Článek
Hlubocká větev Schwarzenbergů patřila před druhou světovou válkou k největším pozemkovým vlastníkům v Československu. První pozemková reforma její državy výrazně zmenšila, přesto rodině zůstalo přibližně 90 tisíc hektarů půdy. Jádro majetku leželo v jižních Čechách a tvořilo rozsáhlý hospodářský celek, jehož hodnota dalece přesahovala samotné zámky.
K rodovému vlastnictví patřily zámky Hluboká nad Vltavou a Český Krumlov, další sídla v Třeboni či Červeném Dvoře a pražské paláce. Schwarzenbergové spravovali lesy, rybníky a zemědělské podniky. Významnou část příjmů přinášelo lesní hospodářství a zpracování dřeva. Rodina vlastnila také pivovary, pily a další provozy spojené s jihočeskou krajinou. Majetek zaměstnával tisíce lidí a fungoval jako rozsáhlá podnikatelská soustava.
V čele hlubocké větve stanul roku 1938 Adolf Schwarzenberg, který majetek převzal po smrti svého otce Jana Nepomuka. Vystudoval práva na české univerzitě v Praze a sloužil v československé armádě. K Československu se otevřeně hlásil také v době, kdy z Německa rostla hrozba ozbrojeného útoku.
Adolf Schwarzenberg s manželkou Hildou v roce 1930.
Už v roce 1937 věnoval jeden milion korun na budování československého pohraničního opevnění. Peníze předal prezidentu Edvardu Benešovi během jeho návštěvy Českého Krumlova. Šlo o vysokou částku a zároveň o jasné politické gesto člověka, jehož rodové vazby sahaly do německy mluvícího prostředí. Schwarzenberg tím veřejně podpořil obranu republiky před Hitlerovým Německem.
Jeho postoj pokračoval po připojení Rakouska k nacistické říši v březnu 1938. Na vídeňském Schwarzenberském paláci nechal vyvěsit černé prapory. Nacistické úřady jej postupně začaly vnímat jako politicky nespolehlivého vlastníka s příliš silnými vazbami na české prostředí.
Po okupaci českých zemí odešel Adolf Schwarzenberg do Itálie a později do Spojených států. Správu majetku svěřil svému příbuznému a budoucímu dědici Heinrichu Schwarzenbergovi. Nacistický režim mezitím připravoval převzetí rozsáhlých rodových držav.
Dne 17. srpna 1940 zabavilo gestapo Schwarzenbergův majetek ležící na území ovládaném Třetí říší. Pod německou správu se dostaly české statky i další rodové državy. O jejich využití se zajímali vysocí představitelé nacistického režimu. Schwarzenbergové během několika dnů přišli o hospodářský celek budovaný po generace.
Perzekuce zasáhla také Heinricha Schwarzenberga. Gestapo jej na podzim 1943 zatklo v Itálii a přes několik věznic dopravilo do koncentračního tábora Buchenwald. V táboře byl veden pod číslem 20225. V červenci 1944 byl propuštěn a následně nasazen na nucené práce ve zbrojním podniku v Linci, kde zůstal do konce války.
Adolf Schwarzenberg strávil většinu války ve Spojených státech. Po porážce Německa počítal s návratem do Československa a s převzetím majetku, který mu zabavil nacistický režim. Hluboká, Český Krumlov i rozsáhlé jihočeské pozemky však už měly nové správce. O jejich dalším osudu se začalo rozhodovat bez přítomnosti původního vlastníka.
Poválečný zábor
Konec okupace přinesl hlubockému panství další zásah do vlastnických práv. Dne 23. června 1945 zavedl Zemský národní výbor v Praze na majetek Adolfa Schwarzenberga národní správu. Opřel se o dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., který umožňoval převzít správu majetkových hodnot osob považovaných za státně nespolehlivé. Opatření mělo zároveň zajistit plynulý chod podniků v poválečných poměrech.
Národní správa sama o sobě ponechávala vlastnictví původnímu majiteli. Výrazně však omezovala jeho možnost s majetkem zacházet. Běžný provoz převzali jmenovaní správci, kteří rozhodovali o hospodaření a právních úkonech. Adolf Schwarzenberg tak zůstal vlastníkem podle pozemkových knih, skutečnou kontrolu nad rozsáhlými statky držely československé úřady.
