Článek
Dne 6. srpna 1969 odvolala federální vláda z čela Československé televize Josefa Šmídmajera. Ještě téhož dne jmenovala novým ústředním ředitelem pětačtyřicetiletého Jana Zelenku. Zdánlivě běžná personální výměna zahájila nejdelší ředitelskou éru v dějinách československého televizního vysílání. Zelenka zůstal ve funkci až do 30. června 1989, tedy téměř dvacet let.
Ústřední ředitel tehdy zastával podstatně jiné postavení než dnešní vedení České televize. Ředitele vybíraly a schvalovaly nejvyšší orgány KSČ, vláda následně provedla jmenování. Funkce patřila do stranické kádrové nomenklatury a její držitel měl postavení srovnatelné s ministrem. Na konci roku 1969 už navíc Československá televize evidovala tři miliony koncesionářů. Kdo ovládal její program, získával přístup do milionů domácností.
Cesta k Zelenkovu jmenování začala hned po okupaci v srpnu 1968. Dosavadní ředitel Jiří Pelikán, spojený s reformním obdobím, byl v září odvolán. Televizi krátce řídil vládní zmocněnec Bohumil Švec a od počátku roku 1969 Josef Šmídmajer. Současně sílila kontrola programu. Stranické orgány hodnotily připravované pořady, rozhodovaly o vystupování politiků a zasahovaly do zpravodajství.
Po smrti Jana Palacha zmizela z obrazovky řada známých publicistů. Vedení dostalo pokyn, aby v televizi přestali vystupovat například Vladimír Škutina, Karel Kyncl, Ladislav Daneš nebo Kamila Moučková. Od ledna do dubna 1969 proběhlo v ČST 26 změn ve vedoucích funkcích a pracovní poměr skončil 97 zaměstnancům. Srpnové jmenování Jana Zelenky tedy nepředstavovalo začátek politického tlaku. Přineslo jeho výrazné zrychlení.
Šmídmajer stranické vedení zklamal. Část ohrožených pracovníků přesouval mimo obrazovku, například k přípravě druhého programu. Pracovní poměr rozvazoval hlavně s lidmi, kteří už odešli do zahraničí nebo opustili televizi sami. ČST za jeho působení nepřijala veřejné odsouzení své role během pražského jara. Ani červencová zpráva o ideovém působení televize neobsahovala sebekritiku, jakou vedení KSČ očekávalo.
Další problém přišel po hokejových zápasech Československa se Sovětským svazem v březnu 1969. Federální výbor pro tisk a informace obvinil televizi z podpory protisovětských nálad. Po dubnovém nástupu Gustáva Husáka rostl požadavek na důkladnou personální proměnu médií. Stranické vedení hledalo člověka, který by sám rozpoznal jeho očekávání a rychle je uskutečnil.
Jan Zelenka měl pro podobný úkol vhodnou profesní minulost. Narodil se 5. prosince 1923 v Ústí nad Orlicí. Během mládí se věnoval hudbě, vedl dětský pěvecký sbor a po maturitě nastoupil na pražskou konzervatoř, kde studoval dirigování. Vážná plicní choroba jeho hudební plány přerušila. Roku 1945 proto začal na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studovat filozofii a žurnalistiku.
Po studiích pracoval v Československém rozhlase. Roku 1955 se stal prvním šéfredaktorem nově založené Večerní Prahy. Podle pozdějšího televizního pracovníka a historika médií Milana Šmída dokázal z deníku vytvořit na tehdejší poměry čtivé noviny zaměřené na konkrétní život hlavního města. Do redakce přivedl schopné autory, mezi nimi Jiřího Rumla a Jiřího Lederera.
Právě konflikt s Ledererem však ukázal hranice Zelenkovy novinářské otevřenosti. Lederer na přelomu let 1958 a 1959 příznivě recenzoval román Josefa Škvoreckého Zbabělci. Kniha tehdy čelila tvrdé stranické kampani kvůli svému pohledu na konec války. Zelenka román na redakční poradě odsoudil, redakce se od kladné recenze veřejně distancovala a jejího autora nakonec propustil.
