Článek
Když se řekne František Gellner, snadno vznikne obraz básníka sedícího s cigaretou a sklenicí v zakouřené hospodě. U něj tahle představa není daleko od skutečnosti. Hospody, milostná dobrodružství, studentská bída a odpor k životu podle pravidel se dostaly přímo do jeho tvorby. Gellner si z nich vytvořil vlastní básnický svět. Zároveň měl dost talentu na to, aby se z mladého provokatéra stal jeden z nejvýraznějších českých básníků své generace.
Narodil se 19. června 1881 v Mladé Boleslavi do židovské rodiny. Jeho otec Karel Gellner se živil obchodem a rodina žila poměrně skromně. Františka od mládí přitahovala literatura a kreslení. Už během gymnaziálních let vytvářel studentské časopisy, psal verše a kreslil karikatury profesorů. Roku 1896, ještě jako velmi mladý student, mu vyšla humorná báseň v časopise Švanda dudák. Školní prostředí mu zároveň nabízelo dost příležitostí k provokaci. Četl časopisy, které konzervativní pedagogové považovali za nevhodné, a mezi nimi také anarchistický Nový kult. Volný čas trávil i v hospodách, které se později stanou jedním z typických prostředí jeho veršů.
František Gellner
Po maturitě roku 1899 zamířil do Vídně na techniku. Volba školy odpovídala přání rodiny mnohem více než jeho vlastním zájmům. Gellner už tehdy směřoval k literatuře a výtvarnému umění. Ve Vídni se jeho studentský život rychle proměnil v život bohéma. Ústav pro českou literaturu jej pro tuto dobu charakterizuje jako chudého a neukázněného studenta. Studium ustupovalo nočnímu životu. Stanislav Kostka Neumann na něj později vzpomínal jako na člověka, kolem něhož se život točil jako „divoký vír“.
Právě ve Vídni se Gellner dostal blíž k anarchistickému hnutí. Navštěvoval jeho schůze a začal přispívat do Neumannova Nového kultu, jednoho z důležitých časopisů českého anarchistického prostředí. Techniku nakonec opustil a přešel na báňskou akademii v Příbrami. Ani tam se z něj spořádaný student nestal. Příbram mu zároveň umožňovala poměrně snadno zajíždět do Prahy, kde se kolem Stanislava Kostky Neumanna scházela skupina mladých autorů spojených s anarchistickou revoltou. Patřili k ní také lidé, kteří později výrazně zasáhli do české literatury. Gellner se v tomto prostředí zařadil mezi takzvané anarchistické buřiče.
Označení anarchista však může být trochu zavádějící, pokud si pod ním představíme disciplinovaného politického aktivistu. Gellnera přitahovala především osobní svoboda a odpor ke společenským konvencím. Také k samotnému anarchistickému hnutí postupně přistupoval se stále větší skepsí. Jeho skutečná revolta se nejvýrazněji odehrávala v literatuře a v jeho vlastním způsobu života. Terčem se stala měšťácká představa úspěšného muže s kariérou, spořádanou domácností a bezpečným postavením. Gellner proti ní stavěl nejistotu člověka žijícího ze dne na den a ochotného přiznat vlastní slabosti.
Bylo mu pouhých dvacet let, když roku 1901 vyšla sbírka Po nás ať přijde potopa!. O dva roky později následovaly Radosti života. Už názvy ukazovaly, že na českou literární scénu vstoupil autor s chutí provokovat. Jeho básně se výrazně lišily od vznešeně znějící poezie části předchozí generace. Gellner používal běžnou řeč, ironii a slova spojená s každodenností. Do básní vstupovaly hospody, prázdné kapsy, erotické vztahy a pocit životního ztroskotání. Velká část tohoto světa vyrůstala z osobní zkušenosti mladého bohéma.
