Článek
Dovolte mi dodat, že velmi málo z tohoto konfliktu za posledních několik desetiletí je o teologických rozdílech mezi islámem a judaismem. Nikdo se nehádá o to, jestli nejdůležitější proroci pocházejí z Abrahamova syna Izáka nebo Izmaela. Nejde o to, jestli se má postit během Jom kipur nebo Ramadánu. Jde o půdu.
Když ten konflikt vykreslíme jako věčný nebo jako náboženský, začne působit jako něco neřešitelného způsobem, kterým upřímně řešitelný je. Takže místo toho začneme, jak to historici často dělají, v pozdním 19. století. A místo náboženství se, podle historiků jako James Gelvin, zaměříme na soupeřící nacionalismy.
Osmanská Palestina
V pozdním 19. století Osmanská říše vládla území, které dnes známe jako Palestinu. Podle osmanských záznamů z roku 1878 tvořili obyvatelstvo z 87 % muslimové, z 10 % křesťané a ze 3 % Židé. Všichni mluvili v běžném životě arabsky a v Jeruzalémě byly náboženské skupiny přibližně stejně početné.
Abych vám přiblížil život v osmanské Palestině: arabský pravoslavný křesťanský hudebník Wasif Jawhariyyeh vyrůstal v Jeruzalémě v prvním desetiletí 20. století, ve škole se učil Korán a se svými židovskými a muslimskými sousedy slavil Pesach i Íd. Osmanská Palestina byla zkrátka místem, kde lidé různých vyznání žili vedle sebe v míru.
Pozdní 19. století bylo zlatým věkem nacionalismu v Evropě a nikde to nebylo šílenější než v habsburské Rakousko-Uherské říši, kde alespoň deset různých národů chtělo vlastní stát. A v tom supernacionalistickém impériu žil židovský novinář Theodor Herzl.
Theodor Herzl
Herzl doufal, že se Židé mohou začlenit do evropských národů, ale brzy dospěl k přesvědčení, že židovský národ potřebuje opustit Evropu a usadit se ve vlastním státě. Koncept židovského nacionalismu začal být známý jako sionismus. Je důležité mít na paměti, že většina sionistů byli sekulární Židé, takže si Izrael představovali spíše jako stát pro Židy než jako židovský stát.
Britské sliby
V roce 1917 britská vláda v naději, že získá podporu židovských komunit, vydala Balfourovu deklaraci, v níž slíbila „zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině“. Odvážný slib, vzhledem k tomu, že Palestina byla tehdy technicky stále osmanská, protože Osmanská říše ještě neprohrála první světovou válku.
To by se sice brzy změnilo, ale ukázalo se, že Britové byli v otázce Palestiny experti na přehnané sliby. Už rok před Balfourovou deklarací Britové tajně slíbili Francouzům, že si arabská území rozdělí a Británie si ponechá Palestinu. A navíc v roce 1915 další britští představitelé slíbili vládci Mekky, šarífovi Husajnovi, že bude vládnout arabskému státu včetně Palestiny, pokud povede arabské povstání proti osmanské moci.
Balfour declaration
Husajn to udělal, takže Britové v podstatě slíbili Palestinu Mekce, sami sobě i sionistům. Co by se tak mohlo pokazit?
Krátce po konci války Britové v Palestině zavedli koloniální správu s tím, že budou vládnout, dokud Palestinci nebudou připraveni vládnout sami. Na což obyvatelé Palestiny reagovali něco jako: „No, teď by se to hodilo.“ A Britové odpověděli: „Jo, ale možná ještě ne.“
Mezitím Britové vytvořili oddělené instituce pro křesťany, Židy a muslimy, což ztížilo spolupráci palestinských křesťanů a muslimů a zároveň to Britům usnadnilo klasické „rozděl a panuj“. Znovu: co by se tak mohlo pokazit?
Rostoucí imigrace
Britové se také pokoušeli dodržet slib z Balfourovy deklarace „usnadňovat židovské přistěhovalectví za vhodných podmínek“. Mezi lety 1920 a 1939 se židovské obyvatelstvo Palestiny zvýšilo o více než 320 000 lidí. V roce 1938 tvořili Židé necelých 30 % populace.
Rostoucí židovská komunita se soustředila na nákup půdy od nepřítomných, nepalestinských arabských vlastníků a následné vystěhovávání palestinských rolníků, kteří na té půdě žili a pracovali. Kontrolou půdy i práce se snažili vytvořit uvnitř Palestiny bezpečnější komunitu, ale tyto praktiky samozřejmě zvyšovaly napětí mezi Židy a arabskými Palestinci ve 20. a 30. letech.
