecného lékařství a později, od roku 1941, pracoval na interní klinice u profesora Josefa Pelnáře. Když se řekne extremistа, hodně lidí si představí hulváta v uniformě, který umí hlavně křičet. Jenže Teuner byl lékař, který působil seriózně. Měl titul, vzdělání, společenskou váhu. Radikalismus v jeho podání nevypadal jako primitivní řev. Vypadal jako sebejistota člověka, který věří, že má právo vychovávat druhé.

Právě v tom je jeho příběh tak jedovatý. Teuner nepatří do galerie postav, které by režim vytáhl z ulice jen proto, že byly hlasité a poslušné. On se do krajní pravice hodil i typově. Byl mladý, vzdělaný, ambiciózní a schopný mluvit jazykem pořádku, kázně a národní obnovy. Extremismus se často neprodává jako chaos, ale prodává se jako lék na chaos. A právě tady se Teuner začíná proměňovat z lékaře na politického fanatika.

Ještě před válkou se spojil s českou krajní pravicí a stal se součástí prostředí kolem hnutí Vlajka. Což nebyl žádný nevinný spolek vlastenců. Vlajka byla radikálně nacionalistická, autoritářská a silně proti-demokratická. Po Mnichovu a během rozpadu republiky se právě podobné kruhy snažily tvářit jako síla, která má prý národ očistit, semknout a zbavit slabosti. Ve skutečnosti šlo o prostředí, které mělo k fašistickým a později kolaborantským postojům velmi blízko. Podle odborné literatury byl Teuner do roku 1941 jedním z čelných představitelů Vlajky. Už tady bylo tedy vidět, že nešlo o náhodný skluz během okupace. Když přišel Protektorát, Teuner nemusel změnit svůj směr. Jen dostal více prostoru.

To byl asi nejdůležitější bod jeho začátků. František Teuner nebyl muž, který by se „jen přizpůsobil době“. Doba mu spíš otevřela dveře. Vše, co si nesl z domova, školy i vlastního politického vývoje, se mu najednou začalo hodit. Konzervativní pohrdání republikou, nedůvěra k demokracii, víra v pevný řád, autoritu a kázeň, k tomu vzdělání a schopnost vystupovat jako člověk, který ví, co je pro společnost dobré.

A právě proto je Teuner zajímavější, než se na první pohled zdá. Nebyl to muž, který by do dějin vstoupil kvůli jediné velké řeči nebo jedné krvavé akci. Jeho nebezpečí bylo tišší. Rostlo postupně. Z rodinného zázemí, z pocitu nárokované výlučnosti, z odporu k demokracii a z přesvědčení, že mládež potřebuje pevnou ruku. Když se pak dostal ke Kuratoriu, nebyla to náhlá proměna. Byl to logický další krok. Nejdřív si člověk zvykne na myšlenku, že společnost je třeba narovnat. A pak už si jen hledá, koho bude narovnávat jako prvního.

Když se řekne kolaborace, většina lidí si představí uniformu, udávání nebo řeči do novin. Jenže režim nežije jen z policie a strachu. Potřebuje i něco pomalejšího a chytřejšího. Potřebuje dostat pod ruku děti a mladé lidi. Právě tady vstupuje do hry Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Nevzniklo proto, aby dětem vyplnilo volný čas. Vzniklo proto, aby z volného času udělalo politický nástroj. Kuratorium soustředilo velkou část protektorátních aktivit pro mládež a jeho cílem byla nejen převýchova, ale i podpora takzvaného protektorátního vlastenectví a spolupráce s Německou říší.

František Teuner patřil k lidem, kteří Kuratorium pomáhali budovat od začátku, a od května až června 1942 se v něm usadil jako generální referent, tedy fakticky první muž po Emanuelu Moravcovi. To nebyla malá drobná funkce někde v kanceláři. Generální referent byl člověk, který měl organizaci držet pohromadě, dávat jí směr a proměnit politický nápad v každodenní provoz. Když pak Teuner vystupoval veřejně, nebyl to jen doktor s názory. Byl to jeden z hlavních organizátorů projektu, který měl přetvořit českou mládež do podoby přijatelné pro protektorát.

Na celé věci je nepříjemné hlavně to, jak normálně to navenek vypadalo. Kuratorium neprodávalo samo sebe jako stroj na vymývání mozků. Nabízelo pohyb, kolektiv, výlety, tábory, sport, disciplínu, časopisy a pocit, že mladý člověk někam patří. Přesně to na podobných organizacích funguje. Režim nepřijde a neřekne: teď z vás uděláme poslušný materiál. Řekne: dáme vám řád, partu, energii a směr. A mezi tím vším nenápadně vsune loajalitu, poslušnost a návyk neptat se, kdo to celé řídí a proč. Odborné práce o protektorátní propagandě ukazují, že Kuratorium bylo cíleně stavěno jako instituce, která měla zabezpečovat výchovu mládeže ve shodě s protektorátní ideologií a veřejně působit moderně, aktivně a přitažlivě.

