Článek
Do Duchcova nepřijel žádný mladý muž, před kterým se samy otevíraly dveře salonů. Přijel zestárlý Benátčan s pověstí, která ho dávno předběhla. Giacomo Casanova celý život spoléhal na řeč, šarm a schopnost dostat se tam, kam jiní nesměli. Jenže na severu Čech už jeho staré triky ztrácely sílu.
V roce 1785 dorazil na zámek rodu Valdštejnů. Z velkého evropského hráče se stal zámecký knihovník. Navenek to vypadalo důstojně. Ve skutečnosti to byl pomalý konec člověka, který potřeboval pohyb, pozornost a společnost. Najednou zůstal hlavně se svou minulostí.
Casanova strávil v Duchcově posledních třináct let života a právě tady sepsal velkou část svých pamětí. Z muže, který žil pohybem, se stal člověk odkázaný na papír. A možná právě proto po něm zůstalo víc než jen pověst slavného svůdce.
Giacomo Casanova
Ztracený svět
Casanova se narodil roku 1725 v Benátkách. Už za života se kolem něj lepila pověst člověka, který uměl přežít téměř všechno. Když se dostal do problémů, často z nich udělal další scénu vlastního příběhu. Slavný útěk z benátského vězení Piombi mu dal skoro literární rozměr ještě dřív, než o sobě začal psát.
Na sklonku života už mu tahle pověst pomáhala méně. Evropa se měnila. Starý aristokratický svět, ve kterém se dalo žít z přízně mocných a z dobrého dojmu, začínal ztrácet pevnou půdu. Casanova stárnul, peněz ubývalo a jeho společenská hodnota se stále víc opírala o minulost.
Do Čech ho přivedl hrabě Josef Karel Emanuel z Valdštejna. Česká divadelní encyklopedie uvádí, že roku 1785 přivedl Valdštejn Casanovu na Duchcov, kde začal působit jako knihovník. Duchcov tehdy patřil k šlechtickému prostředí, které chtělo působit vzdělaně, kulturně a evropsky. Casanova se do takového obrazu hodil. Měl jméno, zkušenost i schopnost vyprávět.
Duchcovské ticho
Na papíře vypadal jeho konec skoro důstojně. Měl pokoj, práci a zázemí u významného rodu. Pro člověka jeho povahy to ale bylo málo. Velká města vystřídal zámek, který mu dával střechu nad hlavou, ale bral mu pohyb. Knihovna byla čestné místo, jenže pro Casanovu se z ní časem stala spíš klec.
Státní zámek Duchcov dnes uvádí, že zde Casanova sloužil mezi lety 1785 až 1798 jako knihovník. Na zámku také zakončil život i dílo. Současný návštěvnický okruh připomíná jeho byt a knihovnu. Za turisticky uhlazenou větou je ale nepohodlný obraz starého muže, který stále potřeboval uznání.
Casanova se na zámku často cítil odstrčený. Drobné konflikty prožíval silně, ponižování nesnášel a obtížně přijímal, že jeho jméno už neotevírá dveře jako dřív. V mládí mu prudká povaha dodávala energii. Ve stáří se z ní stal zdroj hořkosti.
Slavný svůdník na konci života nepůsobí jako vítěz vlastního mýtu. Spíš jako člověk, který zůstal sedět u stolu a snažil se zachránit sám sebe ve větách.
Paměti života
Casanovovo největší dílo se jmenuje Histoire de ma vie, tedy Příběh mého života. Psalo se francouzsky, protože francouzština byla jazykem vzdělané evropské společnosti. Sám Casanova v předmluvě vysvětloval, že zvolil francouzštinu kvůli její širší srozumitelnosti.
Tím o sobě říká hodně. Casanova psal pro Evropu. Chtěl, aby mu rozuměl svět, ve kterém se celý život snažil uspět. Paměti proto nejsou jen vyprávěním starého muže. Jsou pokusem řídit vlastní odkaz.
Paměti vznikaly v Duchcově hlavně mezi lety 1789 a 1798 a končí událostmi roku 1774. Duchcov je tedy místem vzniku textu, ale v samotném vyprávění stojí stranou. Starý Casanova seděl v Čechách a vracel se do časů, kdy ještě dokázal měnit prostředí rychleji, než ho prostředí stačilo pohltit.