Právě tady vznikl Gellnerův obraz cynika. V jeho verších se láska často zbavuje romantických představ a vztahy končí rozčarováním. Autor si bere na mušku společenskou spořádanost a stejně tvrdě zachází sám se sebou. Vlastní pití, neúspěchy i osamělost nijak neuhlazuje. Jeho bohémství proto nebylo oslavným návodem na šťastný život. Gellner dobře viděl jeho slepé uličky. Výsledkem byla zvláštní směs humoru a rezignace, která jeho básním pomohla přežít dobu, v níž vznikly.
Provokativně působilo už samotné prostředí, které přivedl do poezie. Místo idealizovaného básníka se v ní pohyboval chudý student vysedávající po hospodách. Gellner psal o krátkých známostech a dalších stránkách městského života, které tehdejší slušná společnost raději nechávala za dveřmi. Ústav pro českou literaturu zmiňuje dokonce motiv návštěvy kliniky pohlavních chorob. Podobná otevřenost na počátku 20. století působila podstatně ostřeji než dnes. Gellner tím cíleně narušoval hranici mezi tématem vhodným pro poezii a běžnou, někdy dost nepříjemnou realitou.
Jeho pověst bohéma měla také velmi praktickou stránku. Studium techniky skončilo, stejně dopadla báňská akademie. Po vojenské službě zamířil roku 1905 do Mnichova, kde se pokusil studovat malířství. Ještě téhož roku přešel do Paříže. Tam už dokázal svůj výtvarný talent proměnit alespoň částečně v obživu. Kreslil pro satirické časopisy a poznával prostředí velkoměsta, které se později vracelo v jeho textech. Lexikon české literatury uvádí například spolupráci s francouzskými časopisy Le Rire a Cri de Paris. V Paříži pobýval s přestávkami několik let; roku 1909 se ještě pokusil studovat na malířské akademii v Drážďanech a poté se do Francie vrátil.
Vedle básníka se tak postupně prosazoval Gellner karikaturista. Měl talent vystihnout člověka několika tahy a stejnou zkratku používal při psaní. Jeho humor býval ostrý a jeho politické kresby později útočily také proti rakouskému militarismu nebo vídeňské politice. Poezie a kresba u něj fungovaly velmi podobně: vznešenou pózu dokázal rychle proměnit v něco směšného. Právě tahle schopnost z něj později udělala mimořádně vhodného člověka pro novinovou práci.
Autoportrét Františka Gellnera
Z jeho veršů se mezitím stávala součást tehdejší populární kultury. Gellner pracoval s rytmem pouličních písní a kabaretních kupletů a některé jeho básně se dostaly do repertoáru českých kabaretů, včetně známé Červené sedmy. Čtenář kvůli nim nepotřeboval literární vzdělání. Jazyk připomínal obyčejnou řeč a za jednoduchostí často čekala přesná pointa. Právě díky tomu znějí některé Gellnerovy texty překvapivě současně i po více než století.
Kolem roku 1911 přišel velký obrat. Stanislav Kostka Neumann pomohl Gellnerovi získat práci pro brněnské Lidové noviny. Nejprve působil externě, brzy se stal stálým členem redakce. Kreslil politické karikatury a psal fejetony, povídky i veršované satiry. Dostal prostor také v nedělní příloze Večery. Člověk, který roky střídal školy, města a nejistou existenci, najednou získal pevné zaměstnání a mimořádně intenzivně pracoval. Odborná literatura právě brněnské období popisuje jako zásadní předěl. Bouřlivé bohémství postupně vystřídala soustředěná novinářská a literární práce.
Stanislav Kostka Neumann očima Františka Gellnera
Gellnerovi přitom zůstal jeho skeptický pohled na společnost. V novinách dál zesměšňoval politické poměry a militarismus, pozornost obracel také k životu obyčejných lidí. V povídkách využíval prostředí, které znal z mládí: maloměstské rodiny, studentskou bídu nebo drobné lidské trapnosti. Na jaře 1914 vyšla jeho kniha Cesta do hor a jiné povídky. Třiatřicetiletý někdejší věčný student měl za sebou dvě výrazné básnické sbírky, roky evropské bohémy a konečně také období, kdy svůj talent dokázal soustavně využívat. Právě v této chvíli se jeho životní příběh prudce změnil.
