Mauthausen: popravy lidí z okruhu Anthropoidu, které měly umlčet celý národ

Atentát na Reinharda Heydricha (operace Anthropoid) proběhl 27. května 1942 v Praze a Heydrich na následky zranění zemřel 4. června 1942.  Nacistická reakce měla od začátku jasný cíl: ne „spravedlnost“, ale zastrašení. Ještě večer 27. května 1942 bylo nad celým Protektorátem vyhlášeno druhé stanné právo a trvalo až do 3. července 1942.

V téhle atmosféře se rozjely razie, výslechy a hromadné zatýkání lidí, kteří parašutistům pomáhali, nebo byli jen v jejich okruhu. Po zradě Karla Čurdy se síť podpory začala rychle rozpadat a gestapo šlo tvrdě i po rodinách a známých – protože kolektivní trest fungoval jako varování pro všechny ostatní.

A teď „proč Mauthausen“. Nešlo o žádnou náhodu ani o to, že by se nacisti chtěli obtěžovat s klasickými procesy v Praze. Naopak: část lidí byla odsouzena v režimu stanného práva a popravena tak, aby to bylo rychlé, mimo veřejnost a bez reálné šance na obhajobu. Mauthausen k tomu seděl dokonale: tábor pod kontrolou SS, mimo Protektorát, s „rutinní“ možností zabíjet vězně bez toho, aby z toho byl veřejný soudní příběh, který by se dal doma proměnit v symbol odporu.

Konkrétně u spolupracovníků výsadkářů to vedlo k tomu, že velká skupina byla držena v Malé pevnosti v Terezíně a do Mauthausenu byla dopravena těsně před popravou. Dne 24. října 1942 tam nacisté během jediného dne zavraždili 262 lidí z okruhu pomoci parašutistům (včetně žen a dětí). Popravy probíhaly při fingované „zdravotní prohlídce“ a oběti byly zabíjeny ranou do týlu; akce byla vedená tak, aby byla administrativně „čistá“ a přitom maximálně krutá.

Tahle volba místa je na celé věci děsivě výmluvná: Mauthausen nebyl jen tábor. V případě heydrichiády se z něj stal nástroj, jak lidi z podpůrné sítě parašutistů rychle odstranit a zároveň poslat společnosti vzkaz: nestačí nic „udělat“ – stačí být blízko.

Dne 26. ledna 1943 proběhla v koncentračním táboře Mauthausen druhá vlna poprav navázaná na heydrichiádu: nacisté tam zavraždili další skupinu, tentokrát jednatřicetičlennou. Šlo o československé odbojáře a odbojářky zapojené do spolupráce s výsadkovými skupinami Anthropoid, Silver A, Bivouac, Out Distance, Steel a Intransitive, tedy lidi z okruhu, který parašutistům zajišťoval ukrytí, kontakty, logistiku a zázemí.

Tihle lidé nebyli „souzeni“ v běžném smyslu. ÚSTR uvádí, že k trestu smrti je odsoudil stanný soud pražského gestapa ve dnech 29. září a 5. října 1942. Do Mauthausenu je potom odvezli den před popravou z Malé pevnosti v Terezíně, což přesně odpovídá tomu, jak nacisté tyhle případy řešili: rychle, mimo veřejnost a bez prostoru na obhajobu.

Samotná poprava byla zorganizovaná jako cynická „procedura“. Pod záminkou lékařské prohlídky byli vězni po skupinkách voděni do svlékárny a místnosti, kde se museli postavit zády ke stěně s vyznačeným výškoměrem. Následoval výstřel do týlu provedený skrytým otvorem ve zdi. ÚSTR také popisuje, že těla byla poté spálena a popel vysypán na smetiště za táborem.

V širším obrazu šlo o pokračování stejného mechanismu jako u hromadné popravy 262 lidí 24. října 1942: nacisté trestali nejen přímé pomocníky, ale i příbuzné a lidi z celé podpůrné sítě. Vojenský historický ústav shrnuje, že německý stanný soud odsoudil k smrti celkem 294 spolupracovníků a příbuzných parašutistů a že exekuce probíhaly právě ve třech termínech: 24. října 1942, 26. ledna 1943 a 3. února 1944.

Po atentátu se z podpory výsadkářů stal pro nacisty „nejhorší typ zločinu“: pomoc nepříteli uprostřed války. Vyšetřování převzala pražská úřadovna gestapa a klíčovou roli v pátrání sehrál kriminalista Heinz Pannwitz, který rozjel masivní vlnu domovních prohlídek, razií a prověřování kontaktů. Šlo to přesně po síti: kdo znal koho, kdo komu otevřel dveře, kdo se někde jen mihnul.

Pak přišel moment, kdy se z chaotického pátrání stal cílený lov. Karel Čurda se přihlásil na gestapu a po výslechu poskytl informace, které vyšetřování zásadně urychlily. Od té chvíle už nešlo jen o „hledání pachatelů“, ale o demontáž celého zázemí: spojky, byty, kurýři, rodiny, přátelé, lidé z okruhu, kteří se třeba jen jednou šli zeptat, jestli někdo něco nepotřebuje.