Provizorní opatření brzy vystřídal pokus o úplné odebrání majetku. Okresní národní výbor v Českých Budějovicích vydal 4. října 1945 konfiskační vyhlášku, která zahrnula Schwarzenbergův zemědělský majetek v Čechách a na Moravě. Úřad použil dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci půdy Němců, Maďarů a osob označených za zrádce či nepřátele republiky. Rozhodující otázkou se stala Schwarzenbergova národnost.
Adolf Schwarzenberg se proti vyhlášce 16. října 1945 odvolal. Poukázal na československé občanství a službu v československé armádě. Jeho právní zástupce připomněl také podporu obrany republiky a protinacistický postoj, kvůli kterému rodový majetek za okupace převzalo gestapo.
Úřady pracovaly se zápisem ze sčítání lidu v roce 1930, kde byla u Schwarzenberga uvedena německá národnost. Zápis podle pozdějšího šetření provedl rodový zaměstnanec bez Schwarzenbergovy osobní účasti. Ministerstvo vnitra roku 1947 dospělo k závěru, že Schwarzenberg byl české národnosti a měl československé státní občanství. Poválečný konfiskační postup tak stál na sporném právním základě.
Část odvolání úřady zamítly. Otázku případné výjimky z konfiskace označily za pochybnou a předaly ji Zemskému národnímu výboru v Praze. Správní řízení se protahovalo, zatímco schwarzenberské podniky dál řídili národní správci. Majetek se mezitím stal výrazným politickým tématem.
Adolf Schwarzenberg se pokusil dosáhnout dohody. Dne 16. srpna 1946 nabídl převedení velkostatků a průmyslových podniků do Schwarzenberské základiny země České. Majetek měl zůstat pohromadě a jeho výnosy měly sloužit sociálním a kulturním účelům. Správu základiny by získal Zemský národní výbor společně se sborem odborníků.
Navrhovaná základina měla převzít také zaměstnance a závazky spojené s jejich penzijním zabezpečením. Některé pražské nemovitosti měly zůstat Adolfu Schwarzenbergovi a jeho manželce Hildě. Návrh počítal také s roční rentou ve výši 1,2 milionu korun. Schwarzenberg tak přijímal veřejnou kontrolu nad hlavní částí rodového majetku, současně požadoval právně dohodnuté podmínky.
Politická atmosféra směřovala k tvrdšímu řešení. Komunisté po volbách v květnu 1946 získali v českých zemích nejsilnější postavení a prosazovali hluboké zásahy do velkého soukromého vlastnictví. Zpráva komunistických členů Zemského národního výboru ze září 1946 požadovala likvidaci schwarzenberského panství „bez památky na ně“. Dohoda s původním vlastníkem ustupovala představě úplného převodu.
Veřejná debata získala označení „boj o čtyři miliardy“, podle tehdejšího odhadu hodnoty rodového majetku. Jihočeští politici a hospodářští představitelé většinou podporovali zachování statků jako jednoho funkčního celku. Spor se vedl o způsob převodu, náhradu a další postavení Adolfa Schwarzenberga.
Rozhodující krok přišel 22. února 1947. Sociálnědemokratický poslanec Blažej Vilím společně s dalšími zákonodárci předložil návrh zvláštního zákona o převodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou. Důvodová zpráva stavěla hlavní argument na obrovském rozsahu vlastnictví a na požadavku přizpůsobit majetkové poměry nové hospodářské a sociální struktuře republiky.
Správní spor o použití poválečných dekretů tím ustoupil legislativnímu řešení. Parlament dostal návrh, který měl jedním hlasováním rozhodnout o konkrétní rodině a přesně určeném majetku. Cesta k zákonu psanému přímo pro Schwarzenbergy byla otevřená.
Zákon pro rod
Dne 10. července 1947 se návrh dostal na program 65. schůze Ústavodárného národního shromáždění. Poslanci měli rozhodnout o majetku hlubocké větve Schwarzenbergů, který se tehdy odhadoval na desítky tisíc hektarů a tvořil jeden z největších soukromých hospodářských celků v republice. Návrh už v názvu otevřeně uváděl rod, jehož vlastnictví měl převést na zemi Českou.
Zpravodajem zemědělského výboru byl sociální demokrat Miroslav Sedlák. Převod obhajoval rozsahem schwarzenberského majetku a představou, že poválečné Československo potřebuje novou hospodářskou strukturu. Ve svém projevu připustil, že použití konfiskačních dekretů komplikovala Schwarzenbergova národnost, československé občanství i jeho chování během okupace. Zvláštní zákon nabízel politicky průchodnější cestu.