Válka přichází
Léto 1914 zastihlo Františka Gellnera v období, kdy se jeho život po letech bohémství konečně ustálil. Stále pracoval v brněnských Lidových novinách, psal fejetony a povídky, kreslil politické karikatury a měl pravidelnou práci. Sarajevský atentát a následná mobilizace během několika týdnů všechno změnilo. Třiatřicetiletého básníka čekal návrat do prostředí, které znal už z vlastní vojenské služby a které ve své tvorbě opakovaně zesměšňoval.
Gellner měl za sebou jednoroční vojenskou službu z let 1904–1905, kterou absolvoval u zeměbraneckého pluku č. 10 v Litoměřicích. Právě zkušenosti s rakousko-uherskou armádou se později objevovaly v jeho prózách. Během služby ho provázela pověst anarchisty a dostával se do konfliktů s důstojníky. Vojenskou disciplínu přijímal po svém a autority rád shazoval.
Dochovala se například jeho vzpomínka na výcvik, během něhož při povelu k obratu úmyslně zvolil opačný směr a strhl s sebou část jednotky. Výsledek byl přesně takový, jaký lze od Gellnera čekat: zmatek v řadách a rozzuření důstojníci. Podobné historky pomáhají pochopit, jak absurdně na něj muselo působit, když se o deset let později znovu ocitl v uniformě, tentokrát za skutečné války.
V rámci částečné mobilizace 26. července 1914 nastoupil jako záložník v Mladé Boleslavi. Byl zařazen ke 3. setnině 10. zeměbraneckého pluku, tedy k jednotce, kterou už znal ze své předchozí služby. Jeho zdravotní stav přitom podle dostupných pramenů nebyl dobrý. Přesto nastoupil a o vyvázání z vojenské povinnosti se nepokusil. Český rozhlas zmiňuje revmatické obtíže a ischias.
Tady dostává Gellnerův příběh téměř krutou ironii. Roky kreslil karikatury namířené proti militarismu, armádnímu prostředí a autoritám. Teď oblékl stejnokroj monarchie a dostal pušku. Básník, který si dokázal dělat legraci z vojenských povelů, směřoval na jednu z nejkrvavějších částí právě začínající války.
V srpnu 1914 odjel jeho pluk do Haliče. Rakousko-uherská armáda tam vedla rozsáhlé boje proti ruským vojskům. Gellnerova jednotka zasáhla do operací v prostoru kolem Lvova a během několika týdnů poznala úplně jinou podobu války, než jakou mohly představovat kasárna a cvičiště.
Němečtí a rakousko-uherští vojáci na pochodu v Haliči roku 1914
Situace se rychle zhoršovala. Gellnerův pluk prodělal těžké boje u Tomaszowa, Komarowa a Rawy-Ruské. Podle Českého rozhlasu klesl jeho početní stav z přibližně 1 500 až 1 600 mužů na zhruba 600. Během několika týdnů tak zmizela více než polovina původního stavu jednotky v padlých, raněných, zajatých a nezvěstných.
Pro Gellnera představoval frontový život i obrovskou fyzickou zátěž. Dlouhé pochody, nedostatek odpočinku a chaos prvních válečných operací dopadaly na člověka, který už při mobilizaci nastupoval se zdravotními problémy. Rakousko-uherská vojska se po těžkých střetech na počátku září dostala pod stále silnější tlak ruské armády.
Dne 11. září přišel rozkaz k rozsáhlému ústupu. Jednotky se začaly stahovat z prostoru kolem Lvova směrem na západ. Zdecimovaní vojáci ustupovali pod tlakem protivníka a Gellner pochodoval mezi nimi.
O dva dny později už ve své jednotce chyběl.
Zmizení na frontě
Ústup rakousko-uherské armády z Haliče patřil k chaotickým okamžikům prvních týdnů války. Vyčerpané jednotky pochodovaly na západ, za nimi postupovala ruská vojska a cestu doprovázela dělostřelecká palba. Někde v tomto zmatku se stopa Františka Gellnera ztrácí.
