Článek
Erik Jan Hanussen se narodil 2. června 1889 ve Vídni jako Hermann Steinschneider. Už od mládí vyrůstal blízko světa jeviště a zábavy. Právě tam viděl, jak silně na lidi působí dobře zahraná role a jisté vystupování. Tohle prostředí ho formovalo dřív, než si vůbec začal budovat vlastní legendu.
Brzy pochopil, že publikum nepřitahuje jen výkon. Velkou cenu měl i dojem výjimečnosti. Hermann Steinschneider proto postupně odložil své původní jméno a začal vystupovat jako Erik Jan Hanussen, muž obestřený tajemstvím a sebejistotou. Nová identita mu otevřela cestu k vyšší společnosti i k větším scénám. Z obyčejného baviče se začala stávat pečlivě vytvořená veřejná postava.
Portrét Hanussena z roku 1933
Pod novým jménem si vystavěl obraz člověka s mimořádným darem. Hanussen neprodával jen vystoupení. Prodával příběh o muži, který vidí víc než ostatní. V tom spočívala jeho síla. Uměl pracovat s dojmem, uměl se stylizovat a uměl přesvědčit sál, že před sebou má někoho výjimečného. Každé další vystoupení ten obraz upevňovalo.
Právě tady začíná jeho skutečný příběh. Z Hermanna Steinschneidera se stal Erik Jan Hanussen jako pečlivě vyrobená postava pro dobu, která milovala senzaci. Pozdější sláva už jen rozvinula základ, který vznikl právě v těchto prvních letech.
Berlínská sláva
Na začátku třicátých let měl Berlín zvláštní hlad po senzaci. Okultismus tam přitahoval davy a lidé v něm hledali výklad doby, která působila rozkolísaně a nervózně. Hanussen dorazil přesně v okamžiku, kdy se tajemství dalo proměnit v byznys. Jeho sláva v Berlíně dosáhla vrcholu právě ve třicátých letech.
Na pódiu působil jako člověk, který má přístup k něčemu skrytému. Vystupoval ve velkých varietních sálech a uměl kolem sebe vytvořit událost, o které se mluvilo dál. Reklama na jeho berlínské vystoupení ve Scala Theater z dubna 1932 ho označovala za „fenomén své doby“ a uváděla rekordní návštěvnost. Právě tady se z něj stal symbol města, které chtělo úžas, lesk a silný zážitek.
Popularita rychle přinesla i peníze. Hanussen nabízel soukromé konzultace za vysoké částky a kolem svého jména vybudoval svět luxusu. Měl drahá auta, více bytů a také jachtu, na níž pořádal okázalé večírky. Jeho týdeník Berliner Wochenschau začínal v roce 1932 nákladem 8 tisíc výtisků a během krátké doby vyrostl až na 140 tisíc. To už byla sláva, kterou Berlín dobře viděl a ještě lépe prodával dál.
Hanussen tak přesně zapadl do města, které milovalo podívanou a silné dojmy. Prodával dojem výjimečnosti v době, která po výjimečnosti hladověla. A právě v Berlíně se z talentovaného showmana stal muž, jehož jméno začalo působit jako značka.
Hanussen při osvětlené seanci, cca 1928
Hnědé peníze
Hanussen se v Berlíně dostal velmi blízko k lidem, kteří už stáli uvnitř nacistického hnutí. V květnu 1932 patřil mezi důležité finanční podporovatele okruhu kolem SA. Podle Leo Baeck Institute pomáhal splácet hazardní dluhy Wolfa-Heinricha von Helldorffa, uhradil také dluhy Wilhelma von Ohsta a pro SA koupil 400 vojenských vysokých bot. Tahle pomoc z něj udělala člověka, kterého v těchto kruzích dobře znali a rádi využívali.
Přes Helldorffa se otevřely i další dveře. Koncem června nebo začátkem července 1932 se Hanussen poprvé setkal s Hitlerem. Krátce poté se změnil i tón jeho týdeníku Berliner Wochenschau. V listu přibylo více astrologických výkladů politiky a také příznivé obrazy Hitlera jako muže, který má Německo dovést k obratu. Vztah s nacistickým prostředím tak dostal veřejnou podobu, kterou už viděli i čtenáři.