Zároveň palestinští Arabové začali o sobě uvažovat jako o palestinském národě a tenhle rostoucí nacionalismus vyústil v roce 1936 v povstání proti Britům. S pomocí židovských milicí Britové palestinské povstání brutálně potlačili.
V jeho důsledku vydali tzv. Bílou knihu, která omezila židovskou imigraci do Palestiny a vyzývala ke vzniku společného arabského a židovského státu do deseti let. Což dokázalo naštvat úplně všechny. Sionisté byli na Británii naštvaní kvůli omezení imigrace zrovna v době, kdy Židé zvlášť potřebovali opustit Evropu. A arabští Palestinci byli nespokojení s představou, že by měli na vlastní stát čekat dalších deset let.
Druhá válka
Pak přišla druhá světová válka, která byla v Palestině paradoxně docela klidným obdobím. Jenže pak skončila, napětí se vrátilo a Britové si uvědomili, že kolonie jako Palestina jsou mnohem větší problém, než se vyplatí.
Takže předali otázku Palestiny nově vzniklé Organizaci spojených národů. Styl „Nazdar, OSN! Máme pro vás první úkol…“
V listopadu 1947 OSN odhlasovala rozdělení Palestiny na samostatný palestinský a židovský stát. Plán počítal se dvěma státy zhruba stejné velikosti, ale hranice vypadaly jako puzzle. Na tu mapu se nepodíváte a neřeknete si: „Jo, tohle bude fungovat.“
A taky nefungovalo.
Válka 1948
Krátce po oznámení plánu vypukla arabsko-izraelská válka. Na jedné straně byl Izrael, na druhé Palestinci a řada arabských států. Izrael vyhrál a po příměří v roce 1949 kontroloval o třetinu více území, než by mu připadlo podle návrhu OSN.
Jordánsko ovládlo a později anektovalo Západní břeh a staré město Jeruzaléma, Egypt ovládal pásmo Gazy. Přes 700 000 Palestinců uprchlo ze svých domovů a stalo se uprchlíky v okolních arabských zemích. Pro Izraelce to byl začátek jejich státu; pro Palestince nakba — katastrofa — protože se stali národem bez státu.
Dalších 18 let se územně nic nezměnilo. A pak v roce 1967 šel Izrael do války s několika arabskými státy znovu. Říkalo se jí Šestidenní válka, protože trvala šest dní.
Izrael vyhrál a získal kontrolu nad Západním břehem, pásmem Gazy, Sinajským poloostrovem a Golanskými výšinami.
Pak OSN přijala rezoluci 242, která načrtla základní rámec pro mír, včetně stažení Izraele z území získaných ve válce a uznání práva jak palestinského, tak izraelského státu existovat. Což se samozřejmě nestalo.
Po roce 1967
Po válce se širší arabsko-izraelský konflikt zúžil na konkrétnější izraelsko-palestinský konflikt. A to je dobrá chvíle připomenout, že ne všichni muslimové jsou Arabové, ne všichni Arabové jsou Palestinci a ne všichni Palestinci jsou muslimové. Existuje například významná palestinská křesťanská menšina.
Palestinec je označení etnické identity lidí, kteří historicky žili v Palestině. V Organizaci pro osvobození Palestiny, PLO, založené v roce 1964 a vedené Jásirem Arafatem, bylo například mnoho křesťanů.
PLO zastřešovala guerillové skupiny, které útočily na civilisty, ale také využívala nenásilné metody v boji za palestinský stát.
Mezitím izraelská vláda začala budovat židovské osady na územích, která dříve patřila Palestincům, včetně Východního Jeruzaléma, Západního břehu a pásma Gazy. Dnes je na Západním břehu přes 350 000 židovských osadníků a ve Východním Jeruzalémě přes 200 000.
Tyto osady jsou podle mezinárodního práva nelegální, ale Izrael namítá, že vlastně nelegální nejsou, protože Palestina vlastně není stát.
První intifáda
Koncem 80. let Palestinci zahájili první intifádu, což doslova znamená „setřesení“. Začalo to bojkoty izraelských produktů a služeb a odmítáním platit izraelské daně. Když ale izraelské ozbrojené složky tvrdě zasáhly proti demonstrantům, přišlo násilí.
První intifáda také vedla ke vzniku Hamasu, který v roce 1993 uskutečnil první sebevražedný útok proti Izraeli. Hamas získal podporu částečně kvůli své militantnosti, ale hlavně díky sociálním projektům v Gaze. Stavěl a provozoval školy, mešity a kliniky.