Zelenka navíc poslal záznam celé záležitosti pracovníkovi ÚV KSČ Františku Todtovi. Připojil také opis Ledererova staršího vystoupení o Chruščovově kritice Stalinova kultu. Lederer poté dostal zákaz vstupu do redakce. Budoucí ředitel televize tak už o deset let dříve prokázal, že dokáže profesní spor proměnit v politický a personální postih.
Večerní Prahu vedl do roku 1962. Následně přešel do Československé tiskové kanceláře a roku 1966 působil jako její zvláštní zpravodaj v Bonnu. O rok později se stal šéfredaktorem populárního týdeníku Květy. Současně dostal ještě citlivější zadání.
V září 1967 odebral Ústřední výbor KSČ vlivné Literární noviny Svazu československých spisovatelů a převedl je pod ministerstvo kultury. V čele nově sestavené redakce stanul právě Zelenka. Měl časopis politicky „usměrnit“ a omezit vliv reformně orientovaných autorů. První číslo pod novým vedením vyšlo 7. října 1967.
Velká část spisovatelů časopis bojkotovala. Změnili se autoři i názorové zaměření a původní prestiž rychle zmizela. Novinám se začalo posměšně říkat „Erárky“. Zelenkovo působení skončilo už v prosinci 1967. Během pražského jara přišel také o vedení Květů a jeho kariéra se na čas zastavila.
Politický obrat po okupaci mu otevřel cestu zpět. V říjnu 1968 už pracoval v konzultačních skupinách Lubomíra Štrougala a později Josefa Kempného. Po Husákově nástupu se v dubnu 1969 vrátil do čela Květů. Kempného důvodová zpráva uváděla, že týdeník vychází v nákladu přes 300 tisíc výtisků a ovlivňuje přibližně milion čtenářů. Zelenka měl podle dokumentu zaručit jasnou politickou linii odpovídající požadavkům vydavatele.
Jeho návrat vyvolal v redakci otevřený odpor. Když tam 28. dubna 1969 přišel, redakční rada mu oznámila, že zaměstnanci při jeho definitivním nástupu podají výpověď. Odmítnutí spolupráce ohlásili také někteří spisovatelé. Zelenka však měl pevnou podporu vedení KSČ.
Dne 7. srpna 1969 jej premiér Oldřich Černík představil vedoucím pracovníkům Československé televize. O den později už televize odvysílala Zelenkův rozhovor s Černíkem. Od podzimu nový ředitel osobně moderoval politické besedy Pět u číše vína, do nichž zval zastánce nastupujícího normalizačního kurzu.
Také personální kroky přišly rychle. Dne 25. srpna požádal celozávodní výbor KSČ o pomoc při řešení ideologických a kádrových otázek. Následně odvolal ředitele pražského televizního studia Viktora Růžičku a vedoucího publicistiky Arnošta Frydrycha. KSČ získala v Janu Zelenkovi zkušeného novináře, který znal fungování médií a stranické požadavky uskutečňoval z vlastní iniciativy. Přesně takového člověka v létě 1969 hledala.
Televize pod dohledem
Pouhých patnáct dní po jmenování čekala Jana Zelenku první velká zkouška. Dne 21. srpna 1969 si Československo připomínalo první výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy. V ulicích Prahy a Brna zasahovaly bezpečnostní složky proti demonstrantům, zatímco nové vedení televize se obávalo stávky a narušení vysílání.
Podle Zelenkova pozdějšího líčení musely být zprávy natočeny předem. Na obrazovku posadili mladou nezkušenou hlasatelku. Přímo ve studiu seděl šéfredaktor Televizních novin Josef Vlček a před dveřmi čekal Zelenka se dvěma příslušníky bezpečnosti. Živé vysílání představovalo pro nové vedení riziko, protože někdo mohl pronést větu, kterou už nešlo vzít zpět.