Lexikon české literatury uvádí, že od 13. září 1914 byl u svého pluku veden jako nezvěstný. Stejné datum používá také řada dalších životopisných pramenů. Přesný okamžik jeho zmizení však nikdo spolehlivě nezaznamenal. Novější materiál Českého rozhlasu věnovaný Gellnerově pozůstalosti uvádí datum 15. září a zároveň upozorňuje, že přímé svědectví o jeho posledních chvílích chybí. Jisté zůstává především to, že během zářijového ústupu v Haliči ze své jednotky zmizel.
Později se objevilo vyprávění jeho spolubojovníků, které dalo Gellnerovu konci téměř filmovou podobu. Básník měl být po dlouhém pochodu naprosto vyčerpaný. Údajně si lehl do příkopu, zabalil se do vojenského pláště a oznámil ostatním, že dál pokračovat nedokáže. Kolem dopadaly ruské dělostřelecké granáty a jednotka pokračovala v ústupu.
Právě tady se však pevná fakta mění ve vzpomínky. Český rozhlas tuto verzi uvádí jako pozdější svědectví přeživších spolubojovníků. Z toho důvodu nelze scénu s příkopem považovat za přesně zdokumentovaný poslední okamžik Gellnerova života. Víme pouze, že během ústupu zmizel a ke své jednotce se už nevrátil.
Co následovalo, zůstává otevřené. Gellnera mohla zasáhnout dělostřelecká palba. Mohl zemřít vyčerpáním nebo podlehnout zranění mimo dohled svých spolubojovníků. Další možností bylo zajetí ruskou armádou. Žádná z těchto variant nikdy nezískala rozhodující důkaz. Jeho tělo nebylo spolehlivě identifikováno a známý není ani jeho hrob.
Právě možnost zajetí dávala jeho rodině a přátelům dlouho naději. První světová válka vytvořila obrovské množství podobných případů. Voják zmizel při ústupu, skončil v zajetí a zpráva o něm se domů dostala až po dlouhé době. Český rozhlas uvádí, že Gellnerovi blízcí ještě po válce doufali v jeho návrat. Připomínal se také případ Jaroslava Haška, který přežil ruské zajetí a do Československa se nakonec vrátil. U Gellnera čekání žádné rozuzlení nepřineslo.
Jeho příběh tak skončil ve třiatřiceti letech bez posledního dopisu, známého hrobu nebo spolehlivého svědectví o smrti. Je v tom zvláštní souhra s člověkem, který celý život odmítal vznešené pózy a rád shazoval představu velkých hrdinských gest. Na frontě po něm zůstalo místo v seznamu nezvěstných.
Gellnerova tvorba přitom žila dál. Za života vydal především sbírky Po nás ať přijde potopa! a Radosti života. Další verše, které už nestačil připravit k vydání v podobě nové knihy, vyšly posmrtně roku 1919 pod názvem Nové verše. Jeho bratr Gustav později shromažďoval rukopisy, dopisy, novinové výstřižky i stovky výtvarných prací a výrazně přispěl k uchování Gellnerovy pozůstalosti.
Z původního bohéma, kterého část společnosti mohla vnímat jako provokatéra, se postupně stal jeden z nejznámějších českých básníků své generace. Jeho verše získávaly nové čtenáře a část z nich později převzali hudebníci. Český rozhlas připomíná, že Gellnerovy texty zpívali například Vladimír Mišík, Mňága a Žďorp nebo Visací zámek. Jazyk, kterým před více než stoletím přiváděl do poezie hospody, milostná zklamání a každodenní řeč, přežil svého autora o mnoho generací.
Dne 13. září 1914 začíná v jeho životopise prázdné místo. Přesné místo smrti, způsob, jakým zemřel, ani jeho hrob dodnes neznáme. U Františka Gellnera tak zůstává poslední kapitola otevřená způsobem, který by si možná sám ironický básník dokázal představit jen stěží.
P.S. Pokud vás podobné příběhy z českých dějin baví, pomůže mi sdílení článku nebo drobný příspěvek na další tvorbu. Díky, že čtete.