Parlamentní debata zachytila mnohem víc než právní argumenty. Řečníci připomínali staré spory o šlechtická privilegia, husitskou tradici jižních Čech a údajné křivdy spojené se schwarzenberským panstvím. Část tvrzení měla výrazně propagandistický charakter. Sedlák například spojoval rod s porážkou Napoleona roku 1813, přestože tehdejší vojevůdce Karel Filip Schwarzenberg patřil k orlické větvi a hlubocký majetek nespravoval.
Podporu návrhu vyslovili řečníci napříč stranami Národní fronty. V rozpravě vystoupila také Milada Horáková, která převod spojovala s odpovědností vůči zaměstnancům a s využitím výnosů pro veřejné účely. Pozdější oběť komunistického režimu tak hlasovala pro předpis, jenž zasáhl do práv konkrétního vlastníka. Tento detail ukazuje, jak hluboko tehdy zasahovala společenská poptávka po omezení velkého soukromého majetku.
Rozprava skončila bez obhajoby Adolfa Schwarzenberga ze strany přítomných poslanců. Zákon prošel prvním čtením a vzápětí také druhým. Poslanci nepředložili žádný pozměňovací návrh a text přijali během jediného dne.
První paragraf převedl na zemi Českou majetek hlubocké primogenitury nacházející se v Československu. Rozhodující byl stav ke dni 9. května 1945. Převod zahrnul zemědělský, lesní a průmyslový majetek. Pod zákon spadly také zámky s vybavením, zásoby, inventář a provozní kapitál. Země Česká přebírala zároveň práva a závazky spojené s celým hospodářským souborem.
Majetek měl zůstat spravován jako jednotný celek. Část půdy mohla být přidělena drobným zemědělcům a zákon ukládal zemi České péči o historické památky. Zaměstnancům zachovával pracovní smlouvy, dosavadní nároky a důchodové zabezpečení. Správu mělo řídit šestnáctičlenné představenstvo složené ze zástupců ministerstev, zemského národního výboru a zaměstnanců.
Nejtvrdší ustanovení obsahoval pátý paragraf. Veškerý majetek přešel bez náhrady dosavadním vlastníkům. Zákon jim přiznával pouze zaopatřovací důchod, jehož výši měla určit vláda. Původní návrhy přitom počítaly s určitou formou kompenzace. Během přípravy zákona tato možnost z konečného textu zmizela.
Zvláštnost zákona spočívala v jeho úzkém zaměření. Právní předpis obvykle vytváří pravidlo použitelné na širší okruh případů. Lex Schwarzenberg přímo označil jediný rod a přesně určený majetkový celek. Poslanec Alois Neumann během debaty připustil, že opatření míří proti jednotlivci. Tvrdil však, že právní norma může za určitých okolností dopadat pouze na jediný subjekt. Tento výklad politickou většinu přesvědčil.
Zákon dostal číslo 143/1947 Sb., prezident Edvard Beneš jej podepsal spolu s členy Gottwaldovy vlády a dne 13. srpna 1947 vstoupil v účinnost. Československý stát tím získal právní nástroj, který pro jeden konkrétní případ obešel sporné konfiskační řízení a uzavřel otázku vlastnictví jediným parlamentním hlasováním.
Dědictví sporu
Adolf Schwarzenberg se převodu svého majetku účinně bránit nemohl. V době přijetí zákona pobýval ve Spojených státech a československé úřady mu návrat komplikovaly. Zemřel roku 1950 v Itálii, aniž získal svůj majetek zpět nebo obdržel náhradu, kterou zákon nahradil neurčitým příslibem zaopatřovacího důchodu.
Po komunistickém převratu z února 1948 přešel někdejší schwarzenberský celek pod státní správu. Zámky Hluboká, Český Krumlov a Třeboň se postupně staly veřejně přístupnými památkami. Lesy, rybníky a podniky byly rozděleny mezi státní organizace. Původní podoba jednoho rozsáhlého hospodářství tím zanikla.
Pád komunistického režimu v roce 1989 otevřel otázku restitucí. Československé zákony umožnily vracení majetku zabaveného v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Majetek hlubocké větve však přešel na zemi Českou už 13. srpna 1947, kdy Lex Schwarzenberg vstoupil v účinnost. Jediné datum vytvořilo právní hranici, přes kterou se dědicové původních vlastníků jen obtížně dostávali.
Odlišný osud potkal orlickou větev Schwarzenbergů. Její majetek zasáhly konfiskace až během komunistického režimu, takže spadal do rozhodného období restitučních předpisů. Karel Schwarzenberg díky tomu získal zpět například zámek Orlík a další rodové državy. Hlubocké panství zůstalo ve veřejném vlastnictví kvůli zákonu schválenému několik měsíců před únorem 1948.