Proměna obrazovky probíhala souběžně. Už 20. srpna 1969 odvysílala televize pořad A léta běží, vážení, který napadal svědka v případu smrti Jana Masaryka. V září následoval dokument Vlastenci bez masky. Srpnové demonstrace v něm dostaly podobu útoku připravované kontrarevoluce. Sovětský dokument Československo – rok zkoušek potom představil pražské jaro jako výsledek působení protisocialistických sil.
První na řadu přišly Televizní noviny a politická publicistika. Zelenka už v polovině září 1969 zavedl požadavek, aby byly pořady předkládány ke schválení třicet dní před odvysíláním. Vedení tím získalo čas na kontrolu scénáře a případné zastavení celé výroby. Politicky citlivé pořady už neměly vznikat z vlastní iniciativy redaktorů.
Do ledna 1970 odešlo z Československé televize podle interních podkladů 136 pracovníků. Následovaly stranické prověrky, jejichž pražskou komisi vedl přímo Jan Zelenka. Komise posuzovala 242 členů KSČ pracujících v televizi. U 151 z nich bylo členství zrušeno a dalších 74 bylo ze strany vyloučeno. Ztráta legitimace ještě automaticky neznamenala výpověď, výrazně však omezovala další profesní možnosti.
Připravovala se také politická prověrka nestraníků. Zaměstnanci měli vyplňovat dotazník a prokazovat svůj vztah k normalizačnímu vedení. Historické prameny připouštějí, že tato část prověrek patrně neproběhla v plánovaném rozsahu. Další vlna propouštění by ohrozila samotné vysílání. Režim potřeboval zkušené dramaturgy a režiséry, přestože k jejich postojům choval výhrady.
Dobře to ukazuje osud Jaroslava Dietla. V prosinci 1970 s ním televize ukončila pracovní poměr. Brzy jej začala využívat jako externího scenáristu. Podobně dopadli další autoři, které vedení odmítalo zaměstnat, jejich práci však potřebovalo. Politická očista narazila na prostý problém: bez schopných lidí nebylo co vysílat.
V červenci 1972 schválilo předsednictvo ÚV KSČ seznam 33 klíčových funkcí v Československé televizi, jejichž obsazení podléhalo stranickému souhlasu. Patřili mezi ně ředitelé studií, šéfredaktoři, jejich zástupci i stálí zahraniční zpravodajové. KSČ tak kontrolovala lidi, kteří rozhodovali o tématech, scénářích a přístupu na obrazovku.
Z Ústředního výboru KSČ přišli do nejvyššího vedení také Vladimír Diviš a Milena Balašová. Společně se Zelenkou vytvořili mocenské jádro normalizační televize. Úspěch kádrové politiky lze vyjádřit čísly. V roce 1972 tvořili členové KSČ 32,8 procenta lidí ve sledovaných vedoucích a tvůrčích funkcích. Do roku 1988 jejich podíl vzrostl na 67,86 procenta.
Kontrola programu dostala pevný systém. Od roku 1972 připravovala televize každoročně ideově tematický plán. Dokument předem určoval, jaké pořady jednotlivá studia natočí, kdy se objeví na obrazovce a jaký politický účel splní. Celkový plán vedení televize projednávalo s příslušnými odděleními ÚV KSČ.
Redakce musely zařazovat dokumenty k výročím komunistického hnutí, životopisy stranických funkcionářů a příběhy hrdinů socialistické práce. Teprve potom získaly prostor pro část politicky neutrálnější produkce. Atraktivní pořad se tak stával odměnou za splnění ideologické objednávky.
Každý scénář procházel připomínkami vedení redakce. Režisér musel předložit také navrhované obsazení. Politicky nežádoucí herec mohl být vyškrtnut ještě před začátkem natáčení. Hotový pořad čekala kontrolní projekce, po níž následovaly další střihy nebo přetáčení.