Tohle byla Teunerova parketa: organizovaná převýchova podaná jako služba národu. Právě tím byl nebezpečný. Nemusel být vidět při každém projevu. Stačilo, že pomáhal vytvářet systém, ve kterém se mladý člověk učil několik jednoduchých věcí: že autorita má pravdu, že kázeň je víc než pochybnost, že kolektiv je víc než vlastní úsudek a že „správný“ Čech v protektorátu není ten, kdo odporuje, ale ten, kdo se zařadí. Kuratorium se nesnažilo z mladých dělat jen pasivní publikum. Snažilo se z nich udělat generaci, která si na řízený život zvykne tak brzy, že jí to přijde normální.

Právě v tom se láme pohled na Teunera. Můžeme si říct, že nebyl kat ani polní velitel. To je pravda. Jenže tím to nekončí. Režim nepotřebuje jen lidi, kteří střílejí. Potřebuje i lidi, kteří připraví půdu, aby další generace považovala poslušnost za ctnost. A v tom byl Teuner užitečný až nebezpečně moc. Jako vzdělaný muž s titulem a organizačními schopnostmi pomáhal dát kolaboraci slušný obličej. Nebyla to zrada v přímém přenosu, ale výchova, která mládež „zocelí“, zklidní a povede správným směrem.

Kuratorium navíc vznikalo v době, kdy protektorát po heydrichiádě tvrdě utahoval šrouby. V tom prostředí už nešlo jen o to, co se mladým nabízí, ale i o to, co se z jejich života vytlačuje. Samostatné tradice, svobodnější spolkový život, staré organizace a výchova mimo kontrolu režimu překážely. Kdo chce ovládat budoucnost, nezačne u dospělých. Začne u dětí. A Teuner byl jeden z těch, kdo tenhle princip nejen pochopili, ale ještě ho ochotně pomáhali uvádět do provozu.

Mohlo to sice vypadat jen jako administrativa. Ve skutečnosti šlo o něco mnohem horšího. O pomalé zvykání společnosti na to, že mládež nepatří rodině, škole nebo vlastnímu svědomí, ale státu a jeho ideologii. Jakmile režim získá právo formovat děti, nesahá už jen na přítomnost. Sahá na budoucnost.

Na Františku Teunerovi a celém Kuratoriu je nejzajímavější jedna věc. Nesnažili se českou mládež získat tím, že by jí otevřeně řekli: teď budete takovou malou českou kopií Hitlerjugend. To by totiř asi nefungovalo. Místo toho nabídli chytřejší a tím pádem i nebezpečnější model. Vezmeme české děti, necháme jim česká slova, české písně, české barvy a český rámec, ale dovnitř vložíme kázeň, poslušnost a loajalitu k říši. Kuratorium samo mluvilo o „protektorátním vlastenectví“ a právě to bylo jádro celé hry. Ne zrušit českou identitu, ale ohnout ji tak, aby přestala překážet okupaci.

Byla to propaganda, která dobře chápala, že většina lidí nechce slyšet, že má zradit sama sebe. Chce slyšet, že může zůstat tím, kým je, jen bude rozumnější, ukázněnější a praktičtější. Režim tady neříkal „vzdejte se češství“. Říkal „buďte správní Češi, kteří znají své místo v nové Evropě“. Právě proto byl Teuner užitečný. Jako vzdělaný lékař a organizátor nepůsobil jako fanatik z ulice. Působil jako muž, který mládeži nabízí řád, směr a budoucnost.

Kuratorium si proto budovalo obraz moderní organizace pro mladé. Pořádalo tábory, sportovní a tělovýchovné akce, hromadná setkání, slavnosti a veřejná vystoupení, která měla vzbudit dojem síly, pohybu a generační energie. Tělesná výchova, pochod, pořádek a kolektiv patřily k samotnému jádru té výchovy. Mladý člověk se v tom měl cítit aktivní, silný a součástí něčeho většího. A právě v tu chvíli se nejlépe ztrácí schopnost ptát se, komu to celé slouží. Když režim obleče poslušnost do sportu, kamarádství a pohybu, nevypadá to jako podřízení. Vypadá to jako životní styl.

Velkou roli v tom hrála i propaganda v tisku. S Kuratoriem byl spojený časopis Zteč, který navázal na dřívější kolaborantské listy pro mládež a měl české mladé vést k tomu, aby byli „věrnými občany Říše“ a součástí „nové Evropy“. To je formulace, která nám říká všechno. Navenek se mluvilo o generaci, budoucnosti a evropském prostoru. Ve skutečnosti šlo o to, aby česká mládež přijala cizí moc jako normální horizont vlastního života. Ne násilím v jedné větě, ale pomalu, opakovaně a pod jazykem, který zněl moderně a skoro optimisticky.