Jeho paměti nejsou jen sbírkou milostných historek. Casanova v nich zachytil Evropu, kde společenský lesk často stál jen kousek od trapnosti, dluhů a nejistoty. Právě v těchto přechodech je jeho text nejsilnější. Ukazuje člověka, který uměl okouzlit publikum, ale zároveň se musel pořád znovu zachraňovat.
Moderní badatelé upozorňují, že Casanova si svou legendu aktivně tvořil. Marian Hochel ve studii o jeho „druhém životě“ na Duchcově píše, že obraz Casanovy se postupně demytizoval díky výzkumu jeho písemné pozůstalosti ve valdštejnských archivech. Casanova tak vystupuje méně jako jednoduchý symbol svádění a víc jako autor vlastního obrazu.
Zámecký vězeň
Duchcovský Casanova se dá číst jako obrácený dobrodružný román. Místo dalších útěků přišlo uvěznění v pověsti. Lidé od něj čekali historky, protože jeho jméno už samo slibovalo pikantní minulost. Jenže člověk za tím jménem stárnul a stále hůř snášel, když z něj okolí dělalo pouhou atrakci.
Na zámku žil mezi lidmi, kteří mu často nerozuměli. On sám jim to neusnadňoval. Byl ješitný, vztahovačný a výbušný. V mladších letech mu podobné vlastnosti pomáhaly tlačit se dopředu. V Duchcově ho spíš uzavíraly do sporů, z nichž už neměl kam utéct.
Tady se rozpadá obraz spokojeného starce u krbu. Casanova v Duchcově nepůsobí jako člověk smířený s koncem. Působí jako muž, který se bojí, že po něm zůstane karikatura. Proto píše tolik a tak úporně. Potřebuje sám sobě dokázat, že jeho život měl smysl.
Víc než svůdce
Casanovu zploštila vlastní sláva. Dnes jeho jméno často znamená prostě muže, který svádí ženy. Historický Casanova byl ale komplikovanější. Uměl psát, přemýšlet a pohybovat se v prostředí, kde se šarm bez vzdělání rychle vyčerpal.
Odborný článek v Chemických listech připomíná i jeho vztah k přírodním vědám, hlavně k chemii. Casanova nebyl vědec zavřený v laboratoři. Byl spíš typický člověk osvícenské zvědavosti. Zajímaly ho pokusy, učené debaty a možnosti, jak poznání proměnit ve společenskou výhodu.
Což je důležité pro celý jeho obraz. Svádění je nejznámější část jeho legendy, ale nevysvětluje, proč ho čteme dodnes. Casanova přežil jako autor, protože dokázal vlastní život proměnit v text. V Duchcově už neměl mladé tělo ani rychlý společenský vzestup. Zůstala mu paměť a schopnost vyprávět.
Jeho konec v Čechách navíc přišel ve chvíli, kdy Evropa přecházela do nové doby. Francouzská revoluce otřásla světem aristokracie a starý řád ztrácel jistotu. Casanova seděl na severočeském zámku a psal o Evropě, která mizela i jemu pod rukama.
Poslední řádky
Casanova zemřel v Duchcově 4. června 1798. Bylo mu třiasedmdesát let. Město, které pro něj mohlo působit jako konečná stanice, se díky němu dostalo do mapy evropské kulturní paměti. Sever českých zemí se najednou spojil s mužem, jehož život patřil celé Evropě.
Po smrti začal jeho druhý život. Rukopisy se opisovaly, vydávaly, upravovaly a znovu četly. Z Casanovy se postupně stal symbol, který často překryl skutečného člověka. Hochelova studie ukazuje, že i samotný Duchcov Casanovu dlouho znovu objevoval a jeho obraz se výrazněji dostával do prezentace zámku až v moderní době.
Na konci nezůstává jen historka o slavném svůdníkovi, který zestárl v Čechách. Zůstává příběh člověka, který se pokusil zachránit vlastní život svojí knihou. Casanova prohrával se stářím a samotou. V jedné věci uspěl dokonale. Donutil svět, aby se o něm vědělo ještě dlouho poté, co se za ním v Duchcově zavřely dveře.
Zdroje: Webové stránky Zámku Duchcov
P.S. Některé konce vypadají klidně jen na povrchu. Za nimi bývá únava, samota a snaha ještě něco zachránit. Jestli chcete podpořit další psaní malým příspěvkem, rád ho proměním v další příběh o lidech, kteří dožili své životy jinde, než čekali.