Autoři zábavných pořadů si vytvořili vlastní obrannou taktiku. Do scénářů záměrně vkládali nápadně provokativní pasáže, u kterých předem očekávali zákaz. Doufali, že po jejich vyškrtnutí projdou méně nápadné narážky. Této metodě se říkalo „bílí koně“.
Některé zásahy působí po letech absurdně. V roce 1970 musela být z televizní hry o Alexandru Dumasovi odstraněna věta „Do země vtrhli Prusové!“ Schvalovatelé se obávali, že divák přeslechne počáteční písmeno a uslyší slovo „Rusové“.
Jan Zelenka osobně zasáhl také proti historické inscenaci Psí kůže, odehrávající se během třicetileté války. V jezuitech rozpoznal narážku na komunistickou stranu a tvůrcům vyčetl: „Ti jezuiti, to jsme podle vás my, komunisti!“ Inscenace dostala označení protisocialistického díla a během jeho ředitelské éry se už na obrazovku nevrátila.
Nejzávažnější dopad měla kontrola politických informací. Televize přijala závazný výklad, podle něhož představovalo pražské jaro kontrarevoluční proces a srpnová invaze „internacionální pomoc“. Zpravodajství tento slovník opakovalo tak dlouho, až se stal běžnou součástí vysílání.
Podobný postup se projevil po zveřejnění Charty 77. Diváci se z televize nedozvěděli, co její prohlášení skutečně obsahovalo. Obrazovka jim místo toho nabídla útočnou reportáž Kdo je Václav Havel a pořad zaměřený proti Pavlu Kohoutovi. Následoval přímý přenos z Národního divadla, kde umělci podepisovali prohlášení později známé jako Anticharta.
Dohled sahal také za hranice televizních redakcí. Státní bezpečnost založila v březnu 1971 k Československé televizi objektový svazek. Její spolupracovníci sledovali postoje zaměstnanců, kontakty se zahraničím i výskyt dříve postižených lidí ve vysílání. Vybraná zjištění předávala StB stranickým orgánům a vedení televize.
Program zároveň nemohl být složený pouze z otevřené propagandy. Vedení si uvědomovalo, že by diváci ztratili zájem. Normalizační vysílání proto spojovalo ideologické pořady s populární zábavou, dramatickou tvorbou a seriály. Část seriálů přímo prosazovala režimní představu společnosti, další nabízely převážně oddechový příběh.
Právě v této době vznikla řada dodnes známých děl. Československá televize dosáhla mezinárodních úspěchů v tvorbě pro děti a na vysokou úroveň se dostalo hudební vysílání. Na obrazovce se objevily seriály Arabela či Nemocnice na kraji města. Jejich kvalita vycházela především z práce scenáristů, režisérů, herců a dalších tvůrců uvnitř kontrolované instituce.
Zelenka se osobně zajímal hlavně o vážnou hudbu. Za jeho vedení televize přenášela festival Pražské jaro a vznikl pořad Hudba z respiria, vysílaný od roku 1971. Podílel se také na přípravě rozhovorového Křesla pro hosta. Akademická práce Ondřeje Vyhnanovského mu připisuje rovněž námět a název cestopisného magazínu Objektiv, který začal roku 1982.
Také technický rozvoj pokračoval. Dne 10. května 1970 zahájil vysílání druhý televizní program, rozšiřovalo se barevné vysílání a postupně se dostavoval areál na Kavčích horách. Přípravy části těchto projektů začaly už před Zelenkovým příchodem. Jejich dokončení během jeho funkčního období proto samo o sobě neurčuje jeho osobní zásluhu.
