Článek
Josef Mengele přišel na svět 16. března 1911 v bavorském Günzburgu do rodiny majetného výrobce zemědělských strojů. Vyrůstal v prostředí, které mu otevřelo cestu ke studiu i společenskému vzestupu. Už tady je důležitý první bod jeho příběhu: šlo o člověka z pevného zázemí, s dobrým vzděláním a jasnou kariérní dráhou.
Studoval medicínu a fyzickou antropologii na několika německých univerzitách. V roce 1935 získal doktorát z fyzické antropologie na univerzitě v Mnichově a o rok později složil státní lékařské zkoušky. Jeho odborný růst už v té době vyrůstal ze světa, kde se věda stále těsněji propojovala s rasovým myšlením a představou, že lidskou hodnotu lze měřit, třídit a hierarchizovat.
Další krok přišel ve Frankfurtu. Od roku 1937 pracoval v Institutu pro dědičnou biologii a rasovou hygienu jako asistent Otmara von Verschuerra, tehdy velmi vlivného genetika a propagátora výzkumu dvojčat. Pod jeho vedením si Mengele dodělal další doktorský titul a vstoupil do prostředí, které spojovalo akademickou prestiž s eugenikou a rasovou hygienou. Děsivý základ jeho pozdějšího příběhu leží právě tady. Nevyrůstal na okraji vědy. Patřil do jejího uznávaného proudu v zemi, která dala ideologii laboratorní plášť.
Lékař režimu
Mengeleho posun k nacismu nepřišel jedním skokem. V univerzitním prostředí přijal rasovou vědu jako platný výklad světa a postupně si z ní udělal profesní nástroj. Už během studií uvěřil představě o biologické nadřazenosti Němců a tahle víra mu začala formovat pohled na medicínu, dědičnost i hodnotu lidského života. Ideologie mu nedělala překážku v kariéře. Ideologie se totiž stala její součástí.
Ve třicátých letech se do nacistických struktur zapojoval krok za krokem. V roce 1931 vstoupil do pravicového polovojenského Stahlhelmu, po jeho pohlcení přešel do SA a v roce 1938 vstoupil do NSDAP i SS. Současně pracoval ve Frankfurtu v Institutu pro dědičnou biologii a rasovou hygienu, kde se podílel na posudcích pro úřady rozhodující podle norimberských rasových zákonů a také na hodnocení lidí, které režim považoval za vhodné k nucené sterilizaci nebo zákazu sňatku. Tady se z doktora stával člověk, který své vzdělání zapojil do státního třídění lidí.
Válka ten proces urychlila. V červnu 1940 byl odveden do Wehrmachtu, o měsíc později dobrovolně přešel do zdravotní služby Waffen-SS. Nejprve pracoval pro Hlavní rasový a osidlovací úřad SS v okupovaném Polsku, kde posuzoval, kdo splňuje rasová kritéria pro zařazení mezi „Němce“. Na konci roku 1940 byl přidělen jako lékař k divizi Wiking a od léta 1941 sloužil na východní frontě. Prošel brutální válkou, získal Železný kříž druhé i první třídy a povýšil na kapitána SS. Režim v něm viděl schopného muže, loajálního lékaře a použitelný kádr.
Na začátku roku 1943 se vrátil do Německa a znovu se napojil na svého mentora Otmara von Verschuerra, tehdy už ředitele Kaiser Wilhelmova institutu pro antropologii, lidskou genetiku a eugeniku v Berlíně. Dne 30. května 1943 ho SS přidělila do Auschwitz, kde nastoupil jako jeden z táborových lékařů v Auschwitz-Birkenau. Podle USHMM je právě tady potřeba vidět Mengeleho přesně: šlo o vysoce vyškoleného lékaře, který jednal v rámci norem německé vědy za nacistického režimu. Tím je jeho příběh ještě mrazivější. Ukazuje, jak snadno se může odbornost proměnit v poslušnou součást vražedného systému.
Rampa smrti
V Auschwitz-Birkenau neznamenala lékařská služba péči. Znamenala třídění. Po příjezdu transportů stáli lékaři u selekcí a během pár vteřin rozhodovali, kdo půjde na nucenou práci a kdo zamíří rovnou do plynových komor. Mengele tuto roli pravidelně vykonával a právě tady se jeho jméno vtisklo do paměti přeživších. Nešlo jen o člověka v laboratoři. Šlo o doktora, který na rampě proměnil medicínu v administrativu smrti.
Selektoval i uvnitř tábora. V barácích a ošetřovnách se vybírali vězni, kteří byli příliš slabí, nemocní nebo zranění na další práci. SS je považovala za nepotřebné a likvidovala je injekcemi nebo plynem. Mengele tyto výběry v Birkenau prováděl rutinně, takže jeho moc nespočívala v jednom velkém gestu, ale v každodenním opakování. Právě v tom je jádro jeho role. Smrt tu nepřicházela jen ve výjimečné chvíli. Přicházela jako běžná součást směny.
Vedle selekcí si z tábora udělal zásobárnu lidského materiálu pro vlastní kariéru. Hledal hlavně dvojčata, lidi s vrozenými odlišnostmi, osoby malého vzrůstu a také vězně, na nichž mohl sledovat znaky, které nacistická rasová věda považovala za důležité. V Auschwitz k tomu měl ideální podmínky zvráceného systému: obrovské množství deportovaných, úplnou moc nad jejich těly a zázemí, které mu dovolovalo posílat do Německa krev, orgány, kostry i další odebrané části těl. Tábor mu sloužil jako živá i mrtvá laboratoř.