Teuner se v tomhle prostředí pohyboval přesně tam, kde byl nejnebezpečnější. Nebyl pouhým vykonavatelem rozkazu, ale byl člověk, který pomáhal spojovat ideologii s běžným provozem. Kuratorium neprodávalo německý nacismus v jeho syrové podobě. Prodávalo jeho upravenou verzi pro české prostředí. Méně otevřené rasové teorie navenek, více řečí o kázni, zdraví, práci, charakteru a povinnosti. Méně křiku, více organizace. Právě to z něj dělalo chytrou formu kolaborace.

Je v tom i jedna dost nepříjemná lekce. Obyčejné hajlování je odpudivé už na první pohled. Člověk ví, proti čemu stojí. Mnohem horší je systém, který přijde s tím, že chce jen „zdravou mládež, pevný charakter a národní obnovu“. To skoro nevinně, že? Jenže právě přes taková slova se do společnosti dostává návyk na autoritu, na kolektiv bez pochybností a na poslušnost bez odporu. Teuner neprodával mládeži jen režim. Prodával jí pocit, že sloužit režimu je vlastně správná a moderní věc.

Květen 1945 smetl protektorát, ale nesmetl otázku, co si počít s lidmi, kteří mu pomáhali držet mládež v poslušnosti. František Teuner nepatřil mezi nejznámější tváře okupace, které si veřejnost spojí na první dobrou s terorem. Právě v tom je ten problém. Nebyl symbolem okázalého násilí. Byl symbolem organizované loajality. A po válce se ukázalo, že i za tu se platí. Přední lidé Kuratoria čelili vyšetřování a soudům; podle dostupných přehledů stanulo před lidovými soudy 139 osob spojených s Kuratoriem a další byly vyšetřovány za provinění proti národní cti.

Teuner po osvobození nezůstal a nečekal, jak to dopadne. Zmizel. Pátrání po něm bylo vyhlášeno už 8. října 1945 a po útěku se nějakou dobu skrýval. Nakonec byl 2. dubna 1947 zadržen na mnichovském nádraží a předán zpět do Československa. Ten detail je důležitý, protože ukazuje, že sám dobře věděl, co mu hrozí. Nechoval se jako člověk, který by měl čisté svědomí a chtěl si své jednání obhájit. Choval se jako někdo, kdo pochopil, že se doba otočila a že jeho roli v protektorátním aparátu mu spočítají u soudu.

Před Národním soudem pak nebyl souzen za jednu větu, jeden článek nebo jednu epizodu. Souzen byl za celý typ práce, kterou během okupace dělal. Za to, že pomáhal vyrábět poslušnost jako veřejnou službu. Národní soud odsoudil Františka Teunera k trestu smrti; podle dalších odborných zdrojů mu byl tento trest prezidentskou milostí změněn na doživotní žalář. Když stát po válce považuje za tak těžký zločin právě vedení a ideologické řízení organizace pro mládež, říká tím dost jasně, jak vážně bral převýchovu mladé generace ve prospěch okupantů.

Ve vězení pak neskončil jen na pár let. Podle odborné literatury byl po sedmnácti letech věznění roku 1963 propuštěn na svobodu. Po srpnu 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde znovu provozoval lékařskou praxi, a zemřel 25. června 1978 v Norimberku. Muž, který pomáhal ohýbat českou mládež ve službě protektorátu, dožil jako lékař v západním Německu. Žádný velký historický symbol. Žádná veřejná legenda. Spíš tichý zbytek jednoho velmi špinavého příběhu.

Byl to fanatik, nebo kariérista? Obojí je možné a možná právě to je na něm nejhorší. Fanatik věří, že slouží vyššímu cíli. Kariérista zase ochotně přiloží ruku k čemukoli, co mu otevře dveře. Teuner v sobě zjevně nesl ideologii už před válkou, takže mluvit o pouhém přizpůsobení by bylo slabé. Zároveň ale uměl své názory proměnit v kariéru, funkci a vliv. Nebyl to jen člověk se špatnými názory. Byl to člověk, který ty názory dokázal převést do instituce.

Možná právě proto je jeho případ tak užitečný i dnes. Ne každý nebezpečný člověk vypadá jako řvoucí fanatik. Někteří vypadají schopně, vzdělaně a klidně. Umí mluvit o pořádku, zdraví, charakteru, mládeži a budoucnosti. Nevyhrožují hned násilím. Jen systematicky posouvají hranici toho, co má být normální. Teuner nebyl muž první linie. Byl muž zázemí. A bez takových mužů by se podobné režimy neobešly.

Zdroje: František Teuner – Wikipedie

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě – Wikipedie

Nezdaril - Diplomová práce na téma: Propaganda a mládež za protektorátu: Kuratorium a strategie působení na mládež prostřednictvím časopisů

finální kopie III - Rigorózní práce o českém nacionalismu a Kuratoriu

download - Bakalářská práce o protektorátním tisku