Režim si Zelenkovy služby cenil. Roku 1973 získal Řád práce a o deset let později Řád Vítězného února. Od roku 1971 zasedal ve Federálním shromáždění a v roce 1986 se stal členem Ústředního výboru KSČ. Ředitel nejvlivnějšího média tak patřil přímo do politické struktury, jejíž obrazovkovou podobu vytvářel.
V druhé polovině osmdesátých let začal ze Sovětského svazu přicházet tlak na přestavbu a otevřenější informování. Zelenka zůstával opatrný. Televizní historik Daniel Růžička připomíná jeho pokyn z jedné z porad: „S tou perestrojkou opatrně!“ V umělecké tvorbě se poměry částečně uvolňovaly, zpravodajství dál sledovalo linii československého vedení.
Naposledy se to výrazně projevilo během Palachova týdne v lednu 1989. Československá televize přinášela zkreslené informace o demonstracích a policejních zásazích. Dne 20. ledna nechal Zelenka bezprostředně za Televizní noviny zařadit mimořádný Kulatý stůl. Představitelé státních institucí v něm hovořili o výtržnostech a obhajovali postup režimu.
O šest dní později vydal Zelenka rozhodnutí o mimořádných odměnách pro redaktory, kteří vytvářeli zvlášť politicky a ideově účinné materiály. Ještě několik měsíců před pádem režimu tak televize finančně zvýhodňovala zaměstnance za angažovanou propagandu.
V květnu 1989 Zelenka ze zdravotních důvodů rezignoval. Jeho dvacetileté působení oficiálně skončilo 30. června 1989. Nahradil jej dosavadní náměstek Libor Batrla a zavedený způsob řízení pokračoval až do listopadové revoluce.
Zelenkova moc stála na výběru lidí, ideových plánech, schvalování scénářů a systému odměn. Po letech už mnohé hranice hlídali sami zaměstnanci. Československá televize tak zůstala věrná vedení KSČ téměř až do posledních dnů komunistického režimu.
Peníze a svoboda
Po listopadu 1989 nestačilo vyměnit ředitele a pustit na obrazovku zakázané tváře. Změnit se musel samotný vztah mezi televizí a státem. Česká televize proto vznikla 1. ledna 1992 jako instituce veřejné služby, která hospodaří s vlastním majetkem a za jejíž závazky stát neodpovídá.
Rozdíl proti Zelenkově Československé televizi byl zásadní. Tehdejší ústřední ředitel patřil do kádrové nomenklatury KSČ a odpovídal politickému vedení země. Česká televize dostala zákonem stanovené poslání. Má poskytovat objektivní a ověřené informace, zachycovat různé názorové proudy, podporovat domácí tvorbu a nabízet pořady také skupinám diváků, které by pro komerční stanice nebyly dostatečně výnosné.
Generálního ředitele už nejmenuje vláda. Vybírá jej Rada České televize na šestileté funkční období. Rada má osmnáct členů, z nichž dvanáct volí Poslanecká sněmovna a šest Senát. Schvaluje rozpočet, kontroluje hospodaření a může ředitele za zákonem stanovených podmínek odvolat. Zákon jí zároveň zakazuje přímo zasahovat do výroby a vysílání jednotlivých pořadů.
Ani tento systém neodstranil politické spory. Členy rady vybírají politici z kandidátů navržených společenskými organizacemi. Parlament tak získává nepřímý vliv na orgán, který rozhoduje o vedení televize. Jak citlivé může být obsazení rady a funkce ředitele, ukázala televizní krize na přelomu let 2000 a 2001.
Rada tehdy po rychlém odvolání Dušana Chmelíčka zvolila Jiřího Hodače. Část redakce jeho vedení odmítla uznat, zaměstnanci obsadili prostory zpravodajství a na obrazovce se objevovaly dvě soupeřící verze zpráv. Spor vyvolal masové demonstrace. Hodač nakonec odstoupil, Sněmovna odvolala televizní radu a změnila zákon. Krize připomněla, že veřejnoprávní status představuje soubor pravidel, jehož odolnost závisí na lidech, kteří je používají.