Zatýkání mělo typický nacistický rytmus. Nejprve izolace a výslechy v gestapáckých věznicích, potom převozy do míst, kde se lidé dali držet mimo oči veřejnosti a „zpracovat“ po desítkách. Jedním z hlavních uzlů byla policejní věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně, která fungovala jako tranzitní zařízení pražské řídící úřadovny gestapa a kam se sváželi především lidé z domácího odboje a oběti represí.

Formálně to nacisti balili do režimu stanného práva a mimořádných rozhodnutí, která obcházela standardní soudní postupy. V praxi to znamenalo, že o životě a smrti často rozhodovala bezpečnostní mašinérie sama, bez toho, aby šlo o normální, veřejně kontrolovatelný proces se skutečnou obhajobou. Tahle logika „rychle rozhodnout, rychle odstranit“ je pro období druhého stanného práva v Protektorátu popisovaná i v odborných archivních a historických edicích k atentátu a represím.

A když už byl někdo jednou zařazený do kategorie „spolupracovník“ nebo „okruh pomoci“, cesta měla často poslední společný jmenovatel: vytržení z běžného světa, administrativní přesuny mezi věznicemi, a nakonec likvidace v táboře řízená tak, aby nezůstaly otázky, jen strohý záznam v papírech. ÚSTR u těchto případů přímo popisuje vazbu mezi zatýkáním, rozhodnutím stanného soudu gestapa a následným odsunem k popravám mimo Protektorát.

Nacisté nešli jen po lidech, kteří něco konkrétně udělali. Šli po celém zázemí. V praxi to znamenalo, že vedle aktivních odbojářů brali i jejich blízké, protože to fungovalo jako nejtvrdší výstraha: když pomůžeš, může to odnést tvoje rodina. Ministerstvo obrany to u poprav v Mauthausenu popisuje přímo: mezi oběťmi byli nejen spolupracovníci paravýsadků, ale i jejich příbuzní a „mnohdy se jednalo o celé rodiny“.

Tenhle princip se ukázal nejviditelněji na případech, které měly otřást celou zemí. Lidice byly zničeny jako odvetná akce a německé úřady k tomu využily i záminky spojené s domnělým napojením dvou rodin na odboj; šlo o pomstu a demonstraci síly, ne o férové dokazování viny. V Lidicích byli muži zastřeleni, ženy a děti deportovány a nacisté se snažili vymazat obec z mapy i z paměti.

Z pohledu rodin to byl rozklad života do posledního šroubku. Ne jen ztráta manžela nebo otce, ale roztržení rodiny, deportace, roky nejistoty a často návrat domů „bez nikoho“. Památník Lidice uvádí, že lidické ženy byly deportovány do Ravensbrücku a po válce se jich vrátilo do vlasti pouze 143.

U Ležáků šla represivní logika ještě dál: trest měl zasáhnout i děti. Památník Ležáky uvádí, že jedenáct ležáckých dětí zahynulo 25. července v plynovém voze v polském Chełmnu a že po zásahu nacistů přežily z místních dětí jen výjimky. (Stejnou základní linku potvrzují i připomínky Ležáků na stránkách památníku: osada sloužila jako zázemí pro Silver A a po zásahu nacistů „kromě dvou dětí“ nikdo nepřežil.)

Dopad na domácí odboj byl přesně ten, který nacisté chtěli. Pomoc parašutistům přestala být „riziko pro tebe“ a stala se rizikem pro všechny kolem. Tím se rozbíjely kontakty, lidi se báli i obyčejných návštěv, a prostředí, které do té doby dokázalo fungovat na důvěře a tichých službách, se začalo dusit strachem. Lidice a Ležáky byly vzkaz napsaný ohněm: i domnělé napojení na odboj může stačit k likvidaci celé komunity.

Když se to zasadí do časové osy, vyjde z toho až nepříjemně „úřední“ příběh: stejný okruh lidí byl nejdřív odsouzen a pak postupně likvidován ve třech termínech. První a největší vlna přišla 24. října 1942, kdy v Mauthausenu zahynulo 262 lidí z okruhu pomoci parašutistům. Druhá vlna následovala 26. ledna 1943, tentokrát 31 obětí. A poslední „dotečka“ přišla 3. února 1944, kdy byl popraven už jen poslední z odsouzených – sokol a odbojář František Pecháček.

Právě ten poslední termín je dobré mít pevně podchycený, protože v některých přehledech a citacích se objevuje překlep (místo 1944 se někde mihne 1943). Když ale vezmeš instituční shrnutí a víc zdrojů vedle sebe, sedí to na 3. února 1944.

Dnes se to připomíná hlavně dvěma způsoby: jednak pietně, jednak „seznamově“ – aby z toho nebyla jen anonymní masa. ČT24 popisuje, že bohoslužby a připomínky mauthausenských obětí heydrichiády se konají pravidelně a že se u nich drží právě ta trojice klíčových dat (1942, 1943, 1944). A existují i veřejně dostupné soupisy obětí, které drží pohromadě jména, data a vazby na odboj a výsadky – přesně ten typ materiálu, podle kterého se dá ověřovat, kdo byl „ten další“ a proč.

A to je možná nejdůležitější „co následovalo“: nacistům se podařilo zabít lidi, ale nepodařilo se jim to definitivně uzavřít. Zůstaly jmenné seznamy, pamětní místa, každoroční připomínky a hlavně fakt, že ty oběti už nejsou jen statistika.