Jeho experimenty mířily hlavně na dvojčata, na fyziologii a patologii malého vzrůstu, na lidi s rozdílnou barvou očí a také na romské vězně, zejména děti v takzvaném cikánském rodinném táboře. V první fázi následovala měření, fotografování, odběry a další vyšetření. Další krok často končil zabitím obětí kvůli pitvě a srovnání vnitřních orgánů. Mnoho lidí při těchto pokusech zemřelo, v jiných případech byla smrt přímo cílem celého postupu. To už nebyla zvrhlost jednotlivce někde stranou. To byl výzkum, který se opíral o tábor, stát a ideologii.
Zvlášť výmluvný je jeho vztah k romským vězňům. V Birkenau bylo vězněno nejméně 23 tisíc Romů a Sintů, z toho asi 11 tisíc dětí, a velká většina z nich v táboře zahynula. Mengele na nich prováděl antropologická pozorování a vybíral je i pro pseudolékařské pokusy. Když se v romském táboře objevila noma, těžká bakteriální infekce spojená s extrémní podvýživou, zapojil i tuto katastrofu do svého sledování. Tím se jeho metoda ukazuje v plné podobě: najít skupinu, kterou režim odlidštil, a proměnit její utrpení v materiál pro „vědu“.
Nezaslouží si titul doktor. Nezaslouží si ani to, aby se jeho jméno psalo velkým písmenem.
Útěk bez trestu
Konec války pro Mengeleho neznamenal konec příběhu. Znamenal začátek druhé kapitoly, která je svým způsobem stejně děsivá jako ta osvětimská. Člověk spojený s Auschwitz nezmizel do dějin po rozsudku, ale po sérii úniků, falešných identit a selhání úřadů. Už to samo o sobě říká hodně o poválečné Evropě i o tom, jak snadno se dalo v chaosu po roce 1945 proklouznout mezi prsty.
V roce 1949 se dostal z Evropy do Argentiny pod jménem Helmut Gregor. Americké ministerstvo spravedlnosti ve své pozdější zprávě doložilo, že použil doklady Mezinárodního červeného kříže a argentinské imigrační dokumenty vystavené na tuto falešnou identitu. Nešlo o osamělý útěk člověka bez prostředků. Měl kontakty, podporu a peníze, které mu pomohly začít nový život daleko od místa, kde měl dávno stát před soudem.
Argentina pro něj dlouho nebyla jen přechodná skrýš. Podle americké zprávy tam žil několik let poměrně pohodlně a s menším strachem, než by člověk čekal u jednoho z nejhledanějších nacistů. Později přesídlil do Paraguaye, kde v roce 1959 získal občanství pod vlastním jménem. Po dopadení Adolfa Eichmanna v roce 1960 se přesunul dál do Brazílie. Právě tady je vidět celé to poválečné fiasko v kostce: jméno známé, minulost známá, zatykač existoval, a přesto dál měnil zemi a pokračoval v životě.
V Brazílii mu pomáhali další lidé a v posledních letech používal i identitu Wolfganga Gerharda, pod jehož jménem byl nakonec také pohřben. Dne 7. února 1979 se utopil při plavání u brazilského pobřeží a spravedlnosti unikl až do smrti. Jeho ostatky byly exhumovány v roce 1985 a mezinárodní forenzní tým je tehdy označil za Mengeleho. Konečné potvrzení přinesla až DNA analýza v roce 1992. Celý ten konec působí skoro absurdně. Muž odpovědný za selekce a pseudovědecké vraždění neumřel v soudní síni ani v cele, ale anonymně, pod cizím jménem, na druhé straně světa.
Věda bez svědomí
Josef Mengele mě děsí hlavně tím, jak přirozeně do sebe v jeho životě zapadly vzdělání, kariéra, společenský vzestup a ideologie. Měl titul, odborné zázemí, válečná vyznamenání i respekt ve svém oboru. Patřil do prostředí, které samo sebe považovalo za moderní, přesné a vědecké.
Zjednodušený obraz sadistického šílence je pohodlný, protože umožňuje odsunout jeho činy do bezpečné vzdálenosti. Jenže ten obraz realitu zplošťuje. Mengele byl vyškolený lékař a výzkumník, kterého vědecké prostředí dlouho bralo vážně. Jeho zločiny nevznikly mimo systém. Vyrostly uvnitř systému, který dal rasové ideologii jazyk odbornosti, instituce, autoritu a zdání legitimity.
Na jeho příběhu je nejmrazivější právě tahle hladkost. Ambiciózní člověk dostal směr, stát mu dal prostor a věda mu nabídla nástroje. V takovém spojení se z odbornosti stává síla, která umí ničit s ledovým klidem a bez vnitřní brzdy. Hrůza pak nevypadá jako výbuch šílenství. Vypadá jako práce vykonaná přesně, pečlivě a s pocitem oprávněnosti.
Mengeleho jméno proto nepřipomíná jen jednoho válečného zločince. Připomíná mnohem širší riziko. Ukazuje, co se stane, když se odbornost odtrhne od svědomí a když stát začne některým lidem upírat důstojnost, práva a samotnou lidskost. V takové chvíli se vzdělaný člověk může proměnit v dokonale fungující součást stroje, který zabíjí bez pochybností. A právě tady zůstává otázka, která má sílu i dnes: kolik hrůzy může vzniknout ve chvíli, kdy se schopnost přestane řídit morálkou?
P.S.
Dějiny bývají velkolepé, špinavé a někdy až nepříjemně přesné v tom, co umí člověk udělat druhému člověku.
Jestli chcete podpořit další psaní jednou symbolickou kávou, rád ji proměním v další článek o tom, co všechno už lidstvo zvládlo pokazit. Díky, že čtete.