Druhou pojistkou se stal způsob financování. Televizní poplatek posílají domácnosti a firmy přímo České televizi. Peníze tedy každoročně nepřiděluje vláda podle toho, jak je spokojena se zpravodajstvím. Přímá vazba mezi veřejností a médiem má omezovat možnost, aby se rozpočet proměnil v politickou odměnu či trest.
Také výši poplatku však určuje zákon. Parlament ji může změnit a dlouhé zmrazení částky dokáže televizi oslabit podobně jako rozpočtový škrt. Televizní poplatek zůstal od roku 2008 do dubna 2025 na 135 korunách měsíčně, zatímco rostly ceny energií, techniky, vysílacích práv i práce.
Od května 2025 se poplatek zvýšil na 150 korun. Povinnost se rozšířila také na domácnosti vybavené počítačem, tabletem nebo chytrým telefonem schopným přijímat televizní vysílání. Firmy začaly platit podle počtu zaměstnanců. Novela současně zavedla automatickou valorizaci při dosažení stanovené kumulované inflace.
Česká televize proto pro rok 2026 naplánovala příjem z poplatků ve výši 6,73 miliardy korun. Celkové výnosy rozpočtu dosahují 8,536 miliardy, protože zahrnují také obchodní příjmy a další zdroje. Zvýšené příjmy měly podle schváleného rozpočtu směřovat hlavně do původní české tvorby.
Nová vláda Andreje Babiše nastoupila s opačným plánem. Ve svém programovém prohlášení slíbila poplatky zrušit, omezit náklady občanů a firem a financování převést na stát. Dne 15. června 2026 schválila příslušný návrh a 19. června jej poslala do Poslanecké sněmovny.
Předloha ruší celý zákon o rozhlasových a televizních poplatcích od 1. ledna 2027. Česká televize by měla v prvním roce získat ze státního rozpočtu přesně 5 741 826 000 korun. Český rozhlas by dostal 2 065 766 000 korun. Příspěvky by byly výdajem rozpočtové kapitoly Ministerstva kultury a stát by je médiím posílal po dvanáctinách každý měsíc.
Od roku 2028 by zůstávala částka stejná až do chvíle, kdy by kumulovaná inflace od posledního zvýšení překročila deset procentních bodů. Příspěvek by se potom automaticky zvedl o deset procent. Ministr by tedy nemohl každý rok libovolně určit jinou sumu. Výše příspěvku i valorizační mechanismus by byly zakotveny přímo v zákoně.
Pro domácnost by zrušení obou poplatků znamenalo úsporu 205 korun měsíčně, tedy 2 460 korun ročně. Firmám by odpadly platby odvozené od počtu zaměstnanců. Vládní hodnocení dopadů odhaduje, že evidence plátců, výběr peněz a vymáhání nedoplatků stojí Českou televizi a Český rozhlas dohromady nejméně 223 až 250 milionů korun ročně.
Náklad na veřejnoprávní média by se přesunul do společných příjmů a výdajů státního rozpočtu. Vláda návrh popisuje jako jednodušší, sociálně příznivější a administrativně levnější řešení. Změnu spojuje také s rozšířením kontroly hospodaření ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu.
ČT by si vedle státního příspěvku ponechala příjmy z povolené obchodní činnosti. Hlavní zdroj financování by však klesl z plánovaných 6,73 miliardy korun vybraných na poplatcích v roce 2026 na 5,742 miliardy ze státního rozpočtu. Rozdíl činí přibližně 988 milionů korun, tedy téměř patnáct procent.
Česká televize při porovnání se svým finančním plánem na rok 2027 vyčíslila očekávaný výpadek dokonce na 1,3 miliardy korun. Její vedení varovalo před omezením původní tvorby, regionálního vysílání, sportovních přenosů a podpory českého filmu. Ve hře by podle něj bylo také odložení investic a propouštění několika stovek zaměstnanců. Jde o odhad instituce založený na současné podobě návrhu. O konkrétních škrtech zatím rozhodnuto nebylo.