O jeho vydání začala usilovat Alžběta Pezoldová, dcera Jindřicha Schwarzenberga a představitelka hlubocké větve rodu. Podala řadu žalob týkajících se zámků, pražských paláců a rozsáhlých pozemků. Současně napadala samotné restituční omezení, které její nároky vyřazovalo kvůli datu přijetí zákona.
Klíčové rozhodnutí přišlo v březnu 1998. Ústavní soud posuzoval návrh na zrušení hranice 25. února 1948 v zákoně o půdě. Soud návrh zamítl a potvrdil právo zákonodárce určit období, za které budou některé majetkové křivdy zmírňovány. Úplná náprava všech zásahů z minulosti podle jeho závěru přesahovala možnosti restitučního procesu.
Pezoldová současně požadovala zrušení samotného zákona č. 143/1947 Sb. Tento návrh Ústavní soud odmítl z procesních důvodů. Předpis nebyl v řízení, které ústavní stížnosti předcházelo, přímo použit. Věcný přezkum Lex Schwarzenberg tak zůstal otevřený. Soud tehdy nerozhodl, zda zákon zaměřený na jedinou rodinu odpovídá dnešním ústavním zásadám.
Dílčí průlom přinesl spor o Schwarzenberskou hrobku v Domaníně u Třeboně. Ústavní soud přihlédl k jejímu pietnímu a rodinnému charakteru. Hrobka nesloužila jako hospodářský majetek a její vlastnictví souviselo s právem rodiny pečovat o místo, kde spočívají ostatky jejích předků. Následné soudní rozhodnutí ji zahrnulo do pozůstalosti po Adolfu Schwarzenbergovi.
Karel Schwarzenberg a Alžběta Pezoldová vložili hrobku roku 2021 do společného nadačního fondu. Národní památkový ústav ji následně předal rodině. Objekt zůstal přístupný veřejnosti a fond převzal odpovědnost za jeho správu. Hrobka se stala jedinou významnou částí hlubockého dědictví, kterou se podařilo vyčlenit z majetku převedeného zvláštním zákonem.
Ústavní soud zasáhl také do sporu o určení dědiců. V roce 2012 rozhodl, že české soudy přistupovaly k argumentům Alžběty Pezoldové příliš formálně. Případ vrátil k novému projednání a zdůraznil její právo na řádnou soudní ochranu. Verdikt řešil postavení dědiců, zatímco vlastnický osud zámků a pozemků dál určoval zákon z roku 1947.
Další řízení pokračovala ještě řadu let. Alžběta Pezoldová tvrdila, že Karel Schwarzenberg porušil podmínku závěti, která dědicům ukládala usilovat o navrácení rodového majetku. Nejvyšší soud její dovolání v roce 2022 zamítl. V rozhodnutí uvedl, že český právní řád neposkytl dědicům reálnou možnost získat majetek hlubocké větve zpět, s výjimkou rodové hrobky.
Zákon č. 143/1947 Sb. zůstává součástí českého právního řádu. Jeho hlavní majetkové účinky se naplnily už krátce po přijetí, jeho existence má však stále právní i symbolický význam. Připomíná dobu, kdy parlament vytvořil zvláštní předpis pro jednoho vlastníka a jediný přesně určený majetek.
Spor kolem Lex Schwarzenberg proto přesahuje otázku zámků a pozemků. Dotýká se hranic zákonodárné moci a odpovědnosti demokratického státu za rozhodnutí přijatá demokraticky zvoleným parlamentem. Zákon vznikl před komunistickým převratem, během období označovaného za obnovenou československou demokracii. Právě tato okolnost z něj dělá jeden z nejnepříjemnějších majetkových případů moderních českých dějin.
Adolf Schwarzenberg podporoval obranu Československa a nacistický režim jej připravil o majetek kvůli jeho politickému postoji. Po válce očekával návrat domů. Místo něj přišel zákon nesoucí jméno jeho rodu. Více než sedmdesát let poté jeho příběh připomíná, že křivdu dokáže vytvořit také řádně schválený paragraf.
P.S. Dějiny práva občas ukazují, že i řádně schválený zákon může zanechat pachuť křivdy. Jestli chcete podpořit další články o podobně sporných kapitolách českých dějin, můžete přispět malou částkou. Díky, že čtete.
zdroje: PD_1_17_s15-26.pdf