Nejdůležitějším dědictvím první intifády byl vznik mírových jednání mezi Palestinci a Izraelci. To vedlo k dohodám z Osla a mírovému procesu postavenému na rezoluci OSN 242.
Jenže problémů k vyřešení bylo hodně. Kromě otázky, jak udělat dva státy, které nebudou vypadat jako puzzle, tu byla otázka židovských osad a práva palestinských uprchlíků a jejich potomků vrátit se do Palestiny. Vodní práva, která jsou v tom regionu velké téma. A tak dál. Je to složité.
Clintonova jednání.
V jednu chvíli to vypadalo, že se tahle etapa mírového procesu dostala blíž k reálné dohodě než kdykoli jindy v nedávné historii. Izraelský premiér Ehud Barak byl ochoten vzdát se více území, než bylo v minulosti obvyklé, a Jásir Arafat byl tím rozsahem nabídky údajně překvapen. I když spousta klíčových otázek pořád zůstávala otevřená, ten pocit „teď to možná fakt klapne“ byl na stole.
Jenže to nakonec nevyšlo. Barakova vláda byla oslabená, dohoda se rozpadla a místo průlomu přišel další pád do starých kolejí. Od té doby se situace spíš vrstvila a tvrdla. A pro Clintona to znamenalo, že mu utekl moment, který mohl být jeho největší zahraničněpolitickou trofejí. Z velkých mírových příběhů mu tak v historické paměti zůstává hlavně úspěšnější severoirský proces — a zbytek působí trochu jako promarněná šance, která mohla změnit dějiny, ale skončila rozpačitým nic.
Druhá intifáda
Clintonova jednání selhala; Barakova vláda byla podkopána a v září 2000 kandidát na premiéra Ariel Šaron pochodoval s tisícovkou ozbrojených strážců na Chrámovou horu ve Starém Městě Jeruzaléma.
Pro muslimy je to místo mešity Al-Aksá, třetí nejsvětější v islámu po Ka‘bě v Mekce a Prorokově mešitě v Medíně. A zároveň jde o nejposvátnější místo judaismu. Takže stručně: je to opravdu citlivé místo na pochod s tisícem ozbrojenců.
Tyto události vyvolaly masivní protest, který nakonec vedl k mnohem násilnější druhé intifádě, během níž bylo zabito více než tři tisíce Palestinců a tisíc Izraelců.
V roce 2002 Izraelci s odvoláním na obranu civilistů začali stavět bariéru kolem Západního břehu, ale místo toho, aby kopírovala hranice po válce v roce 1967, byla postavena tak, aby na izraelské straně ponechala řadu izraelských osad.
Pro Izraelce to byla sebeobrana; pro Palestince nelegální zabrání půdy.
Bariéra na Západním břehu.
Hamas vyhrává
V roce 2005 Jásir Arafat zemřel a v následných volbách Hamas získal většinu parlamentních křesel. Od té doby si Hamas a Palestinská samospráva jaksi rozdělily správu Palestiny — a taky to je „tak nějak“ špatně spravované.
V posledních deseti letech Hamas často odpaloval rakety na Izrael; Izrael odpovídal dlouhými a extrémně násilnými invazemi na palestinská území, při nichž byly zabity tisíce Palestinců — mnoho z nich byli ozbrojenci, ale mnoho taky ne.
Obě strany tvrdí, že reagují na provokace té druhé, ale velká část konfliktu odráží trvalé selhání všech stran uznat legitimitu příběhu toho druhého.
Z palestinské perspektivy byli Palestinci připraveni o stát nejen od vzniku Izraele, ale už desetiletí předtím, a dnes žijí v podmínkách, které se v podstatě rovnají vojenské okupaci. A to je pravda.
Z izraelské perspektivy je zřejmé, že židovský národ potřebuje domov, který OSN uznala. A Izraelci rozhodně nejsou první národním státem, který konsolidoval a rozšířil území díky vojenskému vítězství. A potřebují chránit svůj stát před mnoha aktivními hrozbami ze strany sousedů. To je také pravda.
Co z toho
Je důležité chápat vnitřní logiku těchto soupeřících nacionalistických vizí. Aby sionistická i palestinská národní představa jednou fungovaly, je nutné rozumět právu obou existovat a legitimitě historického příběhu obou stran.
Tyhle problémy nejsou tisíce let staré a nejsou neřešitelné. Vznikly během období britského mandátu. A doufejme, že když pochopíme, že nejde o nekonečnou náboženskou válku, budeme o něco blíž tomu, že jednou skončí.