Proti změně se postavila Evropská vysílací unie společně s dalšími mediálními organizacemi. Upozornily na nižší příjmy a absenci zvlášť silných pojistek proti budoucím politickým zásahům. Dne 22. června proběhla v České televizi a Českém rozhlase jednodenní výstražná stávka.
Obavy zaznamenala také Evropská komise ve své zprávě o právním státu zveřejněné 17. července 2026. Podle ní by návrh přinesl přibližně patnáctiprocentní snížení příjmů oproti roku 2026. Komise současně připomněla výhrady k možnému oslabení nezávislosti a schopnosti obou médií plnit jejich zákonné úkoly.
Samotné financování ze státního rozpočtu ovšem evropská pravidla nezakazují. Podobný model používají například Dánsko, Norsko nebo Nizozemsko. Evropský akt o svobodě médií požaduje, aby pravidla byla předem stanovená, transparentní a objektivní. Veřejnoprávní média musí získat přiměřené, udržitelné a předvídatelné prostředky, které chrání jejich redakční nezávislost.
Anketa
Právě podle těchto podmínek je potřeba českou předlohu posuzovat. Zákonná částka a automatická valorizace určitou stabilitu poskytují. Návrh ponechává beze změny veřejnoprávní postavení ČT, způsob výběru generálního ředitele i zákaz přímých zásahů rady do pořadů. Riziko se soustřeďuje do výše příspěvku a možnosti budoucích parlamentních většin pravidla změnit.
Předloha totiž zůstává běžným zákonem. Budoucí většina může částku upravit dalším zákonem stejně jako současnou výši poplatku. Návrh neobsahuje požadavek kvalifikované většiny, zvláštní fond oddělený od státního rozpočtu ani stanovení částky nezávislým orgánem. Akademická analýza evropských modelů proto doporučuje u rozpočtového financování víceletý rámec, automatický vzorec a zesílené právní pojistky.
Roky 1969 a 2026 představují nesrovnatelné politické poměry. Jan Zelenka vedl monopolní státní televizi podřízenou KSČ. Strana rozhodovala o řediteli, zaměstnancích, povolených tématech i formulacích ve zprávách. Dnešní Českou televizi chrání zákon, veřejná kontrola, pluralitní Parlament a evropská pravidla. O návrhu se vede otevřený spor a jeho kritici mohou vystupovat přímo ve vysílání.
Historická souvislost přesto existuje. Moc nad médiem se může prosazovat výběrem vedení, kontrolou programu nebo rozdělováním peněz. Moderní demokracie proto potřebuje pojistky pro všechny tyto oblasti. Zrušení poplatku samo o sobě návrat normalizační televize nezpůsobí. Kvalita náhradního systému však ovlivní, jak snadno půjde médium finančně oslabit.
K 5. srpnu 2026 zůstává předloha vedena jako sněmovní tisk 231 a stále čeká na první čtení. Schváleným zákonem se tedy dosud nestala. Premiér navíc v červenci připustil další diskuzi o navržených částkách.
Považujete televizní poplatek za důležitou pojistku nezávislosti, nebo by stejnou ochranu dokázal zajistit zákonný příspěvek ze státního rozpočtu se silnějšími zárukami proti politickému krácení?
P. S. Pokud vám podobně zpracované články dávají smysl, můžete jejich další vznik podpořit sdílením nebo drobným příspěvkem. Díky, že čtete.
Zdroje: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/108407/130094976.pdf
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/2151/DPTX_2014_2_11230_0_416389_0_167045.pdf
https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/api/media/documents/Program_%C4%8Ceskoslovensk%C3%A9_televize_v_letech_1972-1977.pdf
https://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/historie-cst/historicke-udalosti/obdobi-1968-1969/rok-1969/ledensrpen/
