Článek
V městečku Baarle-Nassau / Baarle-Hertog mají hranici tak praktickou, že ji doslova nakreslili na chodníku. Překročíš pár bílých křížků v dlažbě a najednou jsi v jiné zemi, aniž bys udělal cokoliv světoborného – jen špatně stoupl. Hranice tu běží ulicemi, obchody a občas i budovami.
Reálná hraniční čára Baarle-Hertog / Baarle-Nassau vyznačená v ulici
A teď ten kontrast: dneska jsme rozmazlení mapami, cedulemi, kontroly, registry obyvatel… Prostě tady končí stát. Jenže ve starověku a ve středověku tohle často nebyla čára. Spíš mlhavá zóna, kde se střídá vliv, jazyk, zvyky, daně a občas i počet kopí namířených na tvůj krk.
Takže jasná otázka: poznal bys jako obyčejný člověk, že jsi opustil říši nebo království?
Římský sever
Představ si, že jsi římský rolník za císaře Hadriána (117–138). Vyrazíš z Říma a jdeš severně. Kdy překročíš hranici?
Řím je totiž skvělý příklad, protože měl centralizovanou správu, profesionální armádu a hlavně představu o hranicích – Římané používali pojem limes (v moderním smyslu římská pohraniční obrana/hranice). Často se opíral o přirozené bariéry typu Rýn a Dunaj. Jenže: tohle byla obrovská délka. Takže někde stály věže, valy, pevnosti… a jinde prostě nic, jen krajina a pár nervózních očí z lesa.
A malá oprava k největšímu rozsahu: Řím dosáhl největšího územního rozsahu za Trajána (98–117), Hadrián spíš držel a zpevňoval, než aby dál expandoval. To ale na pocitu „říše všude kolem“ moc nemění
Rekonstrukce římské strážní věže u Rýna
Zeď, co klame
Největší výjimka z neviditelné hranice byl samozřejmě Hadriánův val. Na mapách vypadá jako tvrdá, jasná čára. Realita byla špinavější a živější.
Hadriánův val měří 80 římských mil, tedy asi 117 km, táhne se napříč severní Anglií a doplňovaly ho pevnosti, věže a menší stanoviště.
Jenže mapy často vytváří iluzi: „tady Řím, tam barbaři“. Ve skutečnosti byly u hranic komunity, které žily z obchodu s Římem, a spousta lidí uvnitř říše se necítila být „římská“ jen proto, že se to hodilo úředníkům v centru. Přecházet dovnitř a ven nebylo nutně drama – obchodníci to dělali běžně, i přes pevnější body typu valu. A právě proto se římské předměty a mince nacházejí daleko za formálními hranicemi.
Jih a „bezhlaví“
Na jihu říše (severní Afrika, Egypt) to bylo jiné. Poušť a vzdálenosti se hlídají hůř než řeka nebo zeď – a to i když máš disciplínu, legie a ego o velikosti Kolosea.
Egyptská jižní hranice patřila k těm, kde se víc obchodovalo a vyjednávalo, než aby se jen hlídkovalo. A do toho přichází kmeny jako Blemmyové: v antických textech se o nich objevuje bizarní představa, že jsou to lidé bez hlavy, s obličejem na hrudi. Římané (a autoři jako Plinius nebo Pomponius Mela) prostě milovali „exotické dálky“, kde logika končí a začíná folklór.
Blemmýové – ti legendární bezhlaví
Současně ale tihle lidé nebyli jen z pohádky. V oblasti jižně od Egypta vystupují v pramenech i jako reální aktéři – obchodní prostředníci, někdy spojenci, někdy problém. A ano, občas i nájezdníci. Takže hranice byla zase spíš napjatá zóna kontaktu než ostrá čára.
Perská hrana
Možná nejdůležitější římská hranice byla ta s Parthy a později se Sásánovci. Tam už se hrálo o velkou politiku: řetěz pevností, legie připravené na invazi, „tady už fakt začíná jiný svět“.
Jenže ani tady to nebyla železná opona. Lidé cestovali a obchodovali i přes nepřátelské bloky, protože realita je vždycky trochu praktičtější než propaganda. A navíc: nic z toho nebylo stálé. Římské hranice se v čase posouvaly, lámaly, vracely, až se jednou celý systém sesypal.
Středověká mlha
O tisíc let později: středověk. Tentokrát anglo-skotská hranice, která byla formálně potvrzena roku 1237 Smlouvou z Yorku.
A teď důležitý detail pro všechny, kdo milují jednoduché „historické zkratky“: Hadriánův val není anglo-skotská hranice. Celý leží v Anglii.
Jenže i když máš smlouvu, pořád žiješ v realitě, kde pohraničí (Marches) funguje jako prostor pro nájezdy, vendety a občasnou snahu vymazat souseda z mapy. V časech klidu se místní páni dokázali domluvit i pragmaticky – třeba na pastvě pro dobytek na „cizí“ straně. A pak přijde parta ozbrojených týpků, kterým je to jedno.
Tihle „reivers“ (pohraniční nájezdníci) přepadali přes hranici tak často, že z jejich praxe „zaplať, a my tě necháme žít“ se odvozuje i slovo blackmail – původně ve smyslu nelegální renta/tribut za ochranu (taková středověká verze předplatného za klid).
A proč to nikdo pořádně neřešil? Protože na dlouhém úseku hranice nebyl stát, který by to dokázal efektivně uhlídat. Zákon byl často jen jiný název pro štěstí, příbuzné a rychlé nohy.
Co z toho plyne
Moderní hranice (takové ty, co mají šanci zastavit jednotlivce a ne jen armádu) byly ve starověku a středověku často mimo možnosti – technicky, správně, personálně. Místo toho existovaly frontiery: pásma, kde se postupně mění vliv jedné moci na druhou.
Tyhle pohraniční systémy měly jednu hlavní práci: zadržet velké přesuny, hlavně armády, ne řešit, jestli si nějaký kupec nese přes kopec víno legálně. A v tomhle smyslu – drsně řečeno – to často fungovalo.