Peníze mu přinesly přístup do uzavřeného světa moci. Na své jachtě pořádal okázalé večírky, kam chodili nacističtí funkcionáři, a kolem svého jména vytvořil síť osobních vazeb. Hanussen tak spojil showbyznys s politikou a vstoupil do prostoru, kde se platilo loajalitou, penězi a službami. Právě tady se z populárního jasnovidce stal člověk, který znal příliš mnoho lidí a také příliš mnoho jejich dluhů. To už byla pozice s vysokým rizikem. Tohle hodnocení vyplývá z doložených finančních vazeb na Helldorffa, Ohsta a další nacistické funkcionáře i z jeho rychlého vstupu do jejich okruhu.
Oheň sněmu
Vrchol Hanussenova příběhu přišel na konci února 1933. Dne 26. února 1933 během seance ve svém Palace of the Occult předestřel vizi velkého požáru. O den později skutečně vzplál Říšský sněm. Právě tahle shoda z něj udělala muže, kolem kterého se začal stahovat kruh podezření. Leo Baeck Institute tuto epizodu popisuje jako jeho nejslavnější „předpověď“ a Jewish Museum Berlin ji přímo spojuje s růstem nacistické podezíravosti vůči jeho osobě.
Síla té chvíle spočívá v tom, že Hanussen působil jako člověk, který viděl do zákulisí doby. Jedna část publika v tom mohla vidět důkaz mimořádného daru. Druhá část v tom mohla vidět informaci získanou z blízkosti k SA a k lidem kolem nacistického hnutí. Právě tato blízkost dala celé epizodě mnohem temnější význam. Jewish Museum Berlin uvádí, že právě „předpověď“ požáru z něj udělala pro nacisty podezřelou figuru.
Samotný požár měl obrovský politický dopad. Požár Říšského sněmu z 27. února 1933 posloužil Hitlerovi jako záminka k rychlému utažení moci. Už 28. února byl vydán Reichstagský požární dekret, který pozastavil základní občanské svobody a otevřel cestu k zatýkání politických odpůrců, k zákrokům proti tisku a k dalšímu posilování diktatury. Holocaust Encyclopedia výslovně uvádí, že právě tento dekret patřil ke klíčovým krokům na cestě k nacistickému režimu.
V Hanussenově příběhu tak oheň získal dvojí význam. Pro veřejnost to byla senzační ukázka jeho pověsti. Pro lidi uvnitř mocenského kruhu to mohl být signál, že ví příliš mnoho. A od této chvíle už jeho sláva působila zároveň jako výhoda i jako hrozba.
Mrtvý svědek
Po požáru Říšského sněmu se kolem Hanussena začal svírat kruh. Jeho židovský původ byl v Berlíně veřejným tajemstvím a významní nacističtí funkcionáři mu dlužili peníze. Leo Baeck Institute tuto situaci popisuje jako rostoucí zátěž pro stranu. Hanussen se pohyboval blízko lidí, kteří stáli u moci, a jeho jméno neslo stále větší riziko.
V březnu 1933 padlo rozhodnutí, které jeho kariéru uzavřelo během několika dnů. Pamětní místo v Papestraße uvádí, že berlínský vůdce SA Karl Ernst pravděpodobně pověřil jeho vraždu, aby předešel odhalení. Po krátkém zadržení v zařízení SA Prison Papestrasse ho členové SA zastřelili. Jeho tělo bylo nalezeno 7. dubna 1933 v lesním prostoru u Baruthu jižně od Berlína.
Hanussen tak skončil jako muž, který si vybudoval slávu na dojmu výjimečnosti a potom vstoupil velmi blízko k brutalitě nového režimu. Jeho osud uzavírá dobu, kdy se slavná jména rychle měnila v nástroje a stejně rychle mizela. Příběh Erika Jana Hanussena ukazuje, jak rychle se lesk promění v rozsudek, když se spojí s mocí.
Zdroje: Erik Jan Hanussen's Berliner Wochenschau: An Occult Weekly in Weimar Germany - Leo Baeck Institute
P.S. Historie má slabost pro lidi, kteří prodávali kouř, vliv a vlastní legendu. Občas jim to vyšlo. Občas skončili velmi rychle. Jestli chcete podpořit další psaní menším příspěvkem, pomůžete mi hledat další příběhy, kde se lidská ješitnost potkala s dějinami. Díky, že čtete